Akcieatrhy  >  Ekonomie  >  Zákon Občanský zákoník 89/2012 Sb.

Občanský zákoník 89/2012 Sb.



 
   89/2012 Sb.

   ZÁKON

   ze dne 3. února 2012

   občanský zákoník
 
   Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
 
   ČÁST PRVNÍ
 
   OBECNÁ ČÁST
 
   HLAVA I
 
   PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY
 
   Díl 1
 
   Soukromé právo
 
   § 1
 
   (1)  Ustanovení  právního  řádu  upravující vzájemná práva a povinnosti
   osob  vytvářejí  ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého
   práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
 
   (2)  Nezakazuje-li  to  zákon  výslovně, mohou si osoby ujednat práva a
   povinnosti  odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré
   mravy,  veřejný  pořádek  nebo právo týkající se postavení osob, včetně
   práva na ochranu osobnosti.
 
   § 2
 
   (1)  Každé  ustanovení  soukromého  práva lze vykládat jenom ve shodě s
   Listinou  základních  práv  a  svobod  a  ústavním  pořádkem  vůbec, se
   zásadami,  na  nichž  spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k
   hodnotám,  které  se  tím  chrání.  Rozejde-li  se  výklad jednotlivého
   ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
 
   (2)  Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z
   vlastního  smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu
   zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti
   jeho smyslu.
 
   (3)  Výklad  a  použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
   mravy  a  nesmí  vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
   lidské cítění.
 
   § 3
 
   (1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
   právo  brát  se  o  vlastní  štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu
   blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
 
   (2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
 
   a)  každý  má  právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
   cti, důstojnosti a soukromí,
 
   b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
 
   c)  nikdo  nesmí  pro  nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
   postavení  utrpět  nedůvodnou  újmu;  nikdo  však také nesmí bezdůvodně
   těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
 
   d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
 
   e)  vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak
   vlastnické právo vzniká a zaniká, a
 
   f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
 
   (3)  Soukromé  právo  vyvěrá  také  z  dalších  obecně  uznaných  zásad
   spravedlnosti a práva.
 
   § 4
 
   (1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i
   schopnost  užívat  jej  s  běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní
   může v právním styku důvodně očekávat.
 
   (2)  Činí-li  právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
   se  na  mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při
   zvážení  okolností,  které  jí  musely být v jejím postavení zřejmé. To
   platí  obdobně,  pokud  právní  řád spojuje určitý následek s existencí
   pochybnosti.
 
   § 5
 
   (1)  Kdo  se  veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
   výkonu  jako  příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo,
   že  je  schopen  jednat  se  znalostí  a  pečlivostí,  která  je s jeho
   povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k
   jeho tíži.
 
   (2)  Proti  vůli  dotčené  strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost
   právního  jednání  jen  proto,  že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti
   potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.
 
   § 6
 
   (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
 
   (2)  Nikdo  nesmí  těžit  ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.
   Nikdo  nesmí  těžit  ani  z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad
   kterým má kontrolu.
 
   § 7
 
   Má  se  za  to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v
   dobré víře.
 
   § 8
 
   Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
 
   Díl 2
 
   Užití předpisů občanského práva
 
   § 9
 
   (1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.
 
   (2)  Soukromá  práva  a  povinnosti  osobní  a majetkové povahy se řídí
   občanským  zákoníkem  v  tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní
   předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
 
   § 10
 
   (1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,
   posoudí  se  podle  ustanovení,  které  se  týká právního případu co do
   obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
 
   (2)  Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů
   spravedlnosti  a  zásad,  na  nichž  spočívá  tento  zákon, tak, aby se
   dospělo  se  zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k
   stavu  právní  nauky  i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání
   práv a povinností.
 
   § 11
 
   Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků
   v  části  čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a
   zánik jiných soukromých práv a povinností.
 
   Díl 3
 
   Ochrana soukromých práv
 
   § 12
 
   Každý,  kdo  se  cítí  ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u
   orgánu  vykonávajícího  veřejnou  moc  (dále jen „orgán veřejné moci“).
   Není-li  v  zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci
   soud.
 
   § 13
 
   Každý,  kdo  se  domáhá  právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho
   právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již
   byl  rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných
   znacích;  byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá
   právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
 
   § 14
 
   Svépomoc
 
   (1)  Každý  si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li
   jeho  právo  ohroženo  a  je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel
   pozdě.
 
   (2)  Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,
   kdo  je  takto  ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v
   jeho  postavení  musí  jevit  vzhledem  k  okolnostem  jako  přiměřené.
   Směřuje-li  však  svépomoc  jen  k zajištění práva, které by bylo jinak
   zmařeno,  musí  se  ten,  kdo  k  ní  přikročil, obrátit bez zbytečného
   odkladu na příslušný orgán veřejné moci.
 
   HLAVA II
 
   OSOBY
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 15
 
   (1)  Právní  osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
   povinnosti.
 
   (2)  Svéprávnost  je  způsobilost  nabývat  pro  sebe  vlastním právním
   jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
 
   § 16
 
   Právní  osobnosti  ani  svéprávnosti  se nikdo nemůže vzdát ani zčásti;
   učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 17
 
   (1)  Práva  může  mít  a  vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen
   osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
 
   (2)  Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
   přičte  se  právo  nebo  povinnost  osobě,  které podle povahy právního
   případu náleží.
 
   § 18
 
   Osoba je fyzická, nebo právnická.
 
   § 19
 
   (1)  Každý  člověk  má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
   přirozená  práva,  a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze
   uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
 
   (2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se
   jich  vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k
   omezení  těchto  práv  v  míře  odporující  zákonu,  dobrým mravům nebo
   veřejnému pořádku.
 
   § 20
 
   (1)  Právnická  osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
   má  právní  osobnost,  nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická
   osoba  může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti,
   které se slučují s její právní povahou.
 
   (2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
   zřízeny;  ustanovení  tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se
   to s právní povahou těchto osob.
 
   § 21
 
   Stát  se  v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
   právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
 
   § 22
 
   (1)  Osoba  blízká  je  příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo
   partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále
   jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají
   za  osoby  sobě  navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z
   nich,  druhá  důvodně  pociťovala  jako  újmu  vlastní. Má se za to, že
   osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale
   žijí.
 
   (2)  Stanoví-li  zákon  k  ochraně  třetích osob zvláštní podmínky nebo
   omezení  pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití
   jinému  mezi  osobami  blízkými,  platí  tyto  podmínky a omezení i pro
   obdobná   právní   jednání  mezi  právnickou  osobou  a  členem  jejího
   statutárního  orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje
   jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
 
   Díl 2
 
   Fyzické osoby
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 23
 
   Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
 
   § 24
 
   Každý  člověk  odpovídá  za  své  jednání,  je-li  s  to  posoudit je a
   ovládnout.  Kdo  se  vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za
   své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
 
   § 25
 
   Na  počaté  dítě  se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho
   zájmům.  Má  se  za  to,  že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však
   živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.
 
   § 26
 
   Důkaz smrti
 
   (1)   Smrt   člověka  se  prokazuje  veřejnou  listinou  vystavenou  po
   prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem.
 
   (2)  Nelze-li  tělo  mrtvého  prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí
   člověka  za  mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové
   události,  že  se  jeho  smrt  vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V
   rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.
 
   § 27
 
   Závisí-li  právní  následek  na  skutečnosti,  že  určitý člověk přežil
   jiného  člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se
   za to, že všichni zemřeli současně.
 
   § 28
 
   (1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo tam,
   kde bylo nalezeno jeho tělo.
 
   (2)  Za  místo,  kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde
   naposledy pobýval živý.
 
   § 29
 
   Změna pohlaví
 
   (1)  Změna  pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
   znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to,
   že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem
   zdravotních služeb.
 
   (2)  Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní
   a  majetkové  poměry;  manželství  nebo  registrované  partnerství však
   zaniká.  O  povinnostech  a  právech  muže  a  ženy, jejichž manželství
   zaniklo,  ke  společnému  dítěti  a o jejich majetkových povinnostech a
   právech  v  době  po  zániku  manželství  platí  obdobně  ustanovení  o
   povinnostech  a  právech  rozvedených  manželů ke společnému dítěti a o
   jejich  majetkových  povinnostech  a  právech  v  době po rozvodu; soud
   rozhodne,  a  to  i  bez  návrhu,  jak  bude  každý z rodičů napříště o
   společné dítě pečovat.
 
   § 30
 
   Zletilost
 
   (1)  Plně  svéprávným  se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá
   dovršením osmnáctého roku věku.
 
   (2)  Před  nabytím  zletilosti  se  plné  svéprávnosti nabývá přiznáním
   svéprávnosti,  nebo  uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením
   manželství   se   neztrácí  ani  zánikem  manželství,  ani  prohlášením
   manželství za neplatné.
 
   Nezletilí
 
   § 31
 
   Má  se  za  to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je
   způsobilý  k  právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní
   vyspělosti nezletilých jeho věku.
 
   § 32
 
   (1)   Udělil-li   zákonný  zástupce  nezletilému,  který  nenabyl  plné
   svéprávnosti,  ve  shodě  se  zvyklostmi  soukromého  života  souhlas k
   určitému  právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý
   schopen  v  mezích  souhlasu  sám  právně jednat, pokud to není zákonem
   zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.
 
   (2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě
   vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců
   společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
 
   § 33
 
   (1)   Udělí-li   zákonný   zástupce  nezletilého,  který  nenabyl  plné
   svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo
   k  jiné  obdobné  výdělečné  činnosti,  stává  se nezletilý způsobilý k
   jednáním,  jež  jsou  s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se
   vyžaduje přivolení soudu.
 
   (2)  Přivolení  soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena
   pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.
 
   (3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.
 
   § 34
 
   Závislá  práce  nezletilých  mladších než patnáct let nebo nezletilých,
   kteří  neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí
   mohou  vykonávat  jen  uměleckou,  kulturní,  reklamní  nebo  sportovní
   činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.
 
   § 35
 
   (1)  Nezletilý,  který  dovršil  patnáct  let a ukončil povinnou školní
   docházku,  se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního
   předpisu.
 
   (2)  Zákonný  zástupce  nezletilého,  který nedosáhl věku šestnáct let,
   může   rozvázat  jeho  pracovní  poměr  nebo  smlouvu  o  výkonu  práce
   zakládající  mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud
   to  je  nutné  v  zájmu  vzdělávání,  vývoje  nebo  zdraví nezletilého,
   způsobem stanoveným jiným právním předpisem.
 
   § 36
 
   Nezletilý,  který  nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na
   obsah   ostatních   ustanovení,  způsobilý  jednat  samostatně  v  těch
   záležitostech,  k  nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení
   soudu.
 
   § 37
 
   Přiznání svéprávnosti
 
   (1)  Navrhne-li  nezletilý,  který  není  plně  svéprávný,  aby mu soud
   přiznal  svéprávnost,  soud  návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku
   šestnácti  let,  pokud  je  osvědčena  jeho  schopnost  sám  se živit a
   obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce
   nezletilého.  V  ostatních  případech  soud  vyhoví  návrhu, je-li to z
   vážných důvodů v zájmu nezletilého.
 
   (2)  Za  podmínek  stanovených  v  odstavci  1  soud přizná nezletilému
   svéprávnost  i  na  návrh  jeho  zákonného  zástupce, pokud nezletilý s
   návrhem souhlasí.
 
   Oddíl 2
 
   Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
 
   Předběžné prohlášení
 
   § 38
 
   V  očekávání  vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
   vůli,  aby  byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby
   je  spravovala  určitá  osoba,  nebo  aby  se  určitá  osoba stala jeho
   opatrovníkem.
 
   § 39
 
   (1)   Nemá-li  prohlášení  formu  veřejné  listiny,  musí  být  učiněno
   soukromou  listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o
   sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.
 
   (2)  Svědky  mohou  být  jen  osoby,  které na prohlášení a jeho obsahu
   nemají  zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v
   němž  je  prohlášení  učiněno.  Svědci  musí  prohlášení podepsat a být
   schopni   potvrdit   schopnost   prohlašujícího  jednat  a  obsah  jeho
   prohlášení.
 
   (3)  Je-li  obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení, kdo
   se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje
   o  tom,  kdo  prohlášení  pořídil,  kdo je povolán za opatrovníka a kdo
   veřejnou  listinu  sepsal, do neveřejného seznamu vedeného podle jiného
   zákona.
 
   § 40
 
   (1)  Činí-li  prohlášení  nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
   číst  nebo  psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který
   prohlášení  nepsal.  Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst
   nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
 
   (2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst
   nebo  psát,  musí  jí  být  obsah  listiny  tlumočen  takovým  způsobem
   dorozumívání,  který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal;
   všichni  svědci  musí  ovládat  způsob  dorozumívání,  kterým  je obsah
   listiny  tlumočen.  Kdo  prohlášení  činí, potvrdí před svědky zvoleným
   způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
 
   § 41
 
   (1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný ve
   formě předepsané v § 39 odst. 1.
 
   (2)  Zničí-li  listinu  obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to
   účinky odvolání.
 
   § 42
 
   Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a je-li
   účinnost  prohlášení  vázána  na  podmínku, rozhodne o splnění podmínky
   soud.
 
   § 43
 
   Změní-li  se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který
   prohlášení  učinil,  by  je  za  takových okolností neučinil nebo by je
   učinil  s  jiným  obsahem,  soud  prohlášení změní nebo zruší, pokud by
   jinak  člověku,  který  prohlášení  učinil,  hrozila závažná újma. Před
   vydáním  rozhodnutí  soud  vyvine  potřebné  úsilí,  aby  zjistil názor
   člověka,  o  jehož  prohlášení  rozhoduje,  a  to i za použití takového
   způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
 
   § 44
 
   Je-li  prohlášení  nebo  jeho  odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
   není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
 
   Nápomoc při rozhodování
 
   § 45
 
   Potřebuje-li  člověk  nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
   porucha  působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může
   si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
 
   § 46
 
   (1)  Smlouvou  o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s
   jeho  souhlasem  přítomen  při  jeho  právních jednáních, že mu zajistí
   potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
 
   (2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
   uzavřena  v  písemné  formě,  vyžaduje  se,  aby  strany projevily vůli
   uzavřít  smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy
   podpůrce zájmům podporovaného.
 
   § 47
 
   (1)  Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
   ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
 
   (2)  Podpůrce  postupuje  při  plnění  svých  povinností  v  souladu  s
   rozhodnutími  podporovaného.  Pokud  podporovaný právně jedná v písemné
   formě,  může  podpůrce  připojit  svůj  podpis  s  uvedením své funkce,
   popřípadě  i s údajem o podpoře, kterou podporovanému poskytl; podpůrce
   má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
 
   § 48
 
   Na  návrh  podporovaného  nebo  podpůrce  soud podpůrce odvolá; soud ho
   odvolá  i  v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i
   bez návrhu.
 
   Zastoupení členem domácnosti
 
   § 49
 
   (1)  Brání-li  duševní  porucha  zletilému, který nemá jiného zástupce,
   samostatně  právně  jednat,  může  ho  zastupovat jeho potomek, předek,
   sourozenec,  manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila
   před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
 
   (2)  Zástupce  dá  zastoupenému  na  vědomí,  že  ho bude zastupovat, a
   srozumitelně  mu  vysvětlí  povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to
   člověk,  který  má  být  zastoupen,  zastoupení  nevznikne; k odmítnutí
   postačí schopnost projevit přání.
 
   § 50
 
   Ke   vzniku  zastoupení  se  vyžaduje  schválení  soudu.  Před  vydáním
   rozhodnutí  soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného,
   a  to  i  za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený
   zvolí.
 
   § 51
 
   Zástupce  dbá  o  ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o
   to,  aby  způsob  jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby,
   nelze-li  tomu  rozumně  odporovat,  odpovídal i zvláštním představám a
   přáním zastoupeného.
 
   § 52
 
   (1)  Zastoupení  se  vztahuje  na  obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
   životním  poměrům  zastoupeného.  Zástupce  však  není  oprávněn udělit
   souhlas  k  zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými
   následky.
 
   (2)  Zástupce  může  nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
   pro  obstarání  obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům
   zastoupeného;  s  peněžními  prostředky  na účtu zastoupeného však může
   nakládat  jen  v  rozsahu  nepřesahujícím měsíčně výši životního minima
   jednotlivce podle jiného právního předpisu.
 
   § 53
 
   Má-li  zastoupený  více  zástupců,  postačí,  pokud jedná jeden z nich.
   Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si,
   nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
 
   § 54
 
   (1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
   odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost
   projevit   přání.   Zastoupení   rovněž   zaniká,  pokud  soud  jmenuje
   zastoupenému opatrovníka.
 
   (2)   Je-li  uzavřena  smlouva  o  nápomoci  při  rozhodování,  zanikne
   zastoupení účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý
   právně jednat.
 
   Omezení svéprávnosti
 
   § 55
 
   (1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se
   to  týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní
   jedinečnosti.  Přitom  musí  být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
   neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
 
   (2)  Omezit  svéprávnost  člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
   závažná  újma  a  nepostačí-li  vzhledem  k jeho zájmům mírnější a méně
   omezující opatření.
 
   § 56
 
   (1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
 
   (2)  Soud  vyvine  potřebné  úsilí,  aby zjistil názor člověka, o jehož
   svéprávnosti   rozhoduje,   a   to   i   za  použití  takového  způsobu
   dorozumívání, který si člověk zvolí.
 
   § 57
 
   (1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není
   pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a
   vymezí  rozsah,  v  jakém  způsobilost člověka samostatně právně jednat
   omezil.
 
   (2)  Má-li  člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k
   omezení svéprávnosti.
 
   § 58
 
   Soud  může  v  průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
   provedení  určitých  jednotlivých právních jednání nebo správu majetku,
   je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.
 
   § 59
 
   Soud  může  svéprávnost  omezit  v souvislosti s určitou záležitostí na
   dobu  nutnou  pro  její  vyřízení,  nebo na jinak určenou určitou dobu,
   nejdéle  však  na  tři  roky;  uplynutím  doby  právní  účinky  omezení
   zanikají.  Zahájí-li  se  však  v  této  době řízení o prodloužení doby
   omezení,  trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového
   rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
 
   § 60
 
   Změní-li  se  okolnosti,  soud  své  rozhodnutí  bezodkladně změní nebo
   zruší, a to i bez návrhu.
 
   § 61
 
   Rozhoduje-li  soud  o  omezení  svéprávnosti  člověka,  může  osoba jím
   povolaná  za  opatrovníka  navrhnout,  aby byla opatrovníkem jmenována;
   pokud  návrh  nepodá,  zjistí  soud  její  stanovisko. Je-li tato osoba
   způsobilá  k  opatrovnictví,  soud  ji  s  jejím souhlasem opatrovníkem
   jmenuje.
 
   § 62
 
   V  rozhodnutí  o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
   Při  výběru  opatrovníka  přihlédne  soud  k přáním opatrovance, k jeho
   potřebě  i  k  podnětům  osob  opatrovanci  blízkých,  sledují-li  jeho
   prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance
   k opatrovníkovi.
 
   § 63
 
   Opatrovníkem  nelze  jmenovat  osobu  nezpůsobilou  právně  jednat nebo
   osobu,   jejíž   zájmy   jsou  v  rozporu  se  zájmy  opatrovance,  ani
   provozovatele  zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje
   služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
 
   § 64
 
   Rozhodnutí  o  omezení  svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
   právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
 
   § 65
 
   (1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
   lze  jeho  právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu.
   Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností,
   soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.
 
   (2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
   považuje  se  opatrovancovo  jednání  za  platné,  pokud  je opatrovník
   schválil.  To  platí  i  v  případě,  že takové právní jednání schválil
   jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
 
   Oddíl 3
 
   Nezvěstnost
 
   § 66
 
   (1)  Za  nezvěstného  může  soud  prohlásit  svéprávného člověka, který
   opustil  své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se
   zdržuje.  Soud  uvede  v  rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení
   nezvěstnosti.
 
   (2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom
   má   právní   zájem,   zejména   manžela   nebo   jiné   blízké  osoby,
   spoluvlastníka,  zaměstnavatele  nebo korporace, na níž má tento člověk
   účast.
 
   § 67
 
   (1)  Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,
   přivolení,  odevzdání  hlasu  nebo  jiného  konání  osoby prohlášené za
   nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li
   se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti
   nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům.
 
   (2)  Na  právní  jednání,  k  němuž  došlo  bez  souhlasu  nebo  jiného
   nezbytného  projevu  vůle  nezvěstného  poté,  co opustil své bydliště,
   avšak dříve, než byl za nezvěstného prohlášen, přestože toto prohlášení
   bylo  bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí jako na jednání učiněné
   s   odkládací  podmínkou  vydání  rozhodnutí,  jímž  byl  prohlášen  za
   nezvěstného.
 
   § 68
 
   Navrátí-li  se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce
   svého  jmění,  pozbývá  prohlášení  za  nezvěstného  účinků. Prohlášení
   pozbývá účinků i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.
 
   § 69
 
   Kdo  byl  prohlášen  za  nezvěstného,  nemůže  namítat  neplatnost nebo
   neúčinnost  právního  jednání  učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž
   došlo za účinků takového prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho
   vůle nevyžadoval.
 
   § 70
 
   Bude-li  za  nezvěstného  prohlášen  ten,  kdo  ustavil  správce  svého
   majetku,  nejsou  tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To
   neplatí,   jestliže   správce   není   znám,  odmítne  jednat  v  zájmu
   nezvěstného,  svá  jednání  v  zájmu nezvěstného zanedbává, nebo jednat
   vůbec nemůže.
 
   Oddíl 4
 
   Domněnka smrti
 
   § 71
 
   (1)  Na  návrh  osoby,  která  na tom má právní zájem, prohlásí soud za
   mrtvého  člověka,  o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den,
   který se pokládá za den jeho smrti.
 
   (2)  Na  člověka,  který  byl  prohlášen  za mrtvého, se hledí, jako by
   zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se
   pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.
 
   § 72
 
   Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné
   pochybnosti,  zda  je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může
   ho  soud  prohlásit  za  mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní
   zájem,  a  určí  den,  který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že
   tento den je dnem smrti nezvěstného.
 
   § 73
 
   Člověka,  který  byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého
   nejdříve  po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k
   prohlášení za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu
   této  doby  zpráva,  z  níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V
   takovém případě se postupuje podle § 74 nebo 75.
 
   § 74
 
   (1)  Člověka,  který  se  stal  nezvěstný tím, že opustil své bydliště,
   nepodal  o  sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl
   za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí
   sedmi  let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze
   usuzovat, že byl ještě naživu.
 
   (2)  Člověka,  který  se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku
   věku,  nelze  prohlásit  za  mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne
   dvacet pět let od jeho narození.
 
   § 75
 
   Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v
   ohrožení  života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po
   uplynutí  tří  let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z
   níž lze usuzovat, že byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.
 
   § 76
 
   (1)  Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel
   dříve  nebo  později,  anebo  že  je  ještě naživu. Zjistí-li se, že je
   naživu,   k  prohlášení  za  mrtvého  se  nepřihlíží;  manželství  nebo
   registrované partnerství se však neobnovuje.
 
   (2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.
 
   Oddíl 5
 
   Jméno a bydliště člověka
 
   Jméno člověka a jeho ochrana
 
   § 77
 
   (1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další
   jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má
   právo  užívat  své  jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu
   svého jména a na úctu k němu.
 
   (2)  Člověk,  který  v  právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,
   nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
 
   § 78
 
   (1)  Člověk,  který  byl  dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo
   který  utrpěl  újmu  pro  neoprávněný  zásah  do  tohoto práva, zejména
   neoprávněným  užitím  jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného
   zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
 
   (2)  Je-li  dotčený  nepřítomen,  nebo  je-li nezvěstný, nesvéprávný či
   nemůže-li  z  jiné  příčiny  uplatnit právo na ochranu svého jména sám,
   může  je  uplatnit  jeho  manžel,  potomek, předek nebo partner, ledaže
   dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.
 
   (3)  Týká-li  se  neoprávněný  zásah  příjmení  a  je-li  pro  to důvod
   spočívající  v  důležitém  zájmu  na  ochraně  rodiny,  může se ochrany
   domáhat  samostatně  manžel  nebo  jiná  osoba dotčenému blízká, byť do
   jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
 
   § 79
 
   Pseudonym
 
   (1)  Člověk  může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk
   vůbec  přijmout  pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu
   platnosti,  je-li  zřejmé,  kdo  jednal,  a  nemůže-li druhá strana mít
   pochybnost o osobě jednajícího.
 
   (2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.
 
   § 80
 
   Bydliště
 
   (1)  Člověk  má  bydliště  v  místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s
   výhradou  změny  okolností  trvale;  takový  úmysl může vyplývat z jeho
   prohlášení  nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště
   jiné  místo  než  své  skutečné  bydliště, může se každý dovolat i jeho
   skutečného  bydliště.  Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného
   místa,  nemůže  člověk  namítat,  že  má  své skutečné bydliště v jiném
   místě.
 
   (2)  Nemá-li  člověk  bydliště,  považuje  se  za  ně  místo, kde žije.
   Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými
   obtížemi,  považuje  se  za  bydliště  člověka  místo,  kde má majetek,
   popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
 
   Oddíl 6
 
   Osobnost člověka
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 81
 
   (1)  Chráněna  je  osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.
   Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
 
   (2)  Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a
   právo  žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
   a jeho projevy osobní povahy.
 
   § 82
 
   (1)  Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby
   bylo  od  neoprávněného  zásahu  upuštěno  nebo  aby byl odstraněn jeho
   následek.
 
   (2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z
   osob jemu blízkých.
 
   § 83
 
   (1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v
   právnické  osobě,  může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato
   právnická  osoba;  za  jeho  života  však  jen  jeho  jménem  a  s jeho
   souhlasem.  Není-li  člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo
   pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.
 
   (2)   Po  smrti  člověka  se  právnická  osoba  může  domáhat,  aby  od
   neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.
 
   Pododdíl 2
 
   Podoba a soukromí
 
   § 84
 
   Zachytit  jakýmkoli  způsobem  podobu  člověka tak, aby podle zobrazení
   bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
 
   § 85
 
   (1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
 
   (2)  Svolí-li  někdo  k  zobrazení  své podoby za okolností, z nichž je
   zřejmé,  že  bude  šířeno,  platí,  že  svoluje i k jeho rozmnožování a
   rozšiřování  obvyklým  způsobem,  jak  je  mohl  vzhledem  k okolnostem
   rozumně předpokládat.
 
   § 86
 
   Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.
   Zejména  nelze  bez  svolení  člověka  narušit  jeho soukromé prostory,
   sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový
   záznam,  využívat  takové  či  jiné záznamy pořízené o soukromém životě
   člověka  třetí  osobou,  nebo  takové  záznamy  o jeho soukromém životě
   šířit.  Ve  stejném  rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní
   povahy.
 
   § 87
 
   (1)  Kdo  svolil  k  použití  písemnosti  osobní povahy, podobizny nebo
   zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů
   osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.
 
   (2)   Bylo-li  svolení  udělené  na  určitou  dobu  odvoláno,  aniž  to
   odůvodňuje  podstatná  změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí
   odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil.
 
   § 88
 
   (1)  Svolení  není  třeba,  pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový
   záznam  pořídí  nebo  použijí  k  výkonu  nebo ochraně jiných práv nebo
   právem chráněných zájmů jiných osob.
 
   (2)  Svolení  není  třeba  ani  v případě, když se podobizna, písemnost
   osobní  povahy  nebo  zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na
   základě  zákona  k  úřednímu  účelu  nebo  v  případě, že někdo veřejně
   vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.
 
   § 89
 
   Podobizna  nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka
   také  pořídit  nebo  použít  přiměřeným  způsobem  též k vědeckému nebo
   uměleckému  účelu  a  pro  tiskové,  rozhlasové, televizní nebo obdobné
   zpravodajství.
 
   § 90
 
   Zákonný  důvod  k  zásahu  do  soukromí  jiného  nebo  k  použití  jeho
   podobizny,  písemnosti  osobní  povahy  nebo  zvukového  či  obrazového
   záznamu  nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými
   zájmy člověka.
 
   Pododdíl 3
 
   Právo na duševní a tělesnou integritu
 
   § 91
 
   Člověk je nedotknutelný.
 
   § 92
 
   (1)  Lidské  tělo  je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s
   lidskými  pozůstatky  a  s  lidskými  ostatky  způsobem  pro  zemřelého
   nedůstojným se zakazuje.
 
   (2)  Nejsou-li  lidské  ostatky  uloženy  na veřejném pohřebišti, má na
   jejich  vydání  právo  osoba,  kterou  člověk  před svou smrtí výslovně
   určil;  jinak  postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z
   nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.
 
   Zásah do integrity
 
   § 93
 
   (1)  Mimo  případ  stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity
   jiného  člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a
   o  jeho  možných  následcích.  Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena
   závažná újma, nepřihlíží se k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech
   okolností nutný v zájmu života nebo zdraví dotčeného.
 
   (2)  Zákonný  zástupce  může  udělit  souhlas  k  zásahu  do  integrity
   zastoupeného,  je-li  to  k přímému prospěchu osoby, která není schopna
   dát souhlas sama.
 
   § 94
 
   (1)  Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně
   povahu  tohoto  zákroku.  Vysvětlení  je  řádně  podáno, lze-li rozumně
   předpokládat,  že  druhá  strana pochopila způsob a účel zákroku včetně
   očekávaných  následků  i  možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to,
   zda přichází v úvahu případně i jiný postup.
 
   (2)  Uděluje-li  souhlas  za  jiného  jeho  zákonný  zástupce,  podá se
   vysvětlení  i  tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku,
   způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.
 
   § 95
 
   Nezletilý,  který  není  plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech
   udělit  souhlas  k  zákroku  na  svém těle také sám, je-li to přiměřené
   rozumové  a  volní  vyspělosti  nezletilých  jeho  věku a jedná-li se o
   zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.
 
   § 96
 
   (1)  Souhlas  k  zásahu  do  integrity člověka vyžaduje písemnou formu,
   má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.
 
   (2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k
 
   a) lékařskému pokusu na člověku, nebo
 
   b)  zákroku,  který  zdravotní  stav  člověka  nevyžaduje;  to neplatí,
   jedná-li  se  o  kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné
   následky.
 
   § 97
 
   (1)  Udělený  souhlas  může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro
   udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.
 
   (2)  Nevyžaduje-li  se  pro  souhlas písemná forma, má se za to, že byl
   udělen.  Při  nejistotě,  zda  byl  souhlas  odvolán v jiné než písemné
   formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.
 
   § 98
 
   (1)  Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli, byť
   jen  přechodnou,  a  nemá-li  zákonného  zástupce,  vyžaduje se souhlas
   přítomného  manžela,  rodiče,  nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna
   žádná  z  těchto  osob, vyžaduje se souhlas manžela, a není-li, souhlas
   rodiče,  popřípadě jiné osoby blízké, pokud je lze bez obtíží zjistit a
   zastihnout  a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení. Není-li
   možné  získat  souhlas  žádným  z  výše uvedených způsobů, může souhlas
   udělit  jiná  přítomná  osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný
   zájem.
 
   (2)  Při  zákroku  i  při  udělení  souhlasu  se  vezme zřetel na dříve
   vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
 
   § 99
 
   Je-li  život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve
   stavu  nouze  získat  ani  v  jiné  než  stanovené  formě, lze okamžitě
   zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
 
   § 100
 
   (1)  Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct
   let,  nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže
   zákonný  zástupce  se  zákrokem  souhlasí,  nelze  zákrok  provést  bez
   souhlasu  soudu.  To  platí  i  v  případě provedení zákroku na zletilé
   osobě, která není plně svéprávná.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  zákonný  zástupce  se  zásahem  do  integrity osoby
   uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na
   její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
 
   § 101
 
   Má-li  být  zasaženo  do  integrity člověka neschopného úsudku způsobem
   zanechávajícím  trvalé,  neodvratitelné  a vážné následky nebo způsobem
   spojeným  s  vážným  nebezpečím  pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok
   provést jen s přivolením soudu. Tím není dotčeno ustanovení § 99.
 
   § 102
 
   Soud  přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle
   rozumného  uvážení  k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním
   její osobnosti.
 
   § 103
 
   Bylo-li  zasaženo  do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl
   posoudit,  co  se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu
   být,  jakmile  to  jeho  stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude
   schopen porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o
   jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu
 
   § 104
 
   Převzít  člověka  bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
   péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného
   zákonem  a  za  podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit
   mírnějším  a  méně  omezujícím  opatřením.  Podání  návrhu  na  omezení
   svéprávnosti  nezakládá  samo  o  sobě  důvod, aby byl člověk bez svého
   souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.
 
   § 105
 
   (1)  Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
   je-li  v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo
   podpůrci  a  jeho  manželu  nebo  jiné  známé  osobě  blízké neprodleně
   poskytovatel  zdravotních  služeb;  oznámení  manželu  nebo  jiné osobě
   blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.
 
   (2)  Převzetí  člověka  do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí
   poskytovatel  zdravotních  služeb  do  24  hodin  soudu;  to  platí i v
   případě,  je-li  člověk  v  takovém  zařízení  zadržen. Soud o učiněném
   opatření rozhodne do sedmi dnů.
 
   § 106
 
   (1)  Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému
   do  zařízení  poskytujícího  zdravotní  péči  nebo zadrženému v takovém
   zařízení  dostalo  bez  zbytečného  odkladu  náležitého vysvětlení jeho
   právního  postavení,  zákonného  důvodu  učiněného  opatření a možností
   právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.
 
   (2)  Vysvětlení  se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět a
   uvědomit  si  povahu  učiněného  opatření a jeho následky; má-li takový
   člověk   zákonného   zástupce,   opatrovníka  nebo  podpůrce,  podá  se
   vysvětlení bez zbytečného odkladu také jemu.
 
   § 107
 
   (1)   Má-li   člověk  zmocněnce  nebo  důvěrníka,  oznámí  poskytovatel
   zdravotních  služeb  učiněné  opatření  zmocněnci  nebo důvěrníkovi bez
   zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví.
 
   (2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna jeho
   práva  vzniklá  v  souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení
   nebo s jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i
   podpůrce.
 
   § 108
 
   Kdo  byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo je v
   něm  držen,  má  právo  projednávat  se svým zástupcem, důvěrníkem nebo
   podpůrcem  vlastní  záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti
   třetích osob.
 
   § 109
 
   (1)  Člověk  převzatý  do  zařízení  poskytujícího  zdravotní péči nebo
   držený  v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní
   dokumentaci  nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a
   projevit  přání  samostatně přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli
   zdravotních  služeb  v  tomto  zařízení i na jeho provozovateli. Stejné
   právo má i důvěrník nebo podpůrce.
 
   (2)  Je-li  právo  na  přezkoumání  uplatněno  ještě  předtím, než soud
   rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud
   mohl  zhodnotit  výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného
   opatření.
 
   § 110
 
   Rozhodl-li  soud  o  přípustnosti  učiněného opatření, schvaluje se tím
   nucený  pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá
   právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.
 
   Pododdíl 5
 
   Nakládání s částmi lidského těla
 
   § 111
 
   (1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak s ní
   bylo  naloženo.  Naložit  s  odňatou  částí  lidského těla způsobem pro
   člověka   nedůstojným  nebo  způsobem  ohrožujícím  veřejné  zdraví  se
   zakazuje.
 
   (2)  Odňatou  část  těla  člověka  lze  za  jeho života použít k účelům
   zdravotnickým,  výzkumným  nebo  vědeckým,  pokud k tomu dal souhlas. K
   použití  odňaté  části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se
   vyžaduje jeho výslovný souhlas vždy.
 
   (3)  O  tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech
   lidského těla.
 
   § 112
 
   Člověk   může   přenechat  část  svého  těla  jinému  jen  za  podmínek
   stanovených  jiným  právním  předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy
   nebo  podobné  části  lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez
   znecitlivění  a  které  se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat
   jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.
 
   Pododdíl 6
 
   Ochrana lidského těla po smrti člověka
 
   § 113
 
   (1)  Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho
   tělem.
 
   (2)  Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby
   lékařské  vědy,  výzkumu  nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého
   lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.
 
   § 114
 
   (1)  Člověk  je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o
   tom  výslovné  rozhodnutí,  rozhodne  o jeho pohřbu manžel zemřelého, a
   není-li  ho,  děti  zemřelého;  není-li  jich,  pak  rozhodnou rodiče a
   není-li  jich,  sourozenci  zemřelého;  nežijí-li, pak rozhodnou jejich
   děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z
   těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
 
   (2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud
   pozůstalost  nestačí  ke  krytí  nákladů  toho  způsobu pohřbu, jaký si
   zesnulý  přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních
   zvyklostí.
 
   (3)  Jiný  právní  předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude
   pohřben  člověk,  jehož  pozůstalost  ke krytí nákladů pohřbu nestačí a
   není-li nikdo ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.
 
   § 115
 
   Zemře-li  člověk,  aniž  projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého
   těla po smrti způsobem podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s
   takovým použitím svého těla nesouhlasí.
 
   § 116
 
   Kdo  souhlasí,  aby  po  jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito
   způsobem podle § 113, zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle
   jiného  právního  předpisu;  tento  souhlas  lze  projevit i ve veřejné
   listině,  nebo  vůči  poskytovateli  zdravotních  služeb  s účinky vůči
   tomuto poskytovateli.
 
   § 117
 
   Souhlas  s  pitvou  nebo  s  použitím  svého  těla po smrti pro potřeby
   lékařské  vědy,  výzkumu  nebo k výukovým účelům lze odvolat. Odvolá-li
   souhlas člověk ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit prohlášením v
   písemné formě.
 
   Díl 3
 
   Právnické osoby
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 118
 
   Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.
 
   § 119
 
   Právnické  osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,
   i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.
 
   Veřejné rejstříky právnických osob
 
   § 120
 
   (1)  Do  veřejného  rejstříku  se  o právnické osobě zapíše alespoň den
   jejího  vzniku,  den  jejího  zrušení  s uvedením právního důvodu a den
   jejího  zániku,  jakož  i  její název, adresa sídla a předmět činnosti,
   jméno  a  adresa  bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu
   spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje,
   a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.
 
   (2)   Jiný   právní   předpis  stanoví,  jaké  jsou  veřejné  rejstříky
   právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo
   které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z
   nich  vymazávají,  popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka
   listin.  Veřejné  rejstříky  právnických  osob  jsou přístupné každému;
   každý  do  nich  může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo
   kopie.
 
   (3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu
   to  ukládá  zákon,  změnu  bez  zbytečného  odkladu  tomu,  kdo veřejný
   rejstřík  vede,  a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného
   odkladu zapíše.
 
   § 121
 
   (1)  Proti  osobě,  která  právně  jedná  důvěřujíc  údaji zapsanému do
   veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že
   zápis neodpovídá skutečnosti.
 
   (2)  Byl-li  údaj  zapsaný  ve  veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se
   nikdo  po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném
   údaji  nemohl  vědět.  Neodpovídá-li  zveřejněný  údaj zapsanému údaji,
   nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného
   údaje;  prokáže-li  však,  že  jí  byl zapsaný údaj znám, může proti ní
   namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.
 
   Ustavení a vznik právnické osoby
 
   § 122
 
   Právnickou  osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,
   rozhodnutím  orgánu  veřejné  moci,  popřípadě  jiným  způsobem,  který
   stanoví jiný právní předpis.
 
   § 123
 
   (1)  Zakladatelské  právní  jednání určí alespoň název, sídlo právnické
   osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak
   se  vytváří,  nestanoví-li  to  zákon  přímo.  Určí též, kdo jsou první
   členové statutárního orgánu.
 
   (2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
 
   § 124
 
   Neuvede-li  se,  na  jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je
   ustavena na dobu neurčitou.
 
   § 125
 
   (1)  Více  zakladatelů  zakládá  právnickou  osobu přijetím stanov nebo
   uzavřením jiné smlouvy.
 
   (2)  Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit i
   právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.
 
   § 126
 
   (1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Je-li  právnická  osoba  zřízena  zákonem, vzniká dnem nabytí jeho
   účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.
 
   (3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného
   rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých
   případech  je  k  založení  nebo  ke  vzniku  právnické  osoby potřebné
   rozhodnutí orgánu veřejné moci.
 
   § 127
 
   Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo
   takto  jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více
   osob,  jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba
   může  účinky  těchto  jednání  pro  sebe  do tří měsíců od svého vzniku
   převzít.  V  takovém  případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a
   zavázána  od  počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že
   tak učinila.
 
   § 128
 
   Po  vzniku  právnické  osoby  se  nelze domáhat určení, že nevznikla, a
   nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.
 
   § 129
 
   (1)  Soud  prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez
   návrhu, pokud
 
   a) zakladatelské právní jednání chybí,
 
   b)  zakladatelské  právní  jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní
   existenci právnické osoby,
 
   c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
 
   d)  právnickou  osobu  založilo  méně  osob, než je k tomu podle zákona
   třeba.
 
   (2)  Dnem,  kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do
   likvidace.
 
   § 130
 
   Před  rozhodnutím  podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou
   lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.
 
   § 131
 
   Prohlášení   právnické   osoby  za  neplatnou  nemá  vliv  na  práva  a
   povinnosti, jichž nabyla.
 
   Název
 
   § 132
 
   (1) Jménem právnické osoby je její název.
 
   (2)  Název  musí  odlišit  právnickou  osobu  od jiné osoby a obsahovat
   označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.
 
   § 133
 
   (1)  Název  může  obsahovat  jméno  člověka, k němuž má právnická osoba
   zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické
   osoby  jen  s  jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se
   souhlas  jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud
   není on, souhlas předka.
 
   (2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to důvod
   spočívající  v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst.
   3 obdobně.
 
   (3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické
   osoby,  má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou
   dobu; bylo-li ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li
   odvolání  souhlasu  podstatná  změna okolností nebo jiný rozumný důvod.
   Byl-li  souhlas  udělený  na  určitou  dobu odvolán, aniž to odůvodňuje
   podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající
   právnické osobě škodu z toho vzniklou.
 
   § 134
 
   (1)  Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu
   jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v
   tom případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.
 
   (2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít bez
   jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.
 
   § 135
 
   (1)  Právnická  osoba,  která  byla  dotčena zpochybněním svého práva k
   názvu  nebo  která  utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva,
   nebo  které  taková  újma  hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se
   může  domáhat,  aby  bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
   odstraněn jeho následek.
 
   (2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného
   důvodu  zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely
   vědecké  či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
   zpravodajství;  ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými
   zájmy právnické osoby.
 
   § 136
 
   Sídlo
 
   (1)  Při  ustavení  právnické  osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to
   klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.
 
   (2)  Zapisuje-li  se  právnická  osoba do veřejného rejstříku, postačí,
   pokud  zakladatelské  právní  jednání  uvede  název  obce, kde je sídlo
   právnické  osoby;  do  veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne
   zapsat plnou adresu sídla.
 
   § 137
 
   (1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.
 
   (2)  Proti  tomu,  kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,
   nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
 
   Přemístění sídla
 
   § 138
 
   (1)  Právnická  osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo
   na  území  České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád
   státu,  ve kterém má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou
   osobu zakázanou podle § 145.
 
   (2)  Právnická  osoba,  která  hodlá přemístit své sídlo na území České
   republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku
   rozhodnutí  o  tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a
   zakladatelské  právní  jednání vyžadované českým právním řádem pro tuto
   formu právnické osoby.
 
   (3)  Vnitřní  právní  poměry  právnické osoby se po přemístění sídla do
   tuzemska  řídí  českým  právním  řádem.  Českým právním řádem se řídí i
   ručení  jejích členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby,
   pokud vznikly po dni účinnosti přemístění sídla do tuzemska.
 
   § 139
 
   Právnická  osoba,  která má sídlo v České republice, může přemístit své
   sídlo  do  zahraničí,  pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to
   připouští  právní  řád  státu,  do  něhož  má být sídlo právnické osoby
   přemístěno.
 
   § 140
 
   (1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní
   tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění
   sídla  alespoň  tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla.
   Věřitelé   mají   právo  požadovat  dostatečné  zajištění  svých  dosud
   nesplatných  pohledávek  do  dvou  měsíců  od  zveřejnění,  dojde-li po
   přemístění  sídla  ke  zhoršení  dobytnosti  jejich  pohledávek v České
   republice.
 
   (2)  Nedojde-li  k  dohodě  o  způsobu  a rozsahu zajištění, rozhodne o
   dostatečném  zajištění  a  o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši
   pohledávky.  Neposkytne-li  právnická  osoba zajištění podle rozhodnutí
   soudu,  ručí  za  dluhy,  které  nebyly zajištěny, členové statutárního
   orgánu  vyjma  těch,  kteří  prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby
   rozhodnutí bylo splněno.
 
   § 141
 
   (1)  Člen  právnické  osoby,  který  s  přemístěním  sídla do zahraničí
   nesouhlasil,  má  právo  ukončit členství v právnické osobě s účinky ke
   dni  přemístění sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství
   právo  na  vypořádání, poskytne mu právnická osoba plnění nejpozději ke
   dni  účinnosti přemístění sídla. Za splnění tohoto závazku ručí členové
   statutárního orgánu.
 
   (2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla, ručí
   členové  právnické  osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před
   přemístěním sídla do zahraničí.
 
   § 142
 
   Přemístění  sídla  je  účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného
   veřejného rejstříku.
 
   § 143
 
   Pro  zřizování  a  přemísťování poboček právnických osob platí § 138 až
   142 obdobně.
 
   Účel právnických osob
 
   § 144
 
   (1)  Právnickou  osobu  lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.
   Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
 
   (2)  Zákon  stanoví,  ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen
   při splnění zvláštních podmínek.
 
   § 145
 
   (1)  Zakazuje  se  založit  právnickou osobu, jejímž účelem je porušení
   práva  nebo  dosažení  nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li
   jejím účelem
 
   a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro
   jejich  národnost,  pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,
   náboženské vyznání a sociální postavení,
 
   b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,
 
   c) podpora násilí nebo
 
   d)  řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného
   zmocnění.
 
   (2)  Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými
   složkami,  ledaže  se  jedná  o  právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž
   zákon  ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo
   ukládá,   nebo   o  právnickou  osobu,  která  nakládá  se  zbraněmi  v
   souvislosti  se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o
   právnickou  osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní
   nebo  kulturní  účely  či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného
   právního předpisu.
 
   Veřejná prospěšnost
 
   § 146
 
   Veřejně  prospěšná  je  právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v
   souladu   se   zakladatelským   právním  jednáním  vlastní  činností  k
   dosahování  obecného  blaha,  pokud na rozhodování právnické osoby mají
   podstatný  vliv  jen  bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých
   zdrojů  a  pokud  hospodárně  využívá  své  jmění k veřejně prospěšnému
   účelu.
 
   § 147
 
   Veřejně  prospěšná  právnická  osoba  má právo na zápis statusu veřejné
   prospěšnosti  do  veřejného  rejstříku,  pokud splní podmínky stanovené
   jiným právním předpisem.
 
   § 148
 
   Je-li  ve veřejném rejstříku zapsán status veřejné prospěšnosti, vymaže
   jej  ten,  kdo  veřejný rejstřík vede, pokud se právnická osoba statusu
   veřejné  prospěšnosti  vzdá,  nebo  pokud  o jeho odnětí rozhodne soud.
   Výmazem z veřejného rejstříku status veřejné prospěšnosti zaniká.
 
   § 149
 
   Soud  o  odnětí  statusu  veřejné prospěšnosti rozhodne na návrh osoby,
   která na tom má právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že právnická
   osoba  přestane  splňovat  podmínky pro jeho nabytí a nedostatek ani na
   výzvu soudu v přiměřené lhůtě neodstraní.
 
   § 150
 
   Jen  právnická  osoba, jejíž status veřejné prospěšnosti je ve veřejném
   rejstříku  zapsán,  má  právo  uvést  ve  svém  názvu,  že  je  veřejně
   prospěšná.
 
   Orgány právnické osoby
 
   § 151
 
   (1)  Zákon  stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým
   způsobem  a  v  jakém  rozsahu  členové  orgánů  právnické  osoby za ni
   rozhodují a nahrazují její vůli.
 
   (2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.
 
   § 152
 
   (1)  Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo
   o více členech (kolektivní).
 
   (2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do
   funkce  volena,  jmenována  či  jinak povolána (dále jen „člen voleného
   orgánu“),  musí  být  plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické
   osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby.
 
   (3)  Týká-li  se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob s
   omezenou   svéprávností   a  není-li  hlavním  účelem  právnické  osoby
   podnikání,  může zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného
   kolektivního  orgánu  právnické  osoby  může být i osoba nezletilá nebo
   osoba s omezenou svéprávností.
 
   § 153
 
   (1)  Osoba,  jejíž  úpadek  byl  osvědčen, se může stát členem voleného
   orgánu,  oznámila-li  to  předem  tomu,  kdo  ji do funkce povolává; to
   neplatí,  pokud  od  skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři
   roky.
 
   (2)  Byl-li  osvědčen  úpadek  osoby,  která je členem voleného orgánu,
   oznámí  to  tato  osoba  bez  zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce
   povolal.
 
   (3)  Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní
   zájem,  aby  člena  voleného  orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí,
   rozhodl-li  ten,  kdo  člena  voleného  orgánu  povolal,  poté, co se o
   osvědčení úpadku této osoby dozvěděl, že má ve funkci setrvat.
 
   § 154
 
   Je-li  členem  voleného  orgánu  právnické  osoby jiná právnická osoba,
   zmocní  fyzickou  osobu,  aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou
   osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.
 
   § 155
 
   (1)  Byl-li  členem  voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle
   zákona  způsobilý,  hledí  se  na  jeho  povolání do funkce, jako by se
   nestalo.  Ztratí-li  člen  voleného  orgánu  po svém povolání do funkce
   zákonnou  způsobilost  být  členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká;
   zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
 
   (2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu, jako
   by  se  nestalo,  nebo  je-li  povolání  neplatné, nedotýká se to práva
   nabytého v dobré víře.
 
   § 156
 
   (1)  Je-li  orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby
   ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny
   členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů.
 
   (2)  Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých
   oborů,   ustanovení  odstavce  1  se  nepoužije.  Rozdělení  působnosti
   nezbavuje   další  členy  povinnosti  dohlížet,  jak  jsou  záležitosti
   právnické osoby spravovány.
 
   § 157
 
   (1)  Je-li  rozhodnutí  přijato,  zaznamená se na žádost člena voleného
   orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.
 
   (2)  Byl-li  návrh  přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen
   oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.
 
   § 158
 
   (1)  Zakladatelské  právní  jednání  může stanovit pro schopnost orgánu
   usnášet  se  vyšší  počet  zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí
   vyšší  počet  hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování
   orgánu měnit.
 
   (2)  Zakladatelské  právní  jednání může připustit rozhodování orgánu i
   mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.
 
   (3)  Zakladatelské  právní  jednání  může  určit, že v případě dosažení
   rovnosti   hlasů   při  rozhodování  voleného  orgánu  právnické  osoby
   rozhoduje hlas předsedajícího.
 
   § 159
 
   (1)  Kdo  přijme  funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude
   vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
   Má  se  za  to,  že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře
   schopen,  ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu,
   a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
 
   (2)  Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu,
   aby  člen  zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby
   za něho při jeho neúčasti hlasoval.
 
   (3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí
   způsobil  porušením  povinnosti  při  výkonu funkce, ačkoli byl povinen
   škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v
   jakém  škodu  nenahradil,  pokud  se  věřitel plnění na právnické osobě
   nemůže domoci.
 
   § 160
 
   Odstoupí-li  člen  voleného  orgánu  ze  své  funkce prohlášením došlým
   právnické   osobě,  zaniká  funkce  uplynutím  dvou  měsíců  od  dojití
   prohlášení.
 
   Jednání za právnickou osobu
 
   § 161
 
   Kdo  právnickou  osobu  zastupuje,  dá  najevo, co ho k tomu opravňuje,
   neplyne-li  to  již  z  okolností.  Kdo za právnickou osobu podepisuje,
   připojí  k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo
   o svém pracovním zařazení.
 
   § 162
 
   Zastupuje-li  právnickou  osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do
   veřejného  rejstříku,  nelze  namítat,  že  právnická  osoba  nepřijala
   potřebné  usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu
   přijaté usnesení porušil.
 
   § 163
 
   Statutárnímu  orgánu  náleží  veškerá  působnost,  kterou zakladatelské
   právní  jednání,  zákon  nebo  rozhodnutí  orgánu  veřejné moci nesvěří
   jinému orgánu právnické osoby.
 
   § 164
 
   (1)  Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech
   záležitostech.
 
   (2)   Náleží-li   působnost  statutárního  orgánu  více  osobám,  tvoří
   kolektivní  statutární  orgán.  Neurčí-li zakladatelské právní jednání,
   jak  jeho  členové  právnickou  osobu  zastupují,  činí  tak každý člen
   samostatně.  Vyžaduje-li  zakladatelské  právní  jednání,  aby  členové
   statutárního  orgánu  jednali  společně,  může  člen  právnickou  osobu
   zastoupit  jako  zmocněnec  samostatně,  jen  byl-li zmocněn k určitému
   právnímu jednání.
 
   (3)   Má-li   právnická   osoba   s   kolektivním  statutárním  orgánem
   zaměstnance,  pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním
   vůči  zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního
   orgánu.
 
   § 165
 
   (1)   Nemá-li  statutární  orgán  dostatečný  počet  členů  potřebný  k
   rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící
   členy  soud  na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v
   zakladatelském  právním  jednání;  jinak  soud  jmenuje právnické osobě
   opatrovníka,  a  to  i  bez  návrhu,  kdykoli se o tom při své činnosti
   dozví.
 
   (2)  Soud  jmenuje  právnické  osobě  opatrovníka,  a  to i bez návrhu,
   jsou-li  zájmy  člena  statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické
   osoby  a  nemá-li  právnická  osoba  jiného  člena  orgánu schopného ji
   zastupovat.
 
   § 166
 
   (1)  Právnickou  osobu  zastupují  její  zaměstnanci v rozsahu obvyklém
   vzhledem  k  jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se
   jeví   veřejnosti.   Co  je  stanoveno  o  zastoupení  právnické  osoby
   zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem
   nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má
   účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.
 
   § 167
 
   Právnickou  osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých
   úkolů  dopustil  člen  voleného  orgánu,  zaměstnanec  nebo  jiný  její
   zástupce vůči třetí osobě.
 
   Zrušení právnické osoby
 
   § 168
 
   (1)  Právnická  osoba  se  zrušuje  právním  jednáním,  uplynutím doby,
   rozhodnutím  orgánu  veřejné  moci nebo dosažením účelu, pro který byla
   ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.
 
   (2)  O  dobrovolném  zrušení  právnické  osoby rozhoduje její příslušný
   orgán.
 
   § 169
 
   (1)  Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé
   její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.
 
   (2)  Neplyne-li  z  právního  jednání o zrušení právnické osoby, zda je
   rušena  s  likvidací  nebo  bez  likvidace,  platí,  že  je  zrušena  s
   likvidací.
 
   § 170
 
   Kdo  rozhodl  o  zrušení  právnické  osoby s likvidací, může rozhodnutí
   změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.
 
   § 171
 
   S likvidací se právnická osoba zrušuje
 
   a) uplynutím doby, na kterou byla založena,
 
   b) dosažením účelu, pro který byla založena,
 
   c)  dnem  určeným  zákonem  nebo  právním  jednáním o zrušení právnické
   osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo
 
   d)  dnem  právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se v
   rozhodnutí den pozdější.
 
   § 172
 
   (1)  Soud  na  návrh  toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez
   návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
 
   a)  vyvíjí  nezákonnou  činnost  v takové míře, že to závažným způsobem
   narušuje veřejný pořádek,
 
   b)  již  nadále  nesplňuje  předpoklady  vyžadované pro vznik právnické
   osoby zákonem,
 
   c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
 
   d) tak stanoví zákon.
 
   (2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze
   odstranit,  soud  jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k
   odstranění nedostatků.
 
   § 173
 
   (1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace
   dnem účinnosti přeměny.
 
   (2)  Byl-li  osvědčen  úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace
   zrušením  konkursu  po  splnění  rozvrhového  usnesení,  nebo  zrušením
   konkursu  proto,  že  majetek je zcela nepostačující; do likvidace však
   vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek.
 
   Přeměna právnické osoby
 
   § 174
 
   (1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní formy.
 
   (2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to zákon.
 
   § 175
 
   (1)  Kdo  rozhodl  o  přeměně  právnické osoby, může rozhodnutí změnit,
   dokud se přeměna nestane účinnou.
 
   (2)  Stane-li  se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že
   nenastala,  ani  vyslovit  neplatnost právního jednání, které k přeměně
   vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.
 
   § 176
 
   (1)  Při  přeměně  musí  být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání
   zanikající  právnické  osoby  považuje  z  účetního hlediska za jednání
   uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby.
 
   (2)  Ke  dni  předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická
   osoba  nebo  právnická  osoba  rozdělovaná  odštěpením  konečnou účetní
   závěrku.  K  rozhodnému  dni  sestaví  nástupnická právnická osoba nebo
   právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.
 
   § 177
 
   (1)  Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku
   nastává  dnem  zápisu  do  veřejného  rejstříku.  V  takovém případě se
   rozhodný  den  stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis
   přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.
 
   (2)  Jsou-li  zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých
   obvodech,  podá  se  návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán
   veřejné   moci   zapíše   do  veřejného  rejstříku  všechny  zapisované
   skutečnosti k témuž dni.
 
   § 178
 
   (1)  Fúze  se  děje  sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných
   právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti
   zaměstnavatele.
 
   (2)  Při  sloučení  nejméně  jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva a
   povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob
   jako na nástupnickou právnickou osobu.
 
   (3)  Při  splynutí  zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě
   vzniká  nová  právnická  osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí
   práva a povinnosti všech zanikajících osob.
 
   § 179
 
   (1)  Právnická  osoba  se  rozštěpením  rozděluje  se  založením nových
   právnických  osob,  nebo  se  rozděluje za současného sloučení s jinými
   právnickými  osobami  (dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba
   se  může  založit  i  odštěpením, nebo spojením více způsobů rozdělení.
   Rozdělení  sloučením,  odštěpení,  jakož  i  jiné způsoby rozdělení, se
   považují za převod činnosti zaměstnavatele.
 
   (2)  Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a
   povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak
 
   a)  jsou-li  na  rozdělení  nástupnické právnické osoby zúčastněny jako
   osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,
 
   b)  mají-li  nástupnické  právnické  osoby rozdělením teprve vzniknout,
   jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.
 
   (3)  Při  rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická
   osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností
   přechází na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.
 
   § 180
 
   V  případech  uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán
   právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou
   zaměstnanci jednotlivých nástupnických právnických osob.
 
   § 181
 
   Fúzovat  a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě jen
   tehdy, stanoví-li tak zákon.
 
   § 182
 
   Přechází-li   přeměnou  právnické  osoby  její  jmění  na  nástupnickou
   právnickou  osobu  a  vyžaduje-li  se  podle  jiného  právního předpisu
   souhlas  orgánu  veřejné  moci k převodu práv a povinností, vyžaduje se
   tento souhlas i k přeměně právnické osoby.
 
   § 183
 
   (1)  Při  změně  právní  formy  se neruší ani nezaniká právnická osoba,
   jejíž  právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li
   o korporaci, také právní postavení jejích členů.
 
   (2)  Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí o
   změně  právní  formy  rozvahovým  dnem  podle jiného právního předpisu,
   sestaví právnická osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z
   nichž je sestavena účetní závěrka ke dni zpracování změny právní formy,
   nesmí  předcházet  den  rozhodnutí právnické osoby o změně právní formy
   více než tři měsíce.
 
   § 184
 
   (1)  O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud to
   zákon výslovně stanoví.
 
   (2)  O  přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci
   rozhoduje tento orgán.
 
   Zánik právnické osoby
 
   § 185
 
   Právnická  osoba  zapsaná  do  veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z
   veřejného rejstříku.
 
   § 186
 
   Právnická  osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
   skončením likvidace.
 
   Likvidace
 
   § 187
 
   (1)  Účelem  likvidace  je  vypořádat  majetek  zrušené právnické osoby
   (likvidační  podstatu),  vyrovnat  dluhy  věřitelům  a naložit s čistým
   majetkovým   zůstatkem,   jenž   vyplyne  z  likvidace  (s  likvidačním
   zůstatkem), podle zákona.
 
   (2)  Právnická  osoba  vstupuje  do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo
   prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném
   rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis
   vstupu  do  likvidace  do  veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá
   právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“.
 
   § 188
 
   Vstoupí-li  právnická  osoba  do  likvidace,  nesmí  za ni nikdo právně
   jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu
   do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.
 
   § 189
 
   (1)  Při  vstupu  do  likvidace  povolá příslušný orgán právnické osobě
   likvidátora;  likvidátorem  může  být  jen  osoba  způsobilá být členem
   statutárního  orgánu.  Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem
   právnické  osoby, povolá příslušný orgán právnické osobě bez zbytečného
   odkladu nového likvidátora.
 
   (2)  Je-li  právnická  osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,
   vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.
 
   § 190
 
   Je-li  k  likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří
   kolektivní orgán.
 
   § 191
 
   (1)  Právnické  osobě,  která  vstoupila do likvidace, aniž byl povolán
   likvidátor  podle  §  189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu.
   Soud  jmenuje  likvidátora  i  v  případě,  že  sám  rozhodl  o zrušení
   právnické osoby.
 
   (2)  Na  návrh  osoby,  která  na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá
   likvidátora,  který  řádně  neplní  své  povinnosti,  a  jmenuje nového
   likvidátora.
 
   (3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při
   postupu  podle  odstavce  1  nebo  2  likvidátorem  jmenovat i bez jeho
   souhlasu  člena  statutárního  orgánu.  Takový likvidátor nemůže ze své
   funkce  odstoupit.  Může  však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil,
   prokáže-li,   že   na  něm  nelze  spravedlivě  požadovat,  aby  funkci
   vykonával.
 
   (4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud
   z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
 
   § 192
 
   Jmenoval-li  likvidátora  soud,  poskytnou  třetí  osoby  likvidátorovi
   součinnost  ve  stejném  rozsahu,  v  jakém  jsou povinny poskytnout ji
   insolvenčnímu správci.
 
   § 193
 
   Likvidátor   nabývá  působnosti  statutárního  orgánu  okamžikem  svého
   povolání.  Za  řádný  výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen
   statutárního orgánu.
 
   § 194
 
   Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.
 
   § 195
 
   Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.
 
   § 196
 
   (1)  Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a
   cíli likvidace.
 
   (2)   Nabyla-li  právnická  osoba  dědictví  nebo  odkaz  s  podmínkou,
   doložením  času  nebo  s  příkazem,  tato  omezení  likvidátor  dodrží.
   Jestliže  však  právnická  osoba  obdržela  účelově vázané prostředky z
   veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto prostředky podle rozhodnutí
   orgánu,  který  je  poskytl;  obdobně  likvidátor  postupuje,  jestliže
   právnická  osoba  obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně
   prospěšného účelu.
 
   § 197
 
   Likvidátor   uspokojí   v   průběhu   likvidace  přednostně  pohledávky
   zaměstnanců; to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.
 
   § 198
 
   (1)  Likvidátor  oznámí  vstup právnické osoby do likvidace všem známým
   věřitelům.
 
   (2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou
   alespoň  s  dvoutýdenním  odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s
   výzvou  pro  věřitele,  aby  přihlásili  své pohledávky ve lhůtě, která
   nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.
 
   § 199
 
   (1)  Likvidátor  sestaví  ke  dni  vstupu  právnické osoby do likvidace
   zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.
 
   (2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,
   který o to požádá.
 
   § 200
 
   Zjistí-li  likvidátor  v  průběhu  likvidace,  že  právnická osoba je v
   úpadku,  podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná
   o případ uvedený v § 201.
 
   § 201
 
   (1)  Jedná-li  se  o  případ  podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata
   nepostačuje  k  splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé
   skupině  náklady  likvidace,  ve  druhé  skupině  ze  zůstatku uspokojí
   pohledávky  zaměstnanců  a  poté  hradí  ve  třetí  skupině  pohledávky
   ostatních věřitelů.
 
   (2)  Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí se
   poměrně.
 
   § 202
 
   (1)  Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit,
   vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky
   z  první  a  pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201
   odst.  2.  Poté  likvidátor  nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny
   likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů.
 
   (2)  Nezdaří-li  se  v  přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani
   zčásti,  anebo  nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé
   skupiny  zcela  vyrovnány,  likvidátor  nabídne  likvidační  podstatu k
   převzetí všem věřitelům.
 
   (3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce
   1  nebo  2  a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku
   přijal;  tento  účinek  nenastane,  nepoučil-li  jej o tom likvidátor v
   nabídce.
 
   § 203
 
   (1)  Věřitelům,  kteří  převezmou  likvidační  podstatu, náleží každému
   podíl   určený   poměrem  výše  jejich  pohledávek;  ve  zbytku  jejich
   pohledávky zanikají.
 
   (2)   Odmítne-li  některý  z  věřitelů  účast  na  převzetí  likvidační
   podstaty, považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se
   následně zjistí dosud neznámý majetek právnické osoby.
 
   § 204
 
   (1)  Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází
   likvidační  podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to
   bez zbytečného odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.
 
   (2)  Bez  zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného
   zákona  věřitelem  zajištěným,  uspokojení  z jistoty, kterou byla jeho
   pohledávka  zajištěna. Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen
   ve své pohledávce, náleží mu ve zbytku plnění podle § 201 až 203.
 
   § 205
 
   (1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním
   zůstatkem  nebo  předání  likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení
   podle  § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede
   alespoň,  jak  bylo  s  likvidační  podstatou naloženo, a popřípadě též
   návrh  na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví
   účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam.
 
   (2)  Konečnou  zprávu,  návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní
   závěrku  předloží  likvidátor  ke  schválení  tomu,  kdo jej povolal do
   funkce.  Ten,  kdo  se  stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží
   konečnou  zprávu,  návrh  na  použití  likvidačního  zůstatku  a účetní
   závěrku  tomu  orgánu  právnické  osoby, který má působnost ho z funkce
   odvolat,  popřípadě  působnost  ho  kontrolovat.  Není-li takový orgán,
   předloží likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.
 
   (3)  Výmazu  právnické  osoby  z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly
   schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.
 
   § 206
 
   (1)  Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky
   přihlásili  včas  podle  §  198,  nelze  vyplácet  podíl na likvidačním
   zůstatku ani ve formě zálohy, ani jej jinak použít.
 
   (2)  Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační
   zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.
 
   § 207
 
   Likvidace  končí  použitím  likvidačního zůstatku, převzetím likvidační
   podstaty  věřiteli,  nebo  jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti
   dnů  od  skončení  likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného
   rejstříku.
 
   § 208
 
   Zjistí-li  se  ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku
   její  dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných
   opatření,  likvidace  neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo
   provede  další  nezbytná opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje
   podle § 205 až 207; ustanovení § 170 se nepoužije.
 
   § 209
 
   (1)  Zjistí-li  se  neznámý  majetek  právnické osoby po jejím výmazu z
   veřejného  rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany,
   soud  na  návrh  toho,  kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické
   osoby,  rozhodne  o  její  likvidaci  a  jmenuje  likvidátora. Kdo vede
   veřejný  rejstřík,  do  něho  podle  tohoto  rozhodnutí zapíše obnovení
   právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi.
   Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.
 
   (2)  Byla-li  právnická  osoba  obnovena  vzhledem k zjištění neznámého
   majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.
 
   Oddíl 2
 
   Korporace
 
   Pododdíl 1
 
   Obecně o korporacích
 
   § 210
 
   (1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.
 
   (2)  Na  právnickou  osobu  tvořenou  jediným  členem  se hledí jako na
   korporaci.
 
   § 211
 
   (1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém
   případě  jediný  člen  korporace  v  ní  nemůže  z vlastní vůle ukončit
   členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.
 
   (2)  Klesne-li  počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud
   ji  i  bez  návrhu  zruší  a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však
   poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
 
   § 212
 
   (1)  Přijetím  členství  v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se
   čestně  a  zachovávat  její  vnitřní  řád.  Korporace nesmí svého člena
   bezdůvodně  zvýhodňovat  ani  znevýhodňovat  a musí šetřit jeho členská
   práva i oprávněné zájmy.
 
   (2)  Zneužije-li  člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku,
   rozhodne  soud  na  návrh  toho,  kdo  prokáže právní zájem, že k hlasu
   tohoto  člena  nelze  pro  určitý  případ přihlížet. Toto právo zaniká,
   pokud  návrh  není  podán  do  tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu
   došlo.
 
   § 213
 
   Poškodí-li  korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který
   zakládá  jeho  povinnost  k  náhradě  a kterým byl poškozen i jiný člen
   korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen,
   může  soud  škůdci  i  bez  zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit
   způsobenou  škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu,
   zejména  pokud  je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i
   škoda na znehodnocené účasti.
 
   Pododdíl 2
 
   Spolek
 
   § 214
 
   (1)  Alespoň  tři  osoby  vedené  společným zájmem mohou založit k jeho
   naplňování   spolek  jako  samosprávný  a  dobrovolný  svazek  členů  a
   spolčovat se v něm.
 
   (2)  Vytvoří-li  spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako
   svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.
 
   § 215
 
   (1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno
   vystoupit z něho.
 
   (2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.
 
   § 216
 
   Název  spolku  musí  obsahovat  slova  „spolek“  nebo „zapsaný spolek“,
   postačí však zkratka „z. s.“.
 
   § 217
 
   (1)  Hlavní  činností  spolku  může být jen uspokojování a ochrana těch
   zájmů,  k  jejichž  naplňování  je  spolek založen. Podnikání nebo jiná
   výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.
 
   (2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou
   činnost  spočívající  v  podnikání  nebo jiné výdělečné činnosti, je-li
   její  účel  v  podpoře  hlavní  činnosti  nebo  v  hospodárném  využití
   spolkového majetku.
 
   (3)  Zisk  z  činnosti  spolku  lze  použít pouze pro spolkovou činnost
   včetně správy spolku.
 
   Založení spolku
 
   § 218
 
   Zakladatelé  založí  spolek,  shodnou-li  se  na obsahu stanov; stanovy
   obsahují alespoň
 
   a) název a sídlo spolku,
 
   b) účel spolku,
 
   c)  práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak
   jim budou práva a povinnosti vznikat,
 
   d) určení statutárního orgánu.
 
   § 219
 
   Stanovy  mohou  založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku
   nebo  určit,  jakým  způsobem  se  pobočný spolek zakládá a který orgán
   rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.
 
   § 220
 
   (1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva
   a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.
 
   (2)  Omezit  práva  nebo  rozšířit  povinnosti spojené s určitým druhem
   členství  lze  jen  za  podmínek určených předem ve stanovách, jinak se
   souhlasem  většiny  dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení
   práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.
 
   § 221
 
   Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.
 
   Ustavující schůze
 
   § 222
 
   (1)  Spolek  lze  založit  i  usnesením  ustavující schůze tvořícího se
   spolku.  Na  ustavující  schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské
   schůzi.
 
   (2)  Návrh  stanov  vypracuje  a  další zájemce o založení spolku svolá
   vhodným  způsobem  k  ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost
   listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.
 
   § 223
 
   Každý,  kdo  se  dostaví  na  ustavující  schůzi a splňuje podmínky pro
   členství  ve  spolku,  se  zapíše  do listiny přítomných, podepíše se k
   údaji  o  svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny
   přítomných  ověří  svolatel  nebo  osoba  jím pověřená. Platí, že osoby
   zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku.
 
   § 224
 
   (1)  Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí
   ustavující  schůzi  počet  přítomných  a  seznámí ji s jednáními, která
   svolavatel  v  zájmu  spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi
   pravidla  pro  její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších
   činovníků.
 
   (2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona
   a stanov zvolit má.
 
   (3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době
   hlasování.
 
   (4)  Kdo  hlasoval  proti  přijetí  návrhu stanov, může od přihlášky do
   spolku  odstoupit.  O  tom  musí být učiněn záznam v listině přítomných
   opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.
 
   § 225
 
   Účastní-li  se  ustavující  schůze  alespoň  tři  osoby, mohou schválit
   stanovy podle § 218.
 
   Vznik spolku
 
   § 226
 
   (1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé
   nebo osoba určená ustavující schůzí.
 
   (3)  Není-li  spolek  do  veřejného  rejstříku zapsán do třiceti dnů od
   podání  návrhu  na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o
   odmítnutí  zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku
   třicátým dnem od podání návrhu.
 
   § 227
 
   Pokračuje-li  spolek  v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného
   rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.
 
   Pobočný spolek
 
   § 228
 
   (1)  Právní  osobnost  pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti
   hlavního  spolku.  Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat
   je  v  rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném
   rejstříku.
 
   (2)  Název  pobočného  spolku  musí  obsahovat  příznačný  prvek  názvu
   hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.
 
   § 229
 
   (1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na  zápis  pobočného  spolku  do veřejného rejstříku podává
   hlavní spolek.
 
   (3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti
   dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do
   veřejného rejstříku.
 
   (4)  Z  právních  jednání  pobočného  spolku  vzniklých přede dnem jeho
   zápisu  do  veřejného  rejstříku  je  hlavní  spolek oprávněn a zavázán
   společně  a  nerozdílně  s  pobočným  spolkem. Ode dne zápisu pobočného
   spolku  do  veřejného  rejstříku  ručí hlavní spolek za dluhy pobočného
   spolku v rozsahu určeném stanovami.
 
   § 230
 
   (1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.
 
   (2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.
 
   § 231
 
   Nabytím  statusu  veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento
   status  i  pobočné  spolky.  Vzdá-li  se  hlavní spolek statusu veřejné
   prospěšnosti, nebo je-li mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky.
 
   Členství
 
   § 232
 
   (1)  Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena
   a nepřechází na jeho právního nástupce.
 
   (2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán,
   ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.
 
   § 233
 
   (1)  Po  vzniku  spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena
   nebo jiným způsobem určeným stanovami.
 
   (2)  Kdo  se  uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán
   stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.
 
   (3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší
   orgán spolku.
 
   § 234
 
   Má  se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v
   hlavním spolku; to platí i o zániku členství.
 
   § 235
 
   Stanovy  mohou  určit  výši  a splatnost členského příspěvku nebo určí,
   který  orgán  spolku  určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým
   způsobem.
 
   § 236
 
   Seznam členů
 
   (1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v
   seznamu  členů  zápisy  a  výmazy  týkající se členství osob ve spolku.
   Stanovy  dále  určí,  jak  bude  seznam  členů  zpřístupněn,  anebo  že
   zpřístupněn nebude.
 
   (2)  Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho
   náklady  potvrzení  s  výpisem  ze seznamu členů obsahující údaje o své
   osobě,  popřípadě  potvrzení,  že  tyto  údaje  byly  vymazány. Namísto
   zemřelého  člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič,
   a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká
   nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.
 
   (3)  Seznam  členů  může  být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří
   jsou  v  něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z
   něho patrné, že je neúplný.
 
   Zánik členství
 
   § 237
 
   Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby
   uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.
 
   § 238
 
   Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský
   příspěvek  ani  v  přiměřené  lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k
   zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.
 
   § 239
 
   (1)  Neurčí-li  stanovy  něco jiného, může spolek vyloučit člena, který
   závažně  porušil  povinnost  vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě
   nápravu  nezjednal  ani  po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li
   porušení  povinnosti  odčinit  nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou
   újmu.
 
   (2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.
 
   § 240
 
   (1)   Neurčí-li   stanovy  jiný  orgán,  rozhoduje  o  vyloučení  člena
   statutární orgán.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy  jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné
   formě  kterýkoli  člen;  v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod
   pro  vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost
   se  s  návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i
   doložit vše, co mu je k prospěchu.
 
   § 241
 
   (1)  Člen  může  do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě
   navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise,
   ledaže stanovy určí jiný orgán.
 
   (2)  Příslušný  orgán  zruší  rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li
   vyloučení  zákonu  nebo  stanovám;  rozhodnutí  o  vyloučení člena může
   zrušit i v jiných odůvodněných případech.
 
   § 242
 
   Vyloučený  člen  může  do  tří  měsíců od doručení konečného rozhodnutí
   spolku  o  svém  vyloučení  navrhnout  soudu, aby rozhodl o neplatnosti
   vyloučení;  jinak  toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno,
   může  člen  návrh  podat  do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
   nejdéle  však  do  jednoho  roku  ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí
   zánik  jeho  členství  vyloučením  zapsán  do seznamu členů; jinak toto
   právo zaniká.
 
   Organizace spolku
 
   § 243
 
   Orgány   spolku  jsou  statutární  orgán  a  nejvyšší  orgán,  případně
   kontrolní  komise,  rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách.
   Stanovy  mohou  orgány  spolku  pojmenovat  libovolně,  nevzbudí-li tím
   klamný dojem o jejich povaze.
 
   § 244
 
   Stanovy   určí,   je-li   statutární   orgán  kolektivní  (výbor)  nebo
   individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy
   statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku.
 
   § 245
 
   Na  usnesení  členské  schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým
   mravům,  nebo  mění  stanovy  tak, že jejich obsah odporuje donucujícím
   ustanovením  zákona,  se  hledí,  jako  by nebylo přijato. To platí i v
   případě,  že  bylo  přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán
   nemá působnost rozhodnout.
 
   § 246
 
   (1)  Neurčí-li  stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je
   toto období pětileté.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  mohou  členové volených orgánů spolku,
   jejichž  počet  neklesl  pod  polovinu,  kooptovat  náhradní  členy  do
   nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.
 
   (3)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  použijí  se  pro  svolání,  zasedání a
   rozhodování  kolektivních  orgánů  spolku  §  156  a  §  159  odst. 2 a
   přiměřeně též ustanovení o členské schůzi.
 
   § 247
 
   Nejvyšší orgán spolku
 
   (1)  Stanovy  určí,  který  orgán  je nejvyšším orgánem spolku; do jeho
   působnosti  zpravidla  náleží  určit  hlavní  zaměření činnosti spolku,
   rozhodovat  o  změně  stanov,  schválit  výsledek  hospodaření  spolku,
   hodnotit  činnost  dalších  orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o
   zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.
 
   (2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem
   a  není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může
   alespoň  pětina  členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na
   shromáždění  přechází  působnost  nejvyššího orgánu spolku. To neplatí,
   určí-li stanovy něco jiného.
 
   (3)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  je  nejvyšším  orgánem  spolku členská
   schůze;  ustanovení  §  248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud
   stanovy neurčí něco jiného.
 
   Členská schůze
 
   § 248
 
   (1)  Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně
   jedenkrát do roka.
 
   (2)  Statutární  orgán  spolku  svolá zasedání členské schůze z podnětu
   alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li
   statutární  orgán  spolku  zasedání  členské  schůze  do třiceti dnů od
   doručení  podnětu,  může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské
   schůze na náklady spolku sám.
 
   § 249
 
   (1)  Zasedání  členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené
   stanovami,  jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí
   být zřejmé místo, čas a pořad zasedání.
 
   (2)  Je-li  zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti
   návrhu  uvedenému  v  podnětu  změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět
   podal.
 
   (3)  Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost
   členů se ho účastnit.
 
   § 250
 
   (1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem,
   jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem
   zasedání,  nahradí  spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle
   pozvánky, účelně vynaložené náklady.
 
   (2)  Je-li  zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo
   jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.
 
   § 251
 
   Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm
   vysvětlení  záležitostí  spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k
   předmětu  zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení
   o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení
   by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.
 
   § 252
 
   (1)  Členská  schůze  je  schopna  usnášet  se  za účasti většiny členů
   spolku.  Usnesení  přijímá  většinou  hlasů  členů  přítomných  v  době
   usnášení; každý člen má jeden hlas.
 
   (2)  Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je
   s  určitým  druhem  členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k
   tomuto hlasu pro účely odstavce 1.
 
   § 253
 
   (1)  Kdo  zasedání  zahájí,  ověří,  zda  je  členská schůze schopna se
   usnášet.  Poté  zajistí  volbu  předsedy  zasedání a případně i dalších
   činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy.
 
   (2)  Předseda  vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se
   členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.
 
   (3)  Záležitost,  která  nebyla  zařazena  na  pořad  zasedání při jeho
   ohlášení,  lze  rozhodnout  jen  za  účasti  a se souhlasem všech členů
   spolku oprávněných o ní hlasovat.
 
   § 254
 
   (1)  Statutární  orgán  spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do
   třiceti  dnů  od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten,
   kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.
 
   (2)  Ze  zápisu  musí  být  patrné,  kdo  zasedání svolal a jak, kdy se
   konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky
   členská   schůze  zvolila,  jaká  usnesení  přijala  a  kdy  byl  zápis
   vyhotoven.
 
   (3)  Každý  člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek
   určených  stanovami.  Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v
   sídle spolku.
 
   § 255
 
   Dílčí členské schůze
 
   Stanovy  mohou  určit,  že se zasedání členské schůze bude konat formou
   dílčích  členských  schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto
   způsobem   rozhodnout   nelze.  Připustí-li  stanovy  zasedání  dílčích
   členských  schůzí,  určí rovněž období, v němž se všechna zasedání musí
   konat.  Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění
   členové a odevzdané hlasy sčítají.
 
   § 256
 
   Shromáždění delegátů
 
   (1)  Stanovy  mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění
   delegátů.
 
   (2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře
   možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.
 
   § 257
 
   Náhradní zasedání členské schůze
 
   (1)  Není-li  členská  schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může
   statutární  orgán  nebo  ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou
   pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi
   na  náhradní  zasedání.  Z  pozvánky  musí  být  zřejmé,  že se jedná o
   náhradní  zasedání  členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se
   musí  konat  nejpozději  do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání
   členské schůze předtím svoláno.
 
   (2)   Na   náhradním   zasedání   může  členská  schůze  jednat  jen  o
   záležitostech  zařazených  na pořad předchozího zasedání. Usnesení může
   přijmout  za  účasti  libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco
   jiného.
 
   (3)  Rozhoduje-li  členská  schůze na zasedání dílčích členských schůzí
   nebo  rozhoduje-li  namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle
   odstavců 1 a 2 obdobně.
 
   Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku
 
   § 258
 
   Každý  člen  spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany,
   může  navrhnout  soudu,  aby  rozhodl  o  neplatnosti rozhodnutí orgánu
   spolku  pro  jeho  rozpor  se  zákonem  nebo  se  stanovami,  pokud  se
   neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
 
   § 259
 
   Právo  dovolat  se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne,
   kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději
   však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
 
   § 260
 
   (1)  Soud  neplatnost  rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona
   nebo  stanov,  aniž  to  mělo  závažné právní následky, a je-li v zájmu
   spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
 
   (2)  Soud  neplatnost  rozhodnutí  nevysloví  ani tehdy, bylo-li by tím
   podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
 
   § 261
 
   (1)  Porušil-li  spolek základní členské právo člena závažným způsobem,
   má člen právo na přiměřené zadostiučinění.
 
   (2)  Namítne-li  to  spolek,  soud právo na zadostiučinění členu spolku
   nepřizná, nebylo-li uplatněno
 
   a)  v  době  stanovené  pro  podání  návrhu  na  vyslovení  neplatnosti
   rozhodnutí, nebo
 
   b)  do  tří  měsíců  ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu,
   byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.
 
   Kontrolní komise
 
   § 262
 
   (1)  Zřídí-li  stanovy  kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň
   tři  členy.  Neurčí-li  stanovy  jinak, volí a odvolává členy kontrolní
   komise  členská  schůze.  Určí-li  stanovy,  že  členy kontrolní komise
   jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi
   slučitelné  s  členstvím  ve  statutárním  orgánu  spolku  ani s funkcí
   likvidátora.
 
   § 263
 
   Kontrolní  komise  dohlíží,  jsou-li  záležitosti spolku řádně vedeny a
   vykonává-li  spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy,
   nesvěří-li  jí  stanovy  další  působnost.  Zjistí-li  kontrolní komise
   nedostatky,  upozorní  na  ně  statutární  orgán,  jakož i další orgány
   určené stanovami.
 
   § 264
 
   V  rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet
   do  dokladů  spolku  a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od
   jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
 
   Rozhodčí komise
 
   § 265
 
   Je-li  zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející
   do  spolkové  samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy
   působnost  rozhodčí  komise,  rozhoduje  spory  mezi členem a spolkem o
   placení  členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena
   ze spolku.
 
   § 266
 
   (1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a
   odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.
 
   (2)  Členem  rozhodčí  komise  může  být  jen  bezúhonná zletilá a plně
   svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu
   nebo  kontrolní  komise.  Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby
   člena  rozhodčí  komise  pro  nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou
   změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.
 
   (3)  Z  činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti
   případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.
 
   § 267
 
   Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.
 
   § 268
 
   Zrušení spolku
 
   (1)  Soud  zruší  spolek  s  likvidací  na návrh osoby, která na tom má
   oprávněný  zájem,  nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to
   soudem upozorněn,
 
   a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,
 
   b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,
 
   c)  nutí  třetí  osoby  k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti
   nebo k jeho podpoře, nebo
 
   d) brání členům ze spolku vystoupit.
 
   (2) Ustanovení § 172 není dotčeno.
 
   Likvidace spolku
 
   § 269
 
   (1)  Při  zrušení  spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a
   zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.
 
   (2)  Likvidátor  vydá  proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu,
   který o to požádá.
 
   § 270
 
   (1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez
   jeho  souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné,
   jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.
 
   (2)  Likvidátor  jmenovaný  podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit,
   může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na
   něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.
 
   § 271
 
   Likvidátor  zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to
   je pro splnění dluhů spolku nezbytné.
 
   § 272
 
   (1)  Likvidátor  naloží  s  likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li
   stanovy  spolku  se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační
   zůstatek  použit  k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k
   tomu.
 
   (2)  Nelze-li  s  likvidačním  zůstatkem  naložit podle stanov, nabídne
   likvidátor  likvidační  zůstatek  spolku  s účelem obdobným. Není-li to
   možné,  nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má
   spolek   sídlo.   Nepřijme-li  obec  nabídku  do  dvou  měsíců,  nabývá
   likvidační  zůstatek  kraj,  na  jehož  území má spolek sídlo. Získá-li
   likvidační   zůstatek  obec  nebo  kraj,  použije  jej  jen  k  veřejně
   prospěšnému cíli.
 
   § 273
 
   Obdržel-li   spolek   účelově   vázané  plnění  z  veřejného  rozpočtu,
   ustanovení  §  272  se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
   likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
 
   Fúze spolků
 
   § 274
 
   Zúčastněné  spolky  uzavírají  smlouvu  o  fúzi jako smlouvu o sloučení
   spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.
 
   § 275
 
   Smlouva  o  fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující
   údaj  každého  ze  zúčastněných  spolků  s  uvedením,  který  spolek je
   zanikající a který nástupnický, a rozhodný den.
 
   § 276
 
   (1)   Smlouva  o  splynutí  spolků  obsahuje  i  ujednání  o  stanovách
   nástupnického spolku.
 
   (2)  Dojde-li  při  sloučení  ke  změně  stanov  nástupnického  spolku,
   obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.
 
   § 277
 
   (1)  Společně  s  návrhem  smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních
   orgánů  zúčastněných  spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní
   důvody  a  důsledky  fúze.  Zprávu  lze  vyhotovit i jako společnou pro
   všechny zúčastněné spolky.
 
   (2)  Zpráva  vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky fúze
   nemusí  být  vyhotovena,  jsou-li  všichni  členové zúčastněného spolku
   členy  jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím
   všichni členové zúčastněného spolku.
 
   § 278
 
   Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke
   schválení,  musí  ten,  kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před
   jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům
 
   a) návrh smlouvy o fúzi,
 
   b) stanovy nástupnického spolku,
 
   c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest
   měsíců a
 
   d)  zpráva  vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky fúze,
   je-li její vyhotovení nutné.
 
   § 279
 
   (1)  Zúčastněné  spolky  zveřejní  nejméně  třicet  dnů  před zasedáním
   členské  schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze
   týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem.
 
   (2)  Není-li  spolek  příjemcem  plnění  z  veřejného  rozpočtu,  má-li
   zanedbatelný  počet  věřitelů  a je-li celková výše dluhů zanedbatelná,
   postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
 
   § 280
 
   Přihlásí-li  věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou
   jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v
   důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo
   na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku.
 
   § 281
 
   (1)  Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
   Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.
 
   (2)  Zasedání  členských  schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i
   jako  společné.  Tehdy  členské  schůze  zúčastněných  spolků hlasují o
   návrhu  smlouvy  o  fúzi  odděleně.  Pokud  se však po schválení návrhu
   smlouvy  o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské
   schůze  zúčastněných  spolků  rozhodnout,  že  budou  o  těchto členech
   hlasovat společně.
 
   § 282
 
   Ten,  kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí
   k  podpisu  kromě  dalších  náležitostí  také  údaj,  že  návrh smlouvy
   schválila  členská  schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je
   přijata  usnesením  členské  schůze posledního ze zúčastněných spolků o
   schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek.
 
   § 283
 
   Návrh  na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s
   návrhem  na  neplatnost  usnesení  členské  schůze  schvalujícího  tuto
   smlouvu.  Právo  domáhat  se  neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo
   osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.
 
   § 284
 
   (1)  Návrh  na  zápis  fúze  do  veřejného  rejstříku podávají společně
   všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh
   také členové statutárního orgánu nástupnického spolku.
 
   (2)  Na  základě  návrhu  provede  příslušný orgán zápis fúze tak, že k
   témuž  dni  vymaže  ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená,
   kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi
 
   a)  sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a
   názvy,   adresy  sídla  a  identifikující  údaje  spolků,  které  se  s
   nástupnickým  spolkem  sloučily, a případné další změny u nástupnického
   spolku, pokud v důsledku fúze nastaly,
 
   b)  splynutím  provede  zápis  nástupnického  spolku a poznamená u něho
   názvy,  adresy  sídla  a  identifikující  údaje spolků, které jsou jeho
   právní předchůdci.
 
   § 285
 
   Po  zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo
   zrušit.
 
   § 286
 
   Zápisem   fúze   nabývají   členové   zanikajícího  spolku  členství  v
   nástupnickém spolku.
 
   § 287
 
   (1)  Nepodají-li  zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců
   ode  dne,  kdy  byla  smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných
   spolků,  který  byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit.
   Odstoupí-li  od  smlouvy  i  jen jedna strana, zaniká tím závazek všech
   stran založený smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku
   ode  dne,  kdy  byla  smlouva  o  fúzi  uzavřena,  platí, že od smlouvy
   odstoupily všechny zúčastněné spolky.
 
   (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
   fúze  nebyl  podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou
   členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli
   dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
 
   Rozdělení spolku
 
   § 288
 
   (1)  Při  rozdělení  sloučením  uzavírají  zúčastněné  spolky smlouvu o
   rozdělení.
 
   (2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s
   uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
 
   b)   určení,   jaký  majetek  a  dluhy  zanikajícího  spolku  přejímají
   nástupnické spolky,
 
   c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
   jednotlivých nástupnických spolků,
 
   d) rozhodný den.
 
   (3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého
   z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této
   změně.
 
   (4)   Nestanoví-li   smlouva  o  rozdělení  jinak,  nabývá  každý  člen
   zanikajícího  spolku  ke  dni  účinnosti  rozdělení  členství  ve všech
   nástupnických spolcích.
 
   § 289
 
   (1)  Při  rozdělení  se  založením  nových  spolků vyhotoví rozdělovaný
   spolek projekt rozdělení.
 
   (2) Projekt obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s
   uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
 
   b)   určení,   jaký  majetek  a  dluhy  zanikajícího  spolku  přejímají
   nástupnické spolky,
 
   c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
   jednotlivých nástupnických spolků,
 
   d) návrh stanov nástupnických spolků,
 
   e) rozhodný den.
 
   (3)   Nestanoví-li   projekt   rozdělení   jinak,   nabývá  každý  člen
   zanikajícího  spolku  ke  dni  účinnosti  rozdělení  členství  ve všech
   nástupnických spolcích.
 
   § 290
 
   (1)  Není-li  ze  smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
   jaký  majetek  přechází  z  rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
   platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.
 
   (2)  Není-li  ze  smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
   jaké  dluhy  přecházejí  z  rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
   platí,  že  nástupnické  spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a
   nerozdílně.
 
   § 291
 
   (1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.
 
   (2)  Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán
   rozdělovaného   spolku   společně   s   projektem  rozdělení  i  zprávu
   vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva
   nemusí  být  vyhotovena,  jsou-li  všichni  členové  spolku  členy jeho
   statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku.
 
   § 292
 
   (1)   Zasedání  členské  schůze,  kterému  bude  předložena  smlouva  o
   rozdělení  nebo  projekt  rozdělení  ke  schválení,  musí  ten,  kdo je
   svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.
 
   (2)  Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem
   členům  zprávu  statutárního  orgánu  vysvětlující hospodářské i právní
   důvody  a  důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí
   obsahovat,
 
   a)  jedná-li  se  o  rozdělení  sloučením,  návrh  smlouvy o rozdělení,
   stanovy   nástupnického   spolku   a  výkaz  majetku  a  závazků  všech
   zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo
 
   b)  jedná-li  se  o  rozdělení  se  založením  nových  spolků,  projekt
   rozdělení,  výkaz  majetku  a  závazků  rozdělovaného  spolku,  jakož i
   zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků.
 
   § 293
 
   (1)   Nejméně   třicet  dnů  před  zasedáním  členské  schůze  zveřejní
   rozdělovaný  spolek  oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení
   týká  a  které  spolky  se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení
   rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.
 
   (2)  Není-li  spolek  příjemcem  plnění  z  veřejného  rozpočtu,  má-li
   zanedbatelný  počet  věřitelů  a je-li celková výše dluhu zanedbatelná,
   postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
 
   § 294
 
   (1)  Smlouvu  o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
   Ustanovení § 282 se použije obdobně.
 
   (2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.
 
   (3)  Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen
   schválit, nebo odmítnout.
 
   § 295
 
   (1)  Rozdělovaný  spolek  podá  návrh  na  zápis rozdělení do veřejného
   rejstříku.  Jedná-li  se  o  rozdělení sloučením, podají společný návrh
   spolek rozdělovaný i nástupnický.
 
   (2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k
   témuž  dni  vymaže  ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená,
   kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení
 
   a)  sloučením  poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení
   sloučením  a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se
   s  nástupnickým  spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického
   spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly,
 
   b)  se  založením  nových  spolků  provede zápis nástupnických spolků a
   poznamená  u  něho  název,  adresu  sídla a identifikující údaj spolku,
   který je jeho právním předchůdcem.
 
   § 296
 
   Po  zápisu  rozdělení  do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení
   ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.
 
   § 297
 
   (1)  Nepodají-li  při  rozdělení  sloučením  zúčastněné spolky návrh na
   zápis  rozdělení  do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
   uzavřena,  může  ten  ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh
   podat,  od  smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen
   jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  při  rozdělení  sloučením  zúčastněné spolky návrh na
   zápis  rozdělení  do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
   uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.
 
   (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
   rozdělení  nebyl  podán  včas,  nahradí  ostatním  spolkům škodu z toho
   vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že
   vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
 
   § 298
 
   Nepodá-li  rozdělovaný  spolek při rozdělení se založením nových spolků
   návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o
   rozdělení   přijato,  ruší  se  marným  uplynutím  lhůty  rozhodnutí  o
   rozdělení.
 
   § 299
 
   (1)   Každý   z   nástupnických   spolků   ručí  společně  s  ostatními
   nástupnickými  spolky  za  dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další
   nástupnický spolek.
 
   (2)  Dá-li  si  rozdělovaný  spolek  ocenit  své  jmění posudkem znalce
   ustanoveného  mu  soudem  podle  jiného  zákona, a to včetně odděleného
   ocenění  jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní
   povinnost  zveřejnění  podle  §  269,  ručí každý nástupnický spolek za
   dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením.
 
   (3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž
   se dostalo jistoty podle § 300.
 
   § 300
 
   Přihlásí-li  věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se  zápis  rozdělení  stal  vůči  němu  účinným, má právo na
   dostatečnou  jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
   Prokáže-li  věřitel,  že  se  v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky
   podstatným  způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
   zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
 
   § 301
 
   (1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu
   kterýkoli  ze  zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení
   žádosti,  jaké  jmění  přechází  rozdělením  na  jednotlivé nástupnické
   spolky.
 
   (2)  Nedostane-li  se  dlužníku  zaniklého  spolku  sdělení,  kdo je po
   rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických
   spolků.  Nedostane-li  se  věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po
   rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z
   nástupnických spolků.
 
   § 302
 
   Určí-li  stanovy,  že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán
   než  členská  schůze,  použijí  se  z  ustanovení o fúzi nebo rozdělení
   spolku  na  rozhodování  takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské
   schůzi.
 
   Oddíl 3
 
   Fundace
 
   Pododdíl 1
 
   Obecně o fundacích
 
   § 303
 
   Fundace  je  právnická  osoba  vytvořená majetkem vyčleněným k určitému
   účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.
 
   § 304
 
   Fundace  je  ustavena  zakladatelským  právním jednáním nebo zákonem, v
   nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.
 
   § 305
 
   Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.
 
   Pododdíl 2
 
   Nadace
 
   § 306
 
   (1)   Zakladatel  zakládá  nadaci  k  trvalé  službě  společensky  nebo
   hospodářsky  užitečnému  účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný,
   spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře
   určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.
 
   (2)  Zakazuje  se  založit nadaci za účelem podpory politických stran a
   hnutí  nebo  jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci
   sloužící  výlučně  výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud
   ji i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci.
 
   § 307
 
   (1)  Nadace  může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší
   činnost  a  výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace
   však podnikat nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za
   stejných podmínek může nadace převzít vedení obchodní společnosti.
 
   (2)   Nadace   nesmí   být   neomezeně   ručícím  společníkem  obchodní
   společnosti.
 
   § 308
 
   (1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.
 
   (2)  Pravidelnou  součástí názvu nadace je označení poukazující na její
   účel.
 
   Založení nadace
 
   § 309
 
   (1)  Nadace  se  zakládá  nadační  listinou,  kterou může být zakládací
   listina nebo pořízení pro případ smrti.
 
   (2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.
 
   (3)  Stojí-li  na  straně  zakladatele nadace více osob, považují se za
   zakladatele  jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně;
   odmítá-li  některá  z  těchto  osob  souhlas bez vážného důvodu udělit,
   nahradí  jej  k  návrhu  kterékoli  z ostatních zakládajících osob svým
   rozhodnutím soud.
 
   (4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 310
 
   Zakládací listina nadace obsahuje alespoň
 
   a) název a sídlo nadace,
 
   b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
 
   d) údaj o výši vkladu každého zakladatele,
 
   e) údaj o výši nadačního kapitálu,
 
   f)  počet  členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
   údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,
 
   g)  počet  členů  dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
   případně,  není-li  dozorčí  rada  zřizována,  jméno a bydliště prvního
   revizora,
 
   h) určení správce vkladů a
 
   i)  podmínky  pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
   jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k
   svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut
   nadace.
 
   § 311
 
   (1)  Při  založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší
   vklad  povoláním  nadace  za  dědice  nebo  nařízením odkazu. V takovém
   případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.
 
   (2)  Je-li  nadační  listina  obsažena  v  pořízení  pro  případ smrti,
   obsahuje alespoň
 
   a) název nadace,
 
   b) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
 
   c) údaj o výši vkladu,
 
   d) údaj o výši nadačního kapitálu a
 
   e)  podmínky  pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
   jimž  je  lze  poskytnout,  anebo  určení,  že tyto náležitosti stanoví
   statut nadace.
 
   § 312
 
   (1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené
   v  §  310,  rozhodne  o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel
   závěti; to platí i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady
   nebo  dozorčí  rady  a  některý  z  nich  zemřel, není způsobilý funkci
   zastávat nebo ji odmítne.
 
   (2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 313
 
   (1)  Neuvede-li  nadační  listina předmět vkladu, platí, že se vkladová
   povinnost plní v penězích.
 
   (2)  Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením
   nepeněžitého  předmětu,  a  není-li  to možné nebo nedosáhne-li hodnota
   vkladu  při  splnění vkladové povinnosti výše určené v nadační listině,
   má se za to, že vkladatel vyrovná rozdíl v penězích.
 
   § 314
 
   Statut nadace
 
   (1) Statut nadace upraví alespoň
 
   a) způsob jednání orgánů nadace a
 
   b)  podmínky  pro  poskytování  nadačních příspěvků, případně též okruh
   osob, kterým je lze poskytovat.
 
   (2)  Nevydá-li  zakladatel  statut  nadace společně s nadační listinou,
   vydá  jej  po  předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho
   měsíce   ode  dne  vzniku  nadace.  Nevyloučí-li  to  nadační  listina,
   rozhoduje o změnách statutu po předchozím souhlasu dozorčí rady správní
   rada.
 
   (3)  Nadace  statut  uveřejní  uložením do sbírky listin. Každý může ve
   veřejném  rejstříku  do  statutu  nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
   opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.
 
   § 315
 
   Vznik nadace
 
   (1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na  zápis  nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel;
   není-li  to  možné  a  neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na
   zápis jménem nadace její správní rada.
 
   § 316
 
   Změna sídla nadace
 
   Nevylučuje-li  to  nadační  listina,  může  správní  rada po předchozím
   vyjádření  dozorčí  rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění
   sídla  nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění
   sídla  neschválí,  není-li pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna
   sídla  oprávněné  zájmy  osob,  kterým  mají  být  poskytovány  nadační
   příspěvky.
 
   Změna nadační listiny
 
   § 317
 
   Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem, který
   zakladatel  v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému
   z orgánů nadace.
 
   § 318
 
   (1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu
   nadace  rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel
   nadační  listinu  změnit,  třebaže  si  takové  právo v nadační listině
   nevyhradil;  k platnosti změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní
   rada a aby se změna nedotkla práv třetích osob.
 
   (2)  Změnu  nadační  listiny  nadace  zveřejní;  účinnosti změna nabývá
   uplynutím  tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě
   ten,  kdo tvrdí, že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby
   rozhodl o neplatnosti změny, může soud rozhodnout, že se účinnost změny
   nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.
 
   (3)  Ustanovení  odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační
   listiny  měla  týkat  její  části, o které zakladatel v nadační listině
   určil, že je nezměnitelná.
 
   § 319
 
   (1)  Není-li  tu  již  zakladatel  a  změní-li  se  po vzniku okolnosti
   natolik,  že  vyvolají  v  zájmu  nadace  rozumnou potřebu změny jejích
   vnitřních  poměrů,  může  o  změně  nadační listiny rozhodnout na návrh
   nadace soud; s podáním návrhu musí souhlasit správní rada.
 
   (2)  Soud  návrhu  vyhoví,  pokud  se  navrhovaná změna nadační listiny
   nedotkne  práv  třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl
   zakladatele   zřejmý  z  nadační  listiny  a  splněny  podmínky,  které
   zakladatel pro takový případ v nadační listině případně určil.
 
   (3)   Soud  při  rozhodování  o  změně  nadační  listiny  přihlédne  ke
   stanovisku  dozorčí  rady  a  vezme  zřetel na zájmy třetích osob hodné
   právní ochrany.
 
   § 320
 
   Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná nebo
   že  nelze  měnit  její  určitou  část,  nelze ji změnit ani rozhodnutím
   soudu.
 
   Zvláštní ustanovení o změně účelu nadace
 
   § 321
 
   (1)  Nezakládá-li  nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli
   nebo  některému  orgánu  nadace,  může  tento účel změnit soud na návrh
   nadace  schválený správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou
   změnou  zakladatel  nebo  osoba  určená  v  nadační listině, soud návrh
   zamítne.
 
   (2)  Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení o
   navrhované  změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu
   u  soudu  odporovat  ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení
   zveřejněno.
 
   § 322
 
   Je-li  dosažení  účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z příčin
   zakladateli  neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na
   návrh  zakladatele  nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní
   účel nadace podobným účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.
 
   § 323
 
   Není-li  tu  již  zakladatel  a  není-li  ani  osoba,  které zakladatel
   popřípadě  založil  právo  souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový
   souhlas  odmítnout,  soud  vezme  při  rozhodování o změně účelu nadace
   zřetel  na  známé zakladatelovy úmysly a přání, i když nejsou z nadační
   listiny zřejmé.
 
   § 324
 
   O   změně  účelu  nadace  z  veřejně  prospěšného  na  dobročinný  může
   rozhodnout  jen  soud,  pokud  je pro to zvlášť závažný důvod a nadační
   listina to nevylučuje.
 
   § 325
 
   Když  se  účel  nadace  změní,  musí  být  dary  poskytnuté ve prospěch
   původního  účelu  i  výnosy  z  nich  použity  k  poskytování nadačních
   příspěvků podle původního účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.
 
   § 326
 
   Změní-li  účel  nadace  soud,  může současně rozhodnout i bez návrhu, v
   jakém  rozsahu  a  po  jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační
   jistiny  k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem.
   Tento  rozsah  a  dobu  stanoví vždy, kdy to vyžaduje spravedlivý zájem
   osob  určených  vzhledem k původnímu účelu nadace za příjemce nadačních
   příspěvků.   Změní-li   soud  účel  nadace  z  veřejně  prospěšného  na
   dobročinný  a  nerozhodne-li  o  tomto rozsahu a době, platí, že nadace
   bude  používat výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v
   souladu  s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala
   účinnou.
 
   Vklady do nadace
 
   § 327
 
   (1)  Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou, než
   jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.
 
   (2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad
   trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.
 
   § 328
 
   (1)   Je-li  předmětem  vkladu  investiční  cenný  papír  nebo  nástroj
   peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,
   může být jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly
   uskutečněny  obchody tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném
   trhu v době šesti měsíců před splacením vkladu.
 
   (2)  Odstavec  1  se  nepoužije,  je-li hodnota předmětu vkladu, určená
   podle  odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni
   splnění vkladové povinnosti významně změnily.
 
   § 329
 
   (1)  Je-li  předmětem  vkladu  jiná věc než investiční cenný papír nebo
   nástroj   peněžního   trhu   podle  zákona  upravujícího  podnikání  na
   kapitálovém trhu, může být hodnota určena také
 
   a)  tržní  hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým odborníkem
   za  využití  obecně  uznávaných  postupů a zásad oceňování ne dříve než
   šest měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo
 
   b)  výší  ocenění  věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně
   předcházející  vznik  vkladové  povinnosti,  pokud  je tato věc oceněna
   reálnou  hodnotou podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil
   účetní závěrku s výrokem bez výhrad.
 
   (2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež by mohly
   hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.
 
   § 330
 
   (1)  Před  vznikem  nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak, aby
   souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.
 
   (2)  Vklady  do  nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační
   listina  určila  jako  správce  vkladů.  Zanikne-li jeho funkce, povolá
   zakladatel,  popřípadě vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez
   zbytečného odkladu nového správce vkladů; není-li to možné, povolá nové
   správce  vkladů  správní  rada nadace. O právech a povinnostech správce
   platí   obdobně  ustanovení  o  právech  a  povinnostech  členů  orgánů
   právnických osob.
 
   § 331
 
   (1)  Vkladová  povinnost  se  splní  předáním  předmětu  vkladu správci
   vkladů.  Nadace  nabývá  vlastnické  právo k předmětu vkladu dnem svého
   vzniku,  váže-li  však  zákon  nabytí  vlastnického  práva  na zápis do
   veřejného seznamu, nabude nadace předmět vkladu do vlastnictví až tímto
   zápisem.
 
   (2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na zvláštní
   účet  u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a
   na  její  jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní
   ze  zůstatku  na  účtu  výplaty  a platby, ledaže se prokáže, že nadace
   nebyla  platně  založena;  byla-li nadace založena pořízením pro případ
   smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení rozhodl soud.
 
   (3)  Je-li  předmětem  vkladu  věc  zapsaná do veřejného seznamu, předá
   vkladatel  správci  vkladů  i  prohlášení  o  vnesení vkladu; po vzniku
   nadace  se její vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě
   tohoto prohlášení. Vyžaduje se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele
   úředně ověřen.
 
   § 332
 
   Správce  vkladů  potvrdí  v  písemné  formě  osobě, která navrhne zápis
   nadace  do  veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se
   tak  stalo,  jaký  je  předmět  vkladu  a jaká je souhrnná výše vkladů.
   Potvrdí-li  správce  vkladů  vyšší  rozsah  plnění,  než  jaký odpovídá
   skutečnosti,  ručí až do výše rozdílu věřitelům za dluhy nadace po dobu
   pěti let od vzniku nadace.
 
   § 333
 
   (1)  Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného
   odkladu po jejím vzniku.
 
   (2)  Nevznikne-li  nadace,  vrátí  správce vkladů předmět vkladu osobě,
   která  jej  splatila  nebo  vnesla. Právní jednání učiněná správcem při
   správě předmětu zavazují i tuto osobu.
 
   § 334
 
   (1)  Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary nebo
   rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.
 
   (2)  Splňuje-li  nepeněžitý  předmět  daru předpoklad trvalého výnosu a
   neslouží-li  jako  jistota,  má  se  za  to,  že dar rozmnožuje nadační
   jistinu.
 
   Majetek nadace a nadační kapitál
 
   § 335
 
   Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.
 
   § 336
 
   (1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i
   nadačních darů.
 
   (2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši
   500 000 Kč.
 
   § 337
 
   Peněžní  vyjádření  nadační  jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního
   kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.
 
   § 338
 
   (1)  Nadace  používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační
   listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních
   příspěvků,  k  zajištění  vlastní  činnosti  k naplnění svého účelu a k
   úhradě  nákladů  na  zhodnocení  nadační  jistiny  i nákladů na vlastní
   správu.
 
   (2)  K  právnímu  jednání,  kterým  nadace převezme neomezené ručení za
   jinou osobu, se nepřihlíží.
 
   § 339
 
   (1)  Co  tvoří  nadační  jistinu,  nelze  zastavit  ani  jinak použít k
   zajištění  dluhu.  To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v
   rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz.
 
   (2)  Zcizit  lze  něco  z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje vůli
   osoby,  která  nadaci  darovala  dar  nebo splnila vkladovou povinnost.
   Jinak  lze  něco  z  nadační  jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za
   protiplnění  zahrnuté  do  nadační  jistiny  nebo v případě, že potřebu
   zcizení  vyvolala taková změna okolností, kterou nebylo možné předvídat
   a  jinak  se  s  ní  nelze  vypořádat  ani  při vynaložení péče řádného
   hospodáře.
 
   § 340
 
   Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví pro
   správu  cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě
   cizího  majetku  k  určitému  právnímu  jednání  souhlas  beneficienta,
   vyžaduje  se k takovému právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené
   v  nadační  listině;  není-li  tato osoba určena, vyžaduje se předchozí
   souhlas dozorčí rady.
 
   § 341
 
   (1)  Dosahuje-li  nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním
   období  výše  alespoň  desetkrát  vyšší,  než  stanoví  §  330 odst. 1,
   podléhají   řádná   účetní   závěrka,   mimořádná   účetní   závěrka  a
   konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.
 
   (2)  Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li
   se  podle  ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně
   nadace.
 
   Zvýšení nadačního kapitálu
 
   § 342
 
   (1)  Po  schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho roku ode
   dne,  ke  kterému  byly  zjištěny  údaje,  z  nichž byla účetní závěrka
   sestavena,  rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního
   kapitálu,
 
   a)  nebude-li  zvýšení  nadačního  kapitálu  vyšší než rozdíl mezi výší
   vlastních  zdrojů  financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na
   straně pasiv a nadačním kapitálem a
 
   b)  nebudou-li  ke  zvýšení  nadačního kapitálu použity vlastní zdroje,
   které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.
 
   (2)  Rozhodnutí  o  rozmnožení  nadační  jistiny  a  zvýšení  nadačního
   kapitálu  obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení
   zdroje,  z  něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních
   zdrojů financování majetku nadace v účetní závěrce.
 
   (3)  Zjistí-li  nadace  z  jakékoliv  následně sestavené účetní závěrky
   snížení   vlastních  zdrojů,  vychází  se  při  rozhodování  o  zvýšení
   nadačního kapitálu z této účetní závěrky.
 
   § 343
 
   (1)  Zvyšuje-li  nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem je
   věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního
   kapitálu vyšší než její zjištěná hodnota.
 
   (2)  Rozhodnutí  o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se
   nadační  kapitál  zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační
   jistina,  spolu  s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla
   tato hodnota stanovena.
 
   Snížení nadačního kapitálu
 
   § 344
 
   (1)  Nezakazuje-li  to  nadační  listina,  může  nadace  snížit nadační
   kapitál   zkrácením   nadační  jistiny,  pokud  to  vyžaduje  zájem  na
   hospodárnějším  naplňování  jejího  účelu.  Snížit  nadační kapitál lze
   nanejvýš o částku odpovídající pětině výše nadačního kapitálu v průběhu
   pěti  let.  Snížením  nadačního  kapitálu  nelze přímo ani nepřímo krýt
   náklady správy nadace.
 
   (2)  Rozhodnutí  o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou
   se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.
 
   § 345
 
   Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč.
 
   § 346
 
   Pozbude-li   nadace   některou  část  nadační  jistiny  nebo  klesne-li
   podstatně  její  hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu
   doplní;  není-li  to  dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě
   nadační kapitál.
 
   Společná ustanovení
 
   § 347
 
   O  zvýšení  nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada po
   předchozím souhlasu dozorčí rady.
 
   § 348
 
   Zvýšení  nebo  snížení  nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu do
   veřejného rejstříku.
 
   Přidružený fond
 
   § 349
 
   (1)  Smlouvou  lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek
   způsobilý  být  předmětem  vkladu  do nadace a pověřit nadaci k použití
   tohoto  majetku  k  ujednanému  účelu,  souvisí-li  s  posláním nadace;
   použití  nesmí  spočívat  v  podpoře  politické strany nebo politického
   hnutí.
 
   (2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
 
   § 350
 
   Je-li  ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním
   označením,  musí  označení  obsahovat slova „přidružený fond“. Označení
   musí  být  uváděno  současně  s  názvem  nadace,  která přidružený fond
   spravuje.
 
   § 351
 
   Má  se  za  to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém
   fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech
   obvykle vyžaduje.
 
   § 352
 
   (1)  Z  nakládání  s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti jen
   spravující  nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně
   od svého majetku.
 
   (2)  Je-li  nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem tak,
   aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.
 
   Nadační příspěvek
 
   § 353
 
   (1)  Nadace  nesmí  poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem
   jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.
 
   (2)  Nejsou-li  pro  to  důvody  zvláštního  zřetele hodné, vyvolané na
   straně  zakladatele  změnou  okolností, nesmí nadace poskytnout nadační
   příspěvek svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní
   rada  po  projednání  s  dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro
   případ  poskytnutí nadačního příspěvku osobě zakladateli blízké, ledaže
   nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.
 
   § 354
 
   Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými
   podmínkami;  nadaci  na  požádání  prokáže,  jak jej použil. Kdo použil
   nadační  příspěvek  v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci
   jako bezdůvodné obohacení.
 
   § 355
 
   (1)  Nadace  nesmí  poskytnout  nadační příspěvky, je-li výše vlastních
   zdrojů  financování  majetku  nadace  vykazovaných  v rozvaze na straně
   pasiv nižší než výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo
   byla-li  by  nižší  než  upravená  výše  nadačního  kapitálu v důsledku
   poskytnutí nadačních příspěvků.
 
   (2)  K  výši  nadačního  kapitálu  se  připočtou  pro účely stanovené v
   odstavci 1
 
   a)  zvýšení  nadačního  kapitálu  v důsledku přijetí nadačního kapitálu
   nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a
 
   b) vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace
   oprávněna měnit.
 
   (3)  Ustanovení  odstavců  1  a  2  se nepoužijí pro případ poskytování
   příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.
 
   § 356
 
   Osoba,  která  přijala  v  dobré  víře  nadační  příspěvek poskytnutý v
   rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.
 
   § 357
 
   Náklady správy
 
   Nadace  účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech
   k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.
 
   Výroční zpráva
 
   § 358
 
   (1)  Nadace  sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí
   předcházejícího účetního období.
 
   (2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré činnosti
   nadace včetně zhodnocení této činnosti.
 
   (3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň
 
   a) přehled o vlastním majetku a závazcích,
 
   b)  u  jednotlivých  nadačních  darů  přehled o osobách, které poskytly
   nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,
 
   c) přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,
 
   d)  přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek v hodnotě
   vyšší než 10 000 Kč,
 
   e)  zhodnocení,  zda  nadace při svém hospodaření dodržela pravidla pro
   poskytování  nadačních  příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů
   na vlastní správu a
 
   f)  zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu auditora,
   je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.
 
   (4)  Vyjde-li  po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje
   opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.
 
   § 359
 
   (1)  Požádá-li  o  to  dárce,  nadace  údaje  o dárci ve výroční zprávě
   neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí
   nadačního  příspěvku  v  hodnotě  vyšší  než  10  000  Kč, může žádat o
   zachování  anonymity  jen  člověk,  jenž  dostal  nadační  příspěvek  z
   humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.
 
   (2)  Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost před
   schválením  výroční  zprávy.  Člověk,  jenž  dostal nadační příspěvek z
   humanitárních  důvodů,  však  může  uplatnit  své  právo  na  anonymitu
   kdykoli,  jestliže  jej  nadace  o  jeho právu při poskytnutí příspěvku
   nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.
 
   § 360
 
   (1)  Nadace  výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení
   správní  radou  a  zpřístupní  ji  také  ve  svém sídle. Není-li nadace
   zřízena  jako  veřejně  prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v
   jejím sídle.
 
   (2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace výroční
   zprávu   způsobem   upraveným   v   odstavci   1  nejpozději  do  konce
   bezprostředně  následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva
   nebyla schválena a z jakých důvodů.
 
   § 361
 
   Každý  může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit si
   z  ní  výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle
   nadace.
 
   Správní rada
 
   § 362
 
   Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.
 
   § 363
 
   Neurčí-li  nadační  listina  další  omezení, není k členství ve správní
   radě způsobilá osoba, která
 
   a) je členem dozorčí rady nadace,
 
   b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
 
   c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
 
   § 364
 
   Neurčí-li  nadační  listina  jiné funkční období člena správní rady, je
   pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit
   i opakovaně.
 
   § 365
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina něco jiného, volí a odvolává své členy
   správní rada sama.
 
   (2)  Nadační  listina může stanovit, že určitý počet členů správní rady
   musí  být  zvolen  z kandidátů navržených správní radě osobami určenými
   nadační listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.
 
   § 366
 
   Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada z funkce
   svého  člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo
   statut,  nebo  který  porušil  zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
   nadace.  Neučiní-li  tak  do  jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
   odvolání  dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
   důvod  vznikl,  odvolá člena správní rady z funkce soud na návrh osoby,
   která  osvědčí  právní  zájem;  právo domáhat se odvolání člena správní
   rady  zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání
   vznikl.
 
   § 367
 
   (1)  Zanikne-li  členství  ve  správní  radě, zvolí správní rada nového
   člena  do  tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady
   soud  na  návrh  dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní
   zájem, na dobu, dokud správní rada nezvolí nového člena.
 
   (2)  Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li správní
   rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.
 
   Dozorčí rada
 
   § 368
 
   (1)  Dozorčí  rada  je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň tři
   členy.
 
   (2)  Dozorčí  rada  musí  být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál výše
   alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.
 
   § 369
 
   Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v dozorčí radě
   způsobilá osoba, která
 
   a) je členem správní rady nebo likvidátorem,
 
   b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
 
   c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
 
   § 370
 
   (1)  Nesvěří-li  nadační  listina  nebo  v  mezích jejího určení statut
   nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada
 
   a) dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona a ve shodě
   s nadační listinou i statutem,
 
   b)  kontroluje  plnění  podmínek  stanovených pro poskytování nadačních
   příspěvků,
 
   c)  upozorňuje  správní  radu na zjištěné nedostatky a podává návrhy na
   jejich odstranění,
 
   d) kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční, mimořádnou
   a konsolidovanou účetní závěrku,
 
   e) vyjadřuje se k výroční zprávě a
 
   f) nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě zprávu o
   své kontrolní činnosti.
 
   (2)  Dozorčí  rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož i v
   každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace.
   Za tím účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.
 
   § 371
 
   (1)  Dozorčí  rada  svolá  zasedání  správní  rady,  pokud tak k návrhu
   dozorčí rady neučiní předseda správní rady.
 
   (2)  V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet
   do  dokladů  nadace  a  požadovat  od  členů dalších orgánů nadace nebo
   jejích zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
 
   § 372
 
   Neurčí-li  nadační  listina  něco  jiného,  volí  a  odvolává své členy
   dozorčí rada sama. Pro volbu a odvolání členů dozorčí rady a pro jejich
   funkční období platí obdobně ustanovení o správní radě.
 
   Revizor
 
   § 373
 
   (1) Není-li zřízena dozorčí rada, vykonává její působnost revizor.
 
   (2)  Nadační  listina  nebo  statut  nadace  mohou  stanovit, že funkci
   revizora   bude  vykonávat  právnická  osoba,  jejíž  předmět  činnosti
   umožňuje  výkon  kontrolní  a  revizní  činnosti, a že tuto funkci bude
   vykonávat i po neurčitou dobu.
 
   § 374
 
   (1)  Pro způsobilost být revizorem platí obdobně § 369. Je-li revizorem
   právnická  osoba,  může  vykonávat  její  práva  a povinnosti spojená s
   funkcí revizora její zástupce, který splňuje podmínky podle věty první.
 
   (2) Neurčí-li nadační listina období kratší, je funkční období revizora
   pětileté.  Revizora  lze  volit  i  opakovaně, pokud to nadační listina
   nevyloučí.
 
   § 375
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina  jiný způsob, volí a odvolává revizora
   správní rada.
 
   (2)  Neurčí-li  nadační  listina  další  důvody,  odvolá  správní  rada
   revizora,  který  závažně  nebo  opakovaně porušil nadační listinu nebo
   statut,  nebo  který  porušil  zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
   nadace.  Neučiní-li  tak  do  jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
   odvolání  dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
   důvod vznikl, odvolá revizora soud na návrh osoby, která osvědčí právní
   zájem;  právo  domáhat se odvolání revizora zaniká, nebylo-li uplatněno
   do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.
 
   Zrušení nadace s likvidací
 
   § 376
 
   Bylo-li  dosaženo  účelu,  pro  který  byla  nadace založena, je nadace
   zrušena a správní rada zvolí likvidátora.
 
   § 377
 
   (1)  Soud  zruší  nadaci  s  likvidací  na návrh osoby, která na tom má
   právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že
 
   a)  nadace  vyvíjí  činnost  zakázanou v § 145 nebo jedná v rozporu s §
   307,
 
   b) se nadace stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti,
 
   c)  nadace  závažně  nebo  opakovaně  porušuje zákaz poskytovat nadační
   příspěvek osobě uvedené v § 353,
 
   d)  nadace neposkytuje nadační příspěvky déle než dva roky, aniž pro to
   má vážný důvod,
 
   e) nadace nakládá s nadační jistinou v rozporu s § 339,
 
   f)  se  hodnota  nadační  jistiny sníží pod výši 500 000 Kč, a že tento
   stav trvá déle než jeden rok od konce účetního období, v němž k snížení
   hodnoty nadační jistiny došlo,
 
   g)  nadační  jistina  nepřináší žádný výnos po dobu delší než dva roky,
   nebo
 
   h) není trvale možné, aby nadace nadále plnila svůj účel.
 
   (2) Tímto ustanovením není dotčen § 172.
 
   § 378
 
   (1)  Likvidátor  zpeněží  likvidační  podstatu  v  rozsahu  nutném  pro
   vyrovnání  dluhů  nadace.  S likvidačním zůstatkem naloží podle nadační
   listiny.
 
   (2)  Určí-li  nadační  listina  veřejně  prospěšné  nadace,  že  má být
   likvidační  zůstatek  použit  k  jiným  než  veřejně  prospěšným cílům,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   § 379
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina,  jak  má  být s likvidačním zůstatkem
   naloženo,  nabídne  jej likvidátor nadaci s obdobným účelem. Je-li však
   pro  to  vážný  důvod,  může  správní rada rozhodnout, že se likvidační
   zůstatek přednostně nabídne obci, kraji nebo státu.
 
   (2)  Není-li  dobře  možné nadaci s obdobným účelem likvidační zůstatek
   nabídnout,  anebo  je-li  nabídka  učiněná  podle odstavce 1 odmítnuta,
   nabídne  likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má nadace
   sídlo.  Nepřijme-li  obec  nabídku  ani  do  dvou  měsíců  ode dne její
   účinnosti,  nabývá  likvidační  zůstatek kraj, na jehož území má nadace
   sídlo.
 
   § 380
 
   Získá-li  likvidační  zůstatek obec, kraj nebo stát, použije likvidační
   zůstatek jen k veřejně prospěšnému cíli.
 
   § 381
 
   Obdržela-li   nadace   účelově  vázané  plnění  z  veřejného  rozpočtu,
   ustanovení  §  378  se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
   likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
 
   Přeměna nadace
 
   § 382
 
   (1) K přeměně nadace může dojít její fúzí sloučením s jinou nadací nebo
   s nadačním fondem, anebo změnou právní formy na nadační fond.
 
   (2)  Nadaci lze sloučit s jinou nadací nebo s nadačním fondem, pokud to
   nadační  listina  nevylučuje  a  zúčastněné  osoby  slouží  témuž  nebo
   obdobnému  účelu.  Při  sloučení  nadace  s  nadačním  fondem  musí být
   nástupnickou osobou nadace.
 
   § 383
 
   (1) Smlouva o sloučení obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle  a  identifikující údaj zúčastněných osob s
   uvedením, která z nich je zanikající a která nástupnická,
 
   b)  určení, v jaké struktuře přejímá nástupnická osoba složky vlastního
   kapitálu a cizího kapitálu zanikající osoby, jež nejsou závazkem,
 
   c) výši nadačního kapitálu, je-li nástupnickou osobou nadace,
 
   d)  dohodu  o  změně  statutu  nástupnické osoby, dochází-li v důsledku
   sloučení k takové změně,
 
   e) rozhodný den.
 
   (2)  Slučují-li  se nadace, je výše nadačního kapitálu podle odstavce 1
   písm.  c)  dána  součtem  nadačních  kapitálů  slučovaných  nadací. Při
   sloučení  nadačního  fondu  s  nadací jako nástupnickou osobou může být
   nadační kapitál zvýšen za podmínek uvedených v § 342; v takovém případě
   musí smlouva o sloučení obsahovat náležitosti uvedené v § 342 odst. 2.
 
   (3) Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 384
 
   (1)  Zúčastněné  osoby  si  před  uzavřením smlouvy o sloučení navzájem
   zpřístupní  své  účetnictví  a  poskytnou  další informace a písemnosti
   potřebné pro posouzení právních a hospodářských důsledků sloučení.
 
   (2)  Kdo  se  seznámí  s  údaji podle odstavce 1, zachová mlčenlivost o
   skutečnostech,  které  zákon zakazuje uveřejnit nebo jejichž prozrazení
   může zúčastněné osobě způsobit vážnou újmu.
 
   § 385
 
   Dozorčí  rady  nebo  revizoři  zúčastněných osob přezkoumají účetnictví
   každé ze zúčastněných osob a sestaví zprávu o skutečnostech, které jsou
   předmětem  jejich  účetnictví  včetně  stanoviska  k  návrhu  smlouvy o
   sloučení  a  k  hospodářským  důsledkům sloučení; zprávu lze sestavit i
   jako společnou pro všechny zúčastněné osoby.
 
   § 386
 
   (1)  Je-li  sestavena  zpráva podle § 385, rozhodnou o sloučení správní
   rady zúčastněných osob. Zasedání správní rady musí být ohlášeno nejméně
   třicet  dnů  před  jeho  konáním; v této lhůtě se každému členu správní
   rady zpřístupní
 
   a) návrh smlouvy o sloučení,
 
   b)  má-li  dojít v důsledku sloučení ke změně stanov nástupnické osoby,
   její stanovy,
 
   c)  účetní  závěrky  všech  zúčastněných  osob;  je-li  účetní  závěrka
   sestavena  z  údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení návrhu smlouvy o
   sloučení  uplynulo  více než šest měsíců, také mezitímní účetní závěrka
   příslušné osoby,
 
   d) zahajovací rozvaha nástupnické osoby a
 
   e) zpráva podle § 385.
 
   (2)  Správní  rada  může  návrh  smlouvy  o  sloučení jen přijmout nebo
   odmítnout.
 
   (3) Svolá-li se zasedání správních rad zúčastněných osob jako společné,
   hlasují  jednotlivé  správní rady o návrhu smlouvy o sloučení odděleně.
   Pokud  se  však  po  schválení  smlouvy volí členové orgánů nástupnické
   osoby,  mohou  správní  rady  zúčastněných  osob rozhodnout, že budou o
   těchto členech hlasovat společně.
 
   § 387
 
   (1) Zúčastněné osoby zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním správní
   rady  společné  oznámení, v němž uvedou, jakých osob se sloučení týká a
   která z nich se stane nástupnickou osobou.
 
   (2) Přihlásí-li věřitel zúčastněné osoby pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se  zápis  sloučení  stal  vůči  němu  účinným,  má právo na
   dostatečnou  jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
   Prokáže-li  věřitel,  že  se  v  důsledku sloučení dobytnost pohledávky
   podstatným  způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
   zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
 
   § 388
 
   Právo  domáhat  se  neplatnosti  smlouvy  o  sloučení má jen zúčastněná
   osoba,  člen  správní  rady, člen dozorčí rady nebo revizor; toto právo
   zaniká,  není-li  návrh  podán  do  tří  měsíců  ode dne, kdy se konalo
   zasedání správní rady.
 
   § 389
 
   (1)  Návrh  na  zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají společně
   všechny  zúčastněné  osoby;  návrh  podepíší  také členové statutárního
   orgánu nástupnické osoby.
 
   (2)  Na  základě  návrhu  se provede zápis sloučení tak, že k témuž dni
   vymaže ve veřejném rejstříku zanikající osoby, poznamená, kdo je jejich
   právní  nástupce,  a u nástupnické osoby uvede den účinnosti sloučení a
   názvy,   adresy   sídla   a  identifikující  údaje  osob,  které  se  s
   nástupnickou  osobou  sloučily,  a  případné  další změny u nástupnické
   osoby, pokud v důsledku sloučení nastaly.
 
   § 390
 
   (1)  Nepodají-li  zúčastněné  osoby  návrh  na  zápis sloučení do šesti
   měsíců  ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, může kterákoli z
   těch  zúčastněných  osob, která byla připravena návrh podat, od smlouvy
   odstoupit.  Odstoupí-li  od  smlouvy  i  jen jedna strana, zanikají tím
   závazky všech stran, založené smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  zúčastněné  osoby  návrh na zápis sloučení do jednoho
   roku  ode  dne,  kdy  byla  smlouva  o  sloučení uzavřena, platí, že od
   smlouvy odstoupily všechny zúčastněné osoby.
 
   (3)  Společně  a  nerozdílně se zúčastněnou osobou, která způsobila, že
   návrh  na zápis sloučení nebyl podán včas, nahradí ostatním zúčastněným
   osobám  škodu  z toho vzniklou členové jejího statutárního orgánu vyjma
   těch,  kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán
   včas.
 
   Změna právní formy nadace na nadační fond
 
   § 391
 
   (1)  Připustí-li  to  nadační  listina  výslovně,  může správní rada po
   předchozím  vyjádření  dozorčí  rady  nebo  revizora rozhodnout o změně
   právní  formy  nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení
   hodnoty  nadační  jistiny  pod  výši stanovenou v § 330 odst. 1 na dobu
   nikoli přechodnou.
 
   (2) Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat
 
   a) označení nadace názvem, sídlem a identifikujícím údajem,
 
   b) název nadačního fondu po změně právní formy,
 
   c) rozhodný den,
 
   d)  údaje  o  členech  orgánů  nadačního  fondu,  které  se zapisují do
   veřejného rejstříku.
 
   (3) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 392
 
   Rozhodnutí  o  změně  právní  formy  nabývá  účinnosti  dnem  zápisu do
   veřejného rejstříku.
 
   § 393
 
   (1)  Nejméně  třicet  dnů  před  zasedáním správní rady nadace zveřejní
   oznámení o záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy.
 
   (2)  Věřitel nadace, který přihlásí svou pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se zápis změny právní formy stal účinným vůči třetím osobám,
   může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, jestliže se v
   důsledku  změny právní formy její dobytnost zhorší. Prokáže-li věřitel,
   že   se  v  důsledku  změny  právní  formy  dobytnost  jeho  pohledávky
   podstatným  způsobem  zhorší,  náleží  mu dostatečná jistota ještě před
   zápisem změny právní formy do veřejného rejstříku.
 
   Pododdíl 3
 
   Nadační fond
 
   § 394
 
   (1) Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo
   hospodářsky.
 
   (2) Název nadačního fondu musí obsahovat slova „nadační fond“.
 
   § 395
 
   Nadační  fond  se  zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
   smrti.
 
   § 396
 
   (1) Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
 
   a) název a sídlo nadačního fondu,
 
   b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) vymezení účelu, pro který se nadační fond zakládá,
 
   d) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
 
   e)  počet  členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
   údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadační fond jednají,
 
   f)  počet  členů  dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
   nebo jméno a bydliště prvního revizora,
 
   g) určení správce vkladů a
 
   h)  podmínky  pro  poskytování příspěvků z majetku nadačního fondu nebo
   vymezení  okruhu činností, jež nadační fond může vzhledem k svému účelu
   vykonávat.
 
   (2)  Zakládá-li  se nadační fond pořízením pro případ smrti a neurčí-li
   zakladatel  ani  způsob jmenování prvních členů správní a dozorčí rady,
   popřípadě  prvního  revizora,  jmenuje  je vykonavatel závěti; jinak je
   jmenuje soud na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem.
 
   § 397
 
   Vznik nadačního fondu
 
   Nadační fond vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   § 398
 
   (1)  Majetek  nadačního  fondu  tvoří  soubor  vzniklý z vkladů a darů,
   jejichž  předmět  nemusí  splňovat  předpoklad trvalého výnosu. Co je v
   majetku  nadačního  fondu, nelze zastavit, ani jinak použít k zajištění
   dluhu; k právnímu jednání, které tomu odporuje, se nepřihlíží.
 
   (2)  Majetek  nadačního  fondu  lze zcizit, je-li to v souladu s účelem
   nadačního   fondu.  Lze  jej  též  použít  k  investici  považované  za
   obezřetnou.
 
   (3) Nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.
 
   § 399
 
   (1)  Připustí-li to výslovně zakladatelské právní jednání, může správní
   rada  rozhodnout  po  předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora o
   změně právní formy nadačního fondu na nadaci. Rozhodnutí o změně právní
   formy  musí obsahovat alespoň označení nadačního fondu názvem, sídlem a
   identifikujícím údajem a náležitosti stanovené pro nadační listinu.
 
   (2) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 400
 
   (1)  Nejméně  třicet  dnů  před zasedáním správní rady zveřejní nadační
   fond oznámení o záměru změnit právní formu.
 
   (2)  Věřitel  nadačního  fondu, který přihlásí svou pohledávku do šesti
   měsíců  ode  dne,  kdy  se zápis změny stal účinným vůči třetím osobám,
   může  žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, zhorší-li se
   v důsledku změny právní formy dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel,
   že  se  v  důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky zhorší
   podstatným  způsobem,  náleží  mu dostatečná jistota ještě před zápisem
   změny právní formy do veřejného rejstříku.
 
   § 401
 
   (1)  Není-li  trvale  možné,  aby  nadační fond nadále plnil svůj účel,
   rozhodne  správní  rada  o  zrušení nadačního fondu s likvidací a zvolí
   likvidátora.
 
   (2)  Neplní-li nadační fond účel, ke kterému byl zřízen, soud jej zruší
   na  návrh  osoby,  která  na  tom  osvědčí  právní zájem, a nařídí jeho
   likvidaci.
 
   Oddíl 4
 
   Ústav
 
   § 402
 
   Ústav  je  právnická  osoba  ustavená  za  účelem  provozování činnosti
   užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové
   složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně
   dostupné za podmínek předem stanovených.
 
   § 403
 
   Provozuje-li  ústav  obchodní  závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí
   být  provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných
   v  rámci  hlavní  činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře
   činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu.
 
   § 404
 
   Název ústavu
 
   Název ústavu musí obsahovat slova „zapsaný ústav“, postačí však zkratka
   „z. ú.“
 
   § 405
 
   Založení ústavu
 
   (1)  Ústav  se  zakládá  zakládací  listinou  nebo pořízením pro případ
   smrti. Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
 
   a) název ústavu a jeho sídlo,
 
   b)  účel  ústavu  vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět
   jeho podnikání,
 
   c) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
 
   d) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
 
   e) podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její úprava
   statutu ústavu.
 
   (2) Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu, uvedou se v něm
   počet členů dozorčí rady a jména i bydliště jejích prvních členů.
 
   § 406
 
   (1)  O  změnách  zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání
   ústavu zakladatel.
 
   (2)  Není-li  rozhodování  zakladatele  možné,  nabývá  jeho práva vůči
   ústavu  osoba  určená  zakladatelským  právním  jednáním  v rozsahu tam
   uvedeném,  jinak  je  nabývá  správní rada; v takovém případě se však k
   rozhodnutí  správní  rady  o  změně  účelu  ústavu  nebo o jeho zrušení
   vyžaduje předchozí souhlas soudu.
 
   § 407
 
   Vznik ústavu
 
   Ústav vzniká zápisem do veřejného rejstříku.
 
   § 408
 
   Ředitel
 
   (1)  Ředitel  je  statutární  orgán ústavu. Statut může pro tento orgán
   zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze.
 
   (2)  Ředitel  nemůže  být členem správní rady a byla-li zřízena dozorčí
   rada  nebo  jiný  orgán obdobné povahy, pak ani členem takového orgánu.
   Byla-li  ředitelem  zvolena  osoba  odsouzená  za  úmyslný trestný čin,
   nepřihlíží se k volbě.
 
   Správní rada
 
   § 409
 
   (1)  Neurčí-li  zakladatelské  právní  jednání  jiný  způsob, jmenuje a
   odvolává  členy  správní  rady  zakladatel.  Není-li  to  možné, volí a
   odvolává  členy  správní  rady  dozorčí rada, pokud byla zřízena; jinak
   správní rada volí a odvolává své členy sama.
 
   (2)  Neurčí-li  zakladatelské  právní jednání jiné funkční období člena
   správní rady, je tříleté. Nevyloučí-li to zakladatelské právní jednání,
   lze  člena správní rady volit i opakovaně; pokud však správní rada volí
   a odvolává své členy sama, lze tutéž osobu opakovaně zvolit nanejvýš na
   dvě po sobě jdoucí funkční období.
 
   (3)  Byla-li  zřízena  dozorčí  rada,  je  členství ve správní radě a v
   dozorčí radě neslučitelné.
 
   § 410
 
   Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti
   a  rozhoduje  o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno
   jinak,  projevuje  za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda
   správní rady.
 
   § 411
 
   (1) Správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku
   a výroční zprávu ústavu.
 
   (2)  Správní  rada  rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo
   jiné  vedlejší  činnosti  ústavu  nebo  o  změně jejího předmětu, pokud
   zakladatelské právní jednání neurčí něco jiného.
 
   § 412
 
   (1)  Neurčí-li  zakladatelské  právní  jednání  další  omezení, uděluje
   správní rada předchozí souhlas k právnímu jednání, kterým ústav
 
   a) nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,
 
   b) vlastní nemovitou věc zatěžuje,
 
   c) nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové nebo
 
   d)  zakládá  jinou  právnickou  osobu  nebo  se  na takové osobě podílí
   vkladem.
 
   (2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání něco jiného, uděluje správní
   rada  předchozí  souhlas i k právnímu jednání, kterým ústav nabývá nebo
   pozbývá  vlastnické  právo  k  movité  věci, jejíž hodnota je vyšší než
   hodnota  zakázky  malého  rozsahu  podle  zákona  upravujícího  veřejné
   zakázky.
 
   § 413
 
   Statut ústavu
 
   (1)  Určí-li to zakladatelské právní jednání nebo je-li to účelné, vydá
   správní  rada  statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a
   podrobnosti o jeho činnosti.
 
   (2)  Ústav  statut  uveřejní  uložením  do sbírky listin. Každý může ve
   veřejném  rejstříku  do  statutu  nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
   opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle ústavu.
 
   § 414
 
   Neurčí-li  zakládací  listina,  že členům orgánů ústavu náleží za výkon
   funkce  odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna
   obvyklá  a má se za to, že funkce členů ostatních orgánů jsou čestné. V
   takovém  případě  určí  výši  odměny ředitele nebo způsob jejího určení
   správní rada.
 
   § 415
 
   (1)  Ústav  účtuje  odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním
   předmětem  činnosti,  s  provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší
   činností a se správou ústavu.
 
   (2)   Účetní  závěrku  ústavu  ověřuje  auditor,  pokud  mu  to  ukládá
   zakladatelské  právní  jednání  nebo  statut,  anebo pokud výše čistého
   obratu  ústavu  překročí  deset  milionů Kč. V těchto případech auditor
   ověřuje i výroční zprávu ústavu.
 
   § 416
 
   Výroční zpráva
 
   (1)  Výroční zpráva ústavu obsahuje kromě náležitostí stanovených jiným
   právním  předpisem  upravujícím  účetnictví  další  významnější údaje o
   činnosti  a  hospodaření ústavu, včetně výše plnění poskytnutých členům
   orgánů  ústavu, a o případných změnách zakladatelského právního jednání
   nebo změnách členství v orgánech ústavu.
 
   (2)  Neurčí-li  zakladatelské právní jednání i další způsob uveřejnění,
   uveřejní  ústav  výroční  zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení
   účetního  období  uložením  do  sbírky  listin.  Každý může ve veřejném
   rejstříku  do  statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo
   kopie.
 
   § 417
 
   Nenaplňuje-li  ústav  dlouhodobě  svůj  účel,  zruší  jej soud na návrh
   osoby, která osvědčí právní zájem.
 
   § 418
 
   V  ostatním  se  na  právní  poměry ústavu použijí obdobně ustanovení o
   nadaci;  nepoužijí  se  však  ustanovení  o  nadační jistině a nadačním
   kapitálu.
 
   Díl 4
 
   Spotřebitel
 
   § 419
 
   Spotřebitelem  je  každý  člověk,  který  mimo  rámec své podnikatelské
   činnosti  nebo  mimo  rámec  samostatného výkonu svého povolání uzavírá
   smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
 
   Díl 5
 
   Podnikatel
 
   § 420
 
   (1)  Kdo  samostatně  vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou
   činnost  živnostenským  nebo  obdobným  způsobem  se  záměrem činit tak
   soustavně  za  účelem  dosažení  zisku, je považován se zřetelem k této
   činnosti za podnikatele.
 
   (2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele
   považuje  také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní
   obchodní,  výrobní  nebo  obdobnou  činností  či při samostatném výkonu
   svého  povolání,  popřípadě  osoba,  která  jedná  jménem  nebo na účet
   podnikatele.
 
   § 421
 
   (1)  Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za
   jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný
   zákon.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  podnikatelem  je  osoba, která má k podnikání
   živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
 
   § 422
 
   Podnikatel,  který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání
   pod  vlastním  jménem; připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže
   jeho osobu nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.
 
   Obchodní firma
 
   § 423
 
   (1)  Obchodní  firma  je  jméno,  pod  kterým  je  podnikatel zapsán do
   obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem.
 
   (2)  Ochrana  práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil
   poprvé.  Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva
   jako při ochraně před nekalou soutěží.
 
   § 424
 
   Obchodní  firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí
   působit klamavě.
 
   § 425
 
   (1)  Člověk  se  zapíše  do  obchodního  rejstříku  pod obchodní firmou
   tvořenou zpravidla jeho jménem. Změní-li se jeho jméno, může používat v
   obchodní firmě i nadále své dřívější jméno; změnu jména však uveřejní.
 
   (2)  Zapíše-li  se  člověk  do  obchodního rejstříku pod jinou obchodní
   firmou  než pod svým jménem, musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu
   právnické osoby.
 
   § 426
 
   Je-li   více   obchodních   závodů   několika  podnikatelů  spojeno  do
   podnikatelského  seskupení,  mohou  jejich  jména  nebo  obchodní firmy
   obsahovat shodné prvky; veřejnost však musí být schopna je odlišit.
 
   § 427
 
   (1)  Kdo  nabude  obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má
   souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však,
   aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.
 
   (2)  Při  přeměně  právnické  osoby  přejde  obchodní firma na právního
   nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li
   právnická  osoba  více  právních  nástupců a neurčí-li se, na kterého z
   nich  obchodní  firma  přechází,  nepřejde  obchodní firma na žádného z
   nich.
 
   § 428
 
   Odvolat  souhlas  s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby
   má  právo  ten,  kdo  k  tomu  má  tak  závažný  důvod, že po něm nelze
   spravedlivě  požadovat, aby jeho jméno bylo v obchodní firmě využíváno;
   takovým  důvodem  může  být  zejména změna převažující povahy podnikání
   právnické  osoby nebo změna vlastnické struktury obchodní korporace. Za
   těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce osoby, která
   souhlas udělila.
 
   § 429
 
   Sídlo podnikatele
 
   (1)  Sídlo  podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku.
   Nezapisuje-li  se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku,
   je  jeho  sídlem  místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má
   bydliště.
 
   (2)  Uvádí-li  podnikatel  jako  své  sídlo  jiné  místo  než své sídlo
   skutečné,  může  se  každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu,
   kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže
   podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
 
   Zastoupení podnikatele
 
   § 430
 
   (1)  Pověří-li  podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou
   činností,  zastupuje  tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž
   při této činnosti obvykle dochází.
 
   (2)  Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud
   byla  třetí  osoba  v  dobré  víře,  že  jednající  osoba  je k jednání
   oprávněna.
 
   § 431
 
   Překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní
   jednání  zavazuje;  to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo
   musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.
 
   § 432
 
   Zákaz konkurence
 
   (1)  Osoba,  která  vystupuje  jako  podnikatelův  zástupce při provozu
   obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo
   cizí  účet  nic,  co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak,
   může  se  podnikatel  domáhat,  aby  se  jeho zástupce takového jednání
   zdržel.
 
   (2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby
   zástupcovo  jednání  bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li
   zástupce  na  cizí  účet,  může  se  podnikatel  domáhat,  aby  mu bylo
   postoupeno  právo  na  odměnu  nebo  aby  mu  byla  vydána  odměna  již
   poskytnutá.  Tato  práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců
   ode  dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode
   dne, kdy k jednání došlo.
 
   (3)  Namísto  práva  podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu
   škody;  to  však  jen  tehdy,  měl-li  a  mohl  zástupce vědět, že svou
   činností  podnikatele  poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož
   prospěch  podnikatelův  zástupce  nedovoleně  jednal,  že jde o činnost
   poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.
 
   § 433
 
   (1)  Kdo  jako  podnikatel  vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském
   styku,  nesmí  svou  kvalitu  odborníka  ani  své hospodářské postavení
   zneužít  k  vytváření  nebo  k  využití  závislosti  slabší  strany a k
   dosažení  zřejmé  a  nedůvodné  nerovnováhy  ve  vzájemných  právech  a
   povinnostech stran.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  slabší  stranou  je  vždy  osoba,  která vůči
   podnikateli  v  hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním
   podnikáním.
 
   § 434
 
   Dá-li  podnikatel  veřejnosti  najevo,  ve kterém místě podniká, umožní
   veřejnosti  vstupovat  s  ním  v tomto místě do právního styku v určené
   provozní době; jinak v době obvyklé.
 
   § 435
 
   (1)  Každý  podnikatel  musí  uvádět  na obchodních listinách a v rámci
   informací   zpřístupňovaných   veřejnosti   prostřednictvím   dálkového
   přístupu  své  jméno  a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
   uvede  na  obchodní  listině  též  údaj  o tomto zápisu včetně oddílu a
   vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém
   zápisu  do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku
   uvede  údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen
   identifikující údaj, uvede i ten.
 
   (2)  Na  listině  podle  odstavce  1 lze uvést i další údaje, nejsou-li
   způsobilé vyvolat klamavý dojem.
 
   HLAVA III
 
   ZASTOUPENÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 436
 
   (1)  Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze
   zastoupení  vznikají  práva  a  povinnosti  přímo zastoupenému. Není-li
   zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
 
   (2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,
   přihlíží  se  k  tomu  i  u  zastoupeného;  to  neplatí,  jedná-li se o
   okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li
   zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.
 
   § 437
 
   (1)  Zastoupit  jiného  nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
   zastoupeného,  ledaže  při  smluvním  zastoupení  zastoupený  o takovém
   rozporu věděl nebo musel vědět.
 
   (2)   Jednal-li   zástupce,   jehož   zájem  je  v  rozporu  se  zájmem
   zastoupeného,  s  třetí  osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti
   nebo  musela-li  o  ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za
   to,  že  tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce
   jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
 
   § 438
 
   Zástupce  jedná  osobně.  Dalšího  zástupce  může  pověřit, je-li to se
   zastoupeným  ujednáno  nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však
   za řádný výběr jeho osoby.
 
   § 439
 
   Má-li  zastoupený  pro  tutéž záležitost více zástupců, má se za to, že
   každý z nich může jednat samostatně.
 
   § 440
 
   (1)  Překročil-li  zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání
   zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí
   i  v  případě,  kdy  za  jiného  právně  jedná osoba, která k tomu není
   oprávněna.
 
   (2)  Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,
   která  právně  jednala  za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo
   jednáno  a  která  byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby
   splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.
 
   Díl 2
 
   Smluvní zastoupení
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 441
 
   (1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném
   rozsahu jako zmocněnec.
 
   (2)  Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li
   se  zastoupení  jen  určitého  právního  jednání,  udělí  se plná moc v
   písemné  formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí
   se v téže formě i plná moc.
 
   § 442
 
   Zmocnitel  se  nemůže vzdát práva odvolat zmocnění, ujednají-li si však
   strany pro jeho odvolání určité důvody, nelze zmocnění odvolat z jiného
   důvodu.  To  neplatí,  má-li  zmocnitel  pro  odvolání  zmocnění zvlášť
   závažný důvod.
 
   § 443
 
   Při  zmocnění  právnické  osoby  náleží  výkon  zástupčího oprávnění do
   působnosti jejího statutárního orgánu. K výkonu zastoupení je oprávněna
   i osoba, kterou statutární orgán určí.
 
   § 444
 
   (1)  Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho
   jiného  k  právnímu  jednání,  nemůže  se  dovolat nedostatku zmocnění,
   byla-li  třetí  osoba  v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že
   zmocnění bylo uděleno.
 
   (2)  Dal-li zmocnitel jiné osobě najevo, že zmocněnce zmocnil k určitým
   právním jednáním, může se vůči ní dovolat, že zmocnění později zaniklo,
   jen  pokud  jí  to  před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud tato
   osoba při zmocněncově jednání o zániku věděla.
 
   § 445
 
   Jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti sama
   právně  jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti
   nevěděl ani nemohl vědět.
 
   § 446
 
   Překročil-li   zmocněnec  zástupčí  oprávnění  a  nesouhlasí-li  s  tím
   zmocnitel,  oznámí  to  osobě,  se  kterou zmocněnec právně jednal, bez
   zbytečného  odkladu  poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li
   to,  platí,  že  překročení  schválil;  to  neplatí, pokud osoba, s níž
   zástupce  právně  jednal,  měla  a  mohla  z  okolností bez pochybností
   poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
 
   § 447
 
   Jsou-li  pokyny  zmocnitele  obsaženy v plné moci a musely-li být známy
   osobě,  vůči  níž  zmocněnec  jednal,  považuje se jejich překročení za
   porušení zástupčího oprávnění.
 
   § 448
 
   (1)   Zmocnění  zanikne  vykonáním  právního  jednání,  na  které  bylo
   zastoupení  omezeno;  zmocnění  zanikne  i  v  případě, že je zmocnitel
   odvolá  nebo  zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo
   je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění,
   ledaže bylo ujednáno něco jiného.
 
   (2)  Dokud  není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž
   účinky,  jako  by  zmocnění  ještě  trvalo. Toho se však nemůže dovolat
   strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
 
   § 449
 
   (1)   Zemře-li  zmocnitel  nebo  vypoví-li  zmocněnec  zmocnění,  učiní
   zmocněnec ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní
   nástupce  neutrpěl  újmu.  Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by
   zmocnění  ještě  trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel
   nebo jeho právní nástupce.
 
   (2) Zmocněnec vydá bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vše, co mu
   zmocnitel  propůjčil,  popřípadě  co  pro  zmocnitele získal. Zemřel-li
   zmocněnec,  má vůči zmocniteli tuto povinnost každý, kdo má tyto věci u
   sebe.
 
   Oddíl 2
 
   Prokura
 
   § 450
 
   (1)  Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
   prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního
   závodu,  popřípadě  pobočky,  a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje
   zvláštní plná moc. Zcizit nebo zatížit nemovitou věc je však prokurista
   oprávněn, je-li to výslovně uvedeno.
 
   (2)  Při  udělení  prokury musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.
   Uděluje-li  podnikatel  prokuru  pro  některou pobočku svého obchodního
   závodu  nebo  pro  některý  z  několika svých obchodních závodů, označí
   výslovně pobočku nebo obchodní závod.
 
   § 451
 
   Prokurista  není  oprávněn  přenést prokuru na někoho jiného ani udělit
   další prokuru; k opačným ujednáním se nepřihlíží.
 
   § 452
 
   (1) Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.
 
   (2)  Je-li  prokura  udělena  několika  osobám,  zastupuje každá z nich
   podnikatele  samostatně,  ledaže  je  při  udělení  prokury určeno něco
   jiného.
 
   § 453
 
   Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když
   bylo zveřejněno.
 
   § 454
 
   Prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře.
 
   § 455
 
   Prokurista  se  podepisuje  tak,  že  k  firmě podnikatele připojí svůj
   podpis   a   údaj  označující  prokuru;  byla-li  prokura  udělena  pro
   jednotlivou  pobočku  nebo jeden z více obchodních závodů, připojí také
   údaj označující pobočku nebo obchodní závod.
 
   § 456
 
   Prokura  zaniká i převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky,
   pro které byla udělena. Smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo
   ujednáno něco jiného.
 
   Díl 3
 
   Zákonné zastoupení a opatrovnictví
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 457
 
   Zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a
   naplňování jeho práv.
 
   § 458
 
   Zákonný  zástupce  nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně
   jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu
   rodičovských  povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo
   prohlášení o vydědění a jejich odvolání.
 
   § 459
 
   Zákonný  zástupce  nesmí  odejmout  zastoupenému  věc  zvláštní obliby,
   ledaže  to  odůvodňuje  ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o
   nezletilého,  který  není  plně svéprávný, také jiný závažný důvod. Věc
   zvláštní  obliby musí být zastoupenému ponechána i při jeho umístění ve
   zdravotnickém   zařízení,   v   zařízení  sociálních  služeb,  zařízení
   sociálněprávní ochrany dětí nebo podobném zařízení.
 
   § 460
 
   Dojde-li  ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem
   zastoupeného  či  ke  střetnutí  zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž
   zákonným  zástupcem  nebo  opatrovníkem,  anebo  hrozí-li takový střet,
   jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.
 
   § 461
 
   (1)  Spravuje-li  zákonný  zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného,
   náleží   mu  běžná  správa  takového  jmění.  Nejedná-li  se  o  běžnou
   záležitost,  vyžaduje  se  k  naložení se jměním zastoupeného schválení
   soudu.
 
   (2)  Dar,  dědictví  nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že
   jej  bude  spravovat  třetí  osoba,  jsou  ze  správy  podle odstavce 1
   vyloučeny.  Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového
   daru, dědictví nebo odkazu odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení
   soudu.
 
   § 462
 
   Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu
   za  zastoupení.  Má-li  však  povinnost  spravovat jmění, lze za správu
   přiznat  odměnu.  O  její  výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům
   správy,  k  hodnotě  spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k
   časové i pracovní náročnosti správy.
 
   § 463
 
   (1) Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv
   a  povinností.  Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání
   opatrovnictví stává opatrovancem.
 
   (2)  Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá
   i  v  případě,  že  neplní  své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje
   nového opatrovníka.
 
   § 464
 
   (1)  Nejedná-li  se  o  správu jmění, lze osobě jmenovat pouze jediného
   opatrovníka.  Je-li  jmenován  zvláštní  opatrovník  pro  správu  jmění
   zastoupeného  nebo  pro  správu  části  jeho jmění a zároveň opatrovník
   osoby,  náleží  druhému  z  nich  výlučné  zastoupení zastoupeného před
   soudem, a to i když se záležitost týká spravovaného jmění.
 
   (2)  Jmenuje-li  soud  více  opatrovníků  a  nerozhodne-li,  ve kterých
   záležitostech  je  každý  z nich způsobilý právně jednat za opatrovance
   samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně.
 
   Oddíl 2
 
   Opatrovnictví člověka
 
   § 465
 
   (1)  Soud  jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho
   zájmů,  nebo  vyžaduje-li  to  veřejný  zájem. Soud jmenuje opatrovníka
   zejména  tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde
   pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo
   tomu,  jehož  zdravotní  stav  mu  působí  obtíže při správě jmění nebo
   hájení práv.
 
   (2)  Odůvodňují-li to okolnosti, může soud opatrovníku uložit, aby se v
   přiměřeném  rozsahu  pojistil  pro  případ,  že  při  výkonu své funkce
   způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu.
 
   § 466
 
   (1)  K  povinnostem  opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným
   způsobem  a  v  potřebném  rozsahu  pravidelné  spojení,  projevovat  o
   opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat
   se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
 
   (2)  Rozhoduje-li  opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí
   opatrovanci srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.
 
   § 467
 
   (1)  Opatrovník  při  plnění  svých  povinností  naplňuje opatrovancova
   právní  prohlášení  a  dbá  jeho názorů, i když je opatrovanec projevil
   dříve,  včetně  přesvědčení  nebo  vyznání,  soustavně k nim přihlíží a
   zařizuje  opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi. Není-li to možné,
   postupuje opatrovník podle zájmů opatrovance.
 
   (2)  Opatrovník  dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s
   jeho  schopnostmi  a  aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i
   zvláštním opatrovancovým představám a přáním.
 
   § 468
 
   Smrtí  opatrovníka  nebo  jeho odvoláním opatrovnictví nezaniká a dokud
   soud  nejmenuje  opatrovanci  nového opatrovníka, přechází na veřejného
   opatrovníka podle jiného zákona.
 
   § 469
 
   (1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při
   hájení  jeho  práv  obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve
   shodě  s takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh
   opatrovance soud opatrovníka také odvolá.
 
   (2)  Opatrovník  jedná  zpravidla  společně  s  opatrovancem;  jedná-li
   opatrovník  samostatně,  jedná  v  souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li
   vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.
 
   § 470
 
   Opatří-li   si  někdo  správce  svého  jmění  sám,  nelze  mu  jmenovat
   opatrovníka  pro  správu jmění. To neplatí, není-li správce jmění znám,
   odmítne-li   jednat   v   zájmu  zastoupeného  nebo  zanedbává-li  tuto
   povinnost, anebo nemůže-li jmění spravovat.
 
   § 471
 
   (1)  Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit
   až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též
   vyslechnout  jeho  vyjádření  nebo  jinak  zjistit  jeho  stanovisko  a
   vycházet z něho.
 
   (2) Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li
   to  možné,  jmenuje  soud  opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou
   osobu  opatrovanci  blízkou,  která  osvědčí o opatrovance dlouhodobý a
   vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani
   to,  jmenuje  soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro
   to,  aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného
   zákona.
 
   (3)  Způsobilost  být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec
   bydliště,  anebo  právnická  osoba  zřízená  touto  obcí k plnění úkolů
   tohoto  druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není
   vázáno na jeho souhlas.
 
   Opatrovnická rada
 
   § 472
 
   (1)  Je-li  jmenován  opatrovník,  může  opatrovanec  nebo  každá osoba
   opatrovanci blízká žádat o ustavení opatrovnické rady; opatrovník svolá
   schůzi  osob blízkých opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak,
   aby se schůze konala do třiceti dnů po obdržení žádosti. Není-li schůze
   včas  svolána  nebo  nekoná-li  se z jiného důvodu, anebo není-li na ní
   zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud, a to i bez návrhu.
 
   (2)  Schůze  se  může  zúčastnit  opatrovanec,  každá osoba opatrovanci
   blízká  a  kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván; každý z nich má
   jeden   hlas.   Zúčastní-li  se  schůze  alespoň  pět  osob,  může  být
   opatrovnická rada zvolena.
 
   § 473
 
   (1)  Osoby  přítomné na schůzi volí členy opatrovnické rady, případně i
   jejich  náhradníky,  většinou hlasů. Při volbě musí být dbáno, je-li to
   možné, o rovnoměrné zastoupení osob uvedených v § 472.
 
   (2)  Členem  opatrovnické  rady může být jen osoba, která o opatrovance
   osvědčí  dlouhodobý  a  vážný  zájem  a  schopnost  projevovat jej i do
   budoucna a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovník nemůže
   být členem opatrovnické rady.
 
   § 474
 
   Opatrovnická  rada  má  alespoň  tři  členy.  Je  schopna usnášet se za
   přítomnosti  většiny  členů;  má-li  však  opatrovnická rada tři členy,
   vyžaduje  se  přítomnost  všech.  Rozhodnutí  přijímá opatrovnická rada
   většinou hlasů přítomných členů.
 
   § 475
 
   O   volbě   členů   opatrovnické   rady  a  náhradníků  vyhotoví  zápis
   zapisovatel,  kterého  určí přítomní. Ze zápisu musí být zřejmé, kdy se
   schůze  konala,  kdo  se  jí  zúčastnil,  kdo byl zvolen zapisovatelem,
   členem  opatrovnické  rady  a  náhradníkem  a  kolika  hlasy, zda proti
   průběhu  jednání někdo protestoval a z jakého důvodu. Protesty podané v
   písemné  formě  musí  být  k  zápisu  připojeny.  Zápis  o  volbě členů
   opatrovnické  rady  zapisovatel  doručí  opatrovníkovi  a  soudu, který
   opatrovníka jmenoval.
 
   § 476
 
   (1)  Soud  může  na  návrh opatrovníka nebo kterékoli osoby oprávněné k
   účasti  na schůzi, anebo bez návrhu prohlásit volbu za neplatnou, pokud
   při  ní  došlo  k  takovému  porušení  zákona, že v důsledku toho hrozí
   opatrovancova  újma.  V  takovém  případě  soud  bez zbytečného odkladu
   nařídí novou volbu.
 
   (2)  Jsou-li  pro  to  vážné  důvody,  může  soud  po  zahájení  řízení
   pozastavit  výkon  práv  člena  opatrovnické  rady  až  do rozhodnutí o
   neplatnosti volby.
 
   § 477
 
   (1)  Člen  opatrovnické  rady je volen na dobu neurčitou. Ze své funkce
   může  odstoupit;  odstoupení  je  účinné  doručením  písemného oznámení
   opatrovníku a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady.
 
   (2)  Soud  může  odvolat  z  funkce  člena  opatrovnické  rady na návrh
   opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo
   z   vlastního  podnětu,  pokud  člen  opatrovnické  rady  závažně  nebo
   opakovaně  poruší  své  povinnosti,  ztratí-li o opatrovance zájem nebo
   ocitnou-li  se  jeho  zájmy  opakovaně  v rozporu se zájmy opatrovance.
   Ustanovení § 476 odst. 2 se použije obdobně.
 
   (3)  Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda
   opatrovnické  rady  zařídí  volbu  nového  člena opatrovnické rady nebo
   náhradníka.  Neuskuteční-li  se volba bez zbytečného odkladu, postupuje
   soud podle § 472 odst. 1 obdobně.
 
   § 478
 
   (1) Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok; k zasedání ji svolá
   její předseda, nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady,
   popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance,
   anebo i bez návrhu.
 
   (2) Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka.
 
   (3)  Ze  zápisu  o  zasedání  opatrovnické rady musí být zřejmé, kdy se
   konalo,  kdo  se jej účastnil, jaká rozhodnutí byla přijata, kdo vznesl
   protest a kdo zápis pořídil. Není-li v zápise uvedeno, kdo hlasoval pro
   návrh  a  kdo  proti  návrhu,  má se za to, že všichni přítomní členové
   opatrovnické  rady  hlasovali pro přijetí návrhu. Zápis doručí předseda
   opatrovnické rady opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka jmenoval.
 
   § 479
 
   (1)  Opatrovnická  rada  na  svém  pravidelném zasedání projedná zprávu
   opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k
   soupisu  jmění  opatrovance  a  k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování
   případné odměny opatrovníka za správu jmění.
 
   (2)  Usnese-li  se  na tom opatrovnická rada, podá její člen pověřený k
   tomu  usnesením  návrh soudu na změnu výše odměny opatrovníka za správu
   jmění opatrovance.
 
   (3)  Usnese-li  se  na  tom  opatrovnická rada, podá její pověřený člen
   soudu  návrh  na  zrušení opatrovnictví, nebo na odvolání opatrovníka a
   jeho nahrazení jinou osobou.
 
   § 480
 
   (1) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o
 
   a) změně bydliště opatrovance,
 
   b)  umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v
   případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
 
   c)  zásazích  do  integrity  opatrovance,  nejedná-li  se o zákroky bez
   závažných následků.
 
   (2)  Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem
   opatrovance, jedná-li se o
 
   a)   nabytí   nebo   zcizení   majetku  v  hodnotě  převyšující  částku
   odpovídající  stonásobku  životního  minima  jednotlivce  podle  jiného
   právního předpisu,
 
   b)  nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova
   majetku, ledaže tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo
 
   c)  přijetí  nebo  poskytnutí  zápůjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách
   uvedených v písmenu a) nebo b),
   ledaže se k takovým rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.
 
   (3)  Je-li  to  v  zájmu opatrovance, může se opatrovnická rada usnést,
   jaká  další  rozhodnutí  opatrovníka  o  opatrovanci  podléhají  jejímu
   souhlasu;   taková   usnesení   nesmí  omezovat  opatrovníka  nad  míru
   přiměřenou okolnostem.
 
   § 481
 
   Člen   opatrovnické   rady,   který  pro  její  rozhodnutí  nehlasoval,
   opatrovník  nebo opatrovanec může do patnácti dnů od přijetí rozhodnutí
   navrhnout  soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je
   svým   rozhodnutím.   Dokud   soud   nerozhodne,   nenabude  rozhodnutí
   opatrovnické rady právní účinky.
 
   § 482
 
   (1)  Nelze-li  opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu
   osob  uvedených  v  §  472 odst. 1 nebo z jiných podobných důvodů, může
   soud   na   návrh  některé  z  těchto  osob  rozhodnout,  že  působnost
   opatrovnické  rady  bude  vykonávat  jen jedna z těchto osob a rozhodne
   zároveň o jejím jmenování.
 
   (2)  Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup podle
   odstavce  1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho
   jmění namísto opatrovnické rady soud.
 
   § 483
 
   (1)  Neschválil-li to soud, nesmí opatrovník vyslovit souhlas se změnou
   osobního stavu opatrovance.
 
   (2)  Spravuje-li  opatrovník  opatrovancovo  jmění,  nesmí bez souhlasu
   soudu, nerozhodl-li soud o dalších omezeních,
 
   a)  zavázat  opatrovance  k  plnění některému z členů opatrovnické rady
   nebo osoby tomuto členu blízké,
 
   b)   nabýt  pro  opatrovance  nemovitou  věc  nebo  podíl  na  ní,  ani
   opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
 
   c) nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo
   podíl  na  právnické  osobě,  ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to
   neplatí,  jedná-li  se  o  nabytí  účastnických  nebo podobných cenných
   papírů zajišťujících bezpečný výnos,
 
   d)  uzavřít  za  opatrovance  smlouvu  zavazující  ho k trvajícímu nebo
   opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
 
   e) odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti, nebo
 
   f)  zavázat  opatrovance  k  bezúplatnému  plnění jiné osobě, ledaže se
   jedná  o  dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v
   přiměřeném  rozsahu  a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem
   souhlas.
 
   (3)   Bez   zřetele   na   ustanovení   odstavce  2  opatrovník  nesmí,
   neschválil-li to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o
 
   a)   nabytí   nebo   zcizení   majetku  v  hodnotě  převyšující  částku
   odpovídající  pětisetnásobku  životního minima jednotlivce podle jiného
   právního předpisu,
 
   b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova
   majetku,  ledaže  tato  polovina  představuje  hodnotu  jen nepatrnou a
   nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo
 
   c)  přijetí  nebo  poskytnutí  půjčky,  úvěru  nebo jistoty v hodnotách
   uvedených pod písmenem a) nebo b).
 
   (4)  Soud  si  před rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 vyžádá stanovisko
   opatrovnické  rady.  Nesdělí-li  opatrovnická  rada  soudu stanovisko v
   přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám.
 
   § 484
 
   (1)  Právnická  osoba,  jejíž  hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
   zdravotním  postižením  a ochraně jejich zájmů, má právo navrhnout, aby
   byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady.
 
   (2)  Právnická  osoba,  jejíž  hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
   zdravotním  postižením  a  ochraně  jejich  zájmů, která působí v České
   republice  nepřetržitě  alespoň  tři  roky  a  byla  s  opatrovancem  v
   pravidelném   spojení   alespoň   tři   měsíce,  má  právo  být  členem
   opatrovnické  rady  nebo se účastnit jejího zasedání, schůze k ustavení
   opatrovnické  rady  a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady
   zrušil  a  nahradil  je  svým  rozhodnutím.  Neuplatňuje-li  však  tato
   právnická  osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato
   práva  na  návrh  opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady
   odejme.
 
   § 485
 
   Soupis jmění a vyúčtování správy
 
   (1)  Opatrovník,  který  spravuje  jmění  opatrovance, vyhotoví do dvou
   měsíců od svého jmenování soupis spravovaného jmění a doručí jej soudu,
   opatrovanci a opatrovnické radě.
 
   (2) Za trvání opatrovnictví vyhotoví opatrovník vyúčtování správy jmění
   každoročně  vždy  do  30.  června,  ledaže se s členy opatrovnické rady
   dohodne,  že  vyúčtování  předloží  dříve. Je-li pro to důležitý důvod,
   může   opatrovanec   nebo   opatrovnická   rada  navrhnout  soudu,  aby
   opatrovníkovi   uložil   povinnost   vyhotovit   mimořádné  vyúčtování.
   Opatrovník  doručí  každé  vyúčtování  opatrovanci, opatrovnické radě a
   soudu.
 
   (3)  Opatrovník,  jehož  funkce končí, doručí konečné vyúčtování správy
   jmění  opatrovanci,  opatrovnické  radě a soudu, popřípadě také dalšímu
   opatrovníkovi  nebo  soudnímu komisaři jmenovanému v řízení o dědictví.
   Zemře-li  opatrovník,  vydá  soudu, který jej jmenoval, listiny a další
   doklady  týkající  se opatrovance a jeho záležitostí každý, kdo má tyto
   listiny a doklady u sebe.
 
   Oddíl 3
 
   Opatrovnictví právnické osoby
 
   § 486
 
   (1)  Soud  jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby
   mohly  být  spravovány  její záležitosti nebo aby mohla být hájena její
   práva.
 
   (2)  Opatrovníkem  právnické  osoby může soud jmenovat jen osobu, která
   splňuje  podmínky  stanovené  pro  způsobilost  být členem statutárního
   orgánu.  Přestane-li opatrovník tyto podmínky splňovat, oznámí to soudu
   bez  zbytečného  odkladu.  Dozví-li  se  soud,  že  opatrovník  uvedené
   podmínky   nesplňuje,   nahradí   ho   bez   zbytečného  odkladu  novým
   opatrovníkem.
 
   § 487
 
   (1)  Pro  práva  a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně
   ustanovení   o   právech  a  povinnostech  člena  statutárního  orgánu.
   Působnost  opatrovníka  se  přiměřeně  řídí  ustanoveními  o působnosti
   statutárního orgánu.
 
   (2)  Soud  opatrovníku  uloží,  aby  s  odbornou  péčí usiloval o řádné
   obnovení  činnosti  statutárního  orgánu  právnické  osoby;  je-li toho
   třeba,   soud  působnost  opatrovníka  dále  vymezí  s  přihlédnutím  k
   působnosti  dalších  orgánů  právnické  osoby,  popřípadě  i  k  právům
   společníků.
 
   § 488
 
   Určuje-li  zakladatelské právní jednání, že má být právnické osobě jako
   opatrovník  jmenována  určitá  osoba,  soud  takovou osobu opatrovníkem
   jmenuje, pokud je k tomu způsobilá a souhlasí se jmenováním.
 
   HLAVA IV
 
   VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 489
 
   Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a
   slouží potřebě lidí.
 
   § 490
 
   Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.
 
   § 491
 
   (1)  Plod  je  to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy,
   jak  je  dáno  jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s
   přičiněním člověka nebo bez něho.
 
   (2) Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.
 
   § 492
 
   (1)  Hodnota  věci,  lze-li  ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena
   věci  se  určí  jako  cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo
   stanoveno zákonem.
 
   (2)  Mimořádná  cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s
   přihlédnutím  ke  zvláštním  poměrům  nebo  ke zvláštní oblibě vyvolané
   náhodnými vlastnostmi věci.
 
   § 493
 
   Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.
 
   § 494
 
   Živé  zvíře  má  zvláštní  význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý
   tvor.  Živé  zvíře  není  věcí  a  ustanovení o věcech se na živé zvíře
   použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
 
   § 495
 
   Souhrn  všeho,  co  osobě  patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří
   souhrn jejího majetku a jejích dluhů.
 
   Díl 2
 
   Rozdělení věcí
 
   § 496
 
   Věci hmotné a nehmotné
 
   (1)  Hmotná  věc  je  ovladatelná  část vnějšího světa, která má povahu
   samostatného předmětu.
 
   (2)  Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci
   bez hmotné podstaty.
 
   § 497
 
   Ovladatelné přírodní síly
 
   Na  ovladatelné  přírodní  síly,  se  kterými  se obchoduje, se použijí
   přiměřeně ustanovení o věcech hmotných.
 
   § 498
 
   Nemovité a movité věci
 
   (1)  Nemovité  věci  jsou  pozemky  a  podzemní  stavby  se samostatným
   účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité
   věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není
   součástí  pozemku,  a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez
   porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
 
   (2)  Veškeré  další  věci,  ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná,
   jsou movité.
 
   § 499
 
   Zastupitelná věc
 
   Movitá  věc,  která  může  být  nahrazena  jinou  věcí  téhož druhu, je
   zastupitelná;  ostatní  věci  jsou  nezastupitelné.  V pochybnostech se
   případ posoudí podle zvyklostí.
 
   § 500
 
   Zuživatelná věc
 
   Movitá   věc,   jejíž  běžné  použití  spočívá  v  jejím  spotřebování,
   zpracování  nebo  zcizení, je zuživatelná; zuživatelné jsou i ty movité
   věci,  které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné
   užití  spočívá  v  tom, že jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou
   nezuživatelné.
 
   § 501
 
   Hromadná věc
 
   Soubor  jednotlivých  věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden
   předmět  a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a
   tvoří hromadnou věc.
 
   § 502
 
   Obchodní závod
 
   Obchodní  závod  (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který
   podnikatel  vytvořil  a  který  z  jeho  vůle slouží k provozování jeho
   činnosti.  Má  se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho
   provozu.
 
   § 503
 
   Pobočka
 
   (1)  Pobočka  je  taková  část  závodu,  která  vykazuje hospodářskou a
   funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.
 
   (2)  Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný
   závod;  to  platí  i  o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní
   předpis   stanoví,  že  se  zapíše  do  obchodního  rejstříku.  Vedoucí
   odštěpného   závodu   je   oprávněn  zastupovat  podnikatele  ve  všech
   záležitostech  týkajících  se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl
   jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku.
 
   § 504
 
   Obchodní tajemství
 
   Obchodní  tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a
   v  příslušných  obchodních  kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které
   souvisejí  se  závodem  a  jejichž  vlastník  zajišťuje  ve  svém zájmu
   odpovídajícím způsobem jejich utajení.
 
   Díl 3
 
   Součást věci a příslušenství věci
 
   Součást věci
 
   § 505
 
   Součást  věci  je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být
   od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
 
   § 506
 
   (1)  Součástí  pozemku  je  prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby
   zřízené  na  pozemku  a  jiná  zařízení  (dále jen „stavba“) s výjimkou
   staveb  dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno
   ve zdech.
 
   (2) Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když
   zasahuje pod jiný pozemek.
 
   § 507
 
   Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.
 
   § 508
 
   (1)  Stroj nebo jiné upevněné zařízení (dále jen „stroj“) není součástí
   nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, byla-li se souhlasem jejího
   vlastníka  zapsána do téhož seznamu výhrada, že stroj jeho vlastnictvím
   není.  Výhrada  bude  vymazána,  prokáže-li vlastník nemovité věci nebo
   jiná  osoba  oprávněná  k  tomu podle zápisu ve veřejném seznamu, že se
   vlastník nemovité věci stal vlastníkem stroje.
 
   (2)  Má-li  být  takovým  strojem  nahrazen  stroj,  který  je součástí
   nemovité  věci,  lze  výhradu  do veřejného seznamu zapsat, pokud proti
   tomu  osoba  zapsaná ve výhodnějším pořadí nevznese odpor. Právo odporu
   však  nemá  osoba, jejíž právo nemůže být zápisem výhrady zkráceno, ani
   osoba,  jejíž  pohledávka  byla  již  splněna;  za  tím účelem může být
   splněna i pohledávka dosud nedospělá.
 
   § 509
 
   Inženýrské  sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné
   vedení,  nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských
   sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.
 
   Příslušenství věci
 
   § 510
 
   (1)  Příslušenství  věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li
   účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v
   rámci  jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci
   přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.
 
   (2)  Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se
   hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
 
   § 511
 
   Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ
   podle zvyklostí.
 
   § 512
 
   Je-li  stavba  součástí  pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby
   příslušenstvím  pozemku,  je-li  jejich  účelem, aby se jich se stavbou
   nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.
 
   § 513
 
   Příslušenstvím  pohledávky  jsou  úroky,  úroky  z  prodlení  a náklady
   spojené s jejím uplatněním.
 
   Díl 4
 
   Cenný papír
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 514
 
   Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že
   je  po  vydání  cenného  papíru  nelze  bez  této  listiny uplatnit ani
   převést.
 
   § 515
 
   Nevydal-li   emitent  cenný  papír  jako  druh  s  náležitostmi  zvlášť
   upravenými  zákonem,  musí  listina  určit  alespoň  odkazem  na emisní
   podmínky právo, které je s cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi.
 
   § 516
 
   Zastupitelné cenné papíry
 
   (1)  Cenné  papíry  téhož  druhu  vydané týmž emitentem v téže formě, z
   nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné.
 
   (2)  Podpis  emitenta  na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen
   jeho  otiskem,  pokud  jsou  na listině současně použity ochranné prvky
   proti jejímu padělání nebo pozměnění.
 
   § 517
 
   Je-li  z  cenného papíru zavázána osoba odlišná od emitenta a poruší-li
   svou povinnost, nahradí emitent škodu z toho vzniklou.
 
   § 518
 
   Forma cenného papíru
 
   (1)  Cenný  papír  může mít formu cenného papíru na doručitele, na řad,
   nebo na jméno.
 
   (2)  Obsahuje-li  cenný papír jméno oprávněné osoby, má se za to, že se
   jedná  o  cenný papír na řad. Neobsahuje-li cenný papír jméno oprávněné
   osoby, platí, že se jedná o cenný papír na doručitele.
 
   § 519
 
   Emise cenného papíru
 
   (1)  Datum  emise  cenného papíru označuje den, kdy může dojít k vydání
   cenného  papíru prvnímu nabyvateli. Není-li stanoveno jinak, určí datum
   emise cenného papíru emitent.
 
   (2)  Emisní  podmínky  vymezují práva a povinnosti emitenta a vlastníků
   cenných papírů, jakož i podrobnější údaje o emisi.
 
   § 520
 
   Vydání cenného papíru
 
   (1)  Cenný  papír  je vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro
   něj  zákonem  nebo jiným právním předpisem a kdy se stanoveným způsobem
   stane majetkem prvého nabyvatele.
 
   (2)  Peněžní  částka,  za  kterou emitent cenný papír vydává, je emisní
   kurs cenného papíru.
 
   § 521
 
   (1)  Byl-li nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír,
   je  vydán  i  přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání
   cenného  papíru  nebo  že  se  cenný  papír nestal vlastnictvím prvního
   nabyvatele stanoveným způsobem.
 
   (2)  Ten,  do  jehož  práva  bylo  zasaženo  tím,  že  nebyly  dodrženy
   náležitosti  postupu  při  vydání cenného papíru nebo že se cenný papír
   nestal  vlastnictvím prvého nabyvatele stanoveným způsobem, má právo na
   náhradu  škody  vůči  emitentovi i vůči osobě, která v této záležitosti
   jednala  jménem  emitenta  nebo  na  jeho účet, za podmínek stanovených
   tímto zákonem.
 
   § 522
 
   Stejnopisy
 
   (1) Je-li cenný papír vydán ve více stejnopisech, musí být stejnopisy v
   textu   listiny   číslovány,  jinak  se  každý  stejnopis  považuje  za
   samostatný cenný papír.
 
   (2)  Bylo-li  plněno  na  jeden  stejnopis,  zanikají  práva  ze  všech
   ostatních stejnopisů.
 
   § 523
 
   Kupón
 
   (1)  Je-li  s  cenným papírem spojeno právo na výnos, lze pro uplatnění
   tohoto  práva  vydat  kupón  jako  cenný papír na doručitele; kupóny se
   vydávají  v  kupónovém  archu.  Je-li  součástí kupónového archu talón,
   vyplývá z něho právo na vydání nového kupónového archu; talón však není
   cenným papírem.
 
   (2) Kupón musí obsahovat alespoň údaje o
 
   a)  druhu  a  emitentovi  cenného  papíru, ke kterému byl vydán; byl-li
   kupón vydán k cennému papíru, vyžaduje se i jeho číselné označení,
 
   b) výši výnosu nebo způsobu jejího určení a
 
   c) datu a místu uplatnění práva na výnos.
 
   § 524
 
   Hromadná listina
 
   (1)  Zastupitelné  cenné  papíry  lze  nahradit hromadnou listinou. Pro
   emisi  a  vydání hromadné listiny platí stejné podmínky jako pro vydání
   jednotlivého  cenného  papíru.  Hromadná  listina  obsahuje  alespoň ty
   náležitosti, které zákon stanoví pro jednotlivý cenný papír včetně jeho
   čísla.
 
   (2)  Vlastník  hromadné  listiny  má právo na její výměnu za jednotlivé
   cenné papíry; určí-li emitent podmínky pro její výměnu, pak při splnění
   těchto podmínek.
 
   (3)  Práva  z  hromadné  listiny  nelze  převodem  dělit  na podíly. To
   neplatí,  pokud  došlo  k  imobilizaci cenného papíru při jeho hromadné
   úschově;  v  tom případě musí takový podíl odpovídat jednotlivým cenným
   papírům, které jsou hromadnou listinou nahrazovány.
 
   Oddíl 2
 
   Zaknihované cenné papíry
 
   § 525
 
   Zaknihovaný cenný papír
 
   (1) Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li
   jej  převést  jinak  než  změnou  zápisu  v  této  evidenci, jedná se o
   zaknihovaný  cenný  papír.  Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné,
   pokud byly vydány týmž emitentem a pokud z nich vznikají stejná práva.
 
   (2)  Ustanovení  o  cenných  papírech se použijí i na zaknihované cenné
   papíry,  ledaže to vylučuje jejich povaha, tento zákon nebo jiný právní
   předpis.
 
   § 526
 
   Evidence zaknihovaných cenných papírů
 
   Evidence  zaknihovaných  cenných  papírů se vede na majetkových účtech;
   jimi jsou účet vlastníka nebo účet zákazníků.
 
   § 527
 
   Účet vlastníka
 
   (1) Na účtu vlastníka jsou evidovány zaknihované cenné papíry toho, pro
   něhož byl účet zřízen.
 
   (2)  Má  se za to, že vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba,
   na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.
 
   § 528
 
   Účet zákazníků
 
   (1)  Na  účtu  zákazníků  jsou evidovány zaknihované cenné papíry osob,
   které  zaknihovaný  cenný  papír  svěřily  tomu,  pro  něhož  byl  účet
   zákazníků zřízen.
 
   (2)   Ten,   pro  koho  byl  účet  zákazníků  zřízen,  není  vlastníkem
   zaknihovaných cenných papírů evidovaných na tomto účtu.
 
   Oddíl 3
 
   Přeměna   cenného   papíru   na   zaknihovaný  cenný  papír  a  přeměna
   zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
 
   Pododdíl 1
 
   Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
 
   § 529
 
   (1)  Rozhodl-li  emitent  o přeměně cenného papíru na zaknihovaný cenný
   papír,  bez zbytečného odkladu zveřejní své rozhodnutí včetně lhůty, ve
   které  vlastník  cenného  papíru  emitentovi  cenný  papír  odevzdá,  a
   rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
 
   (2)  Zakazuje  se  určit  lhůtu  k  odevzdání cenného papíru emitentovi
   kratší  než  dva  měsíce  a  delší  než  šest měsíců ode dne zveřejnění
   rozhodnutí.
 
   (3) Emitent, kterému jiný právní předpis ukládá vést evidenci vlastníků
   cenných  papírů,  zašle  osobě  uvedené v této evidenci a na adresu tam
   uvedenou  oznámení o přeměně tohoto cenného papíru na zaknihovaný cenný
   papír.
 
   § 530
 
   (1)  Vlastník  cenného papíru sdělí při jeho odevzdání emitentovi číslo
   účtu  v  příslušné  evidenci,  na  který má být cenný papír zaevidován;
   pokud  mu  tento údaj nesdělí, určí mu k tomu emitent dodatečnou lhůtu,
   která nesmí být kratší než dva měsíce.
 
   (2)  Odevzdal-li vlastník emitentovi cenný papír a nesdělil-li mu číslo
   účtu  v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován, ani
   v dodatečné lhůtě, přejde na emitenta vlastnické právo k tomuto cennému
   papíru dnem, kdy za něj jeho vlastníku zaplatí spravedlivou cenu.
 
   § 531
 
   Je-li  vlastník  cenného papíru v prodlení s odevzdáním cenného papíru,
   určí  emitent k jeho odevzdání dodatečnou lhůtu způsobem stanoveným v §
   529  odst.  1  a  při  jejím  vyhlášení upozorní, že cenný papír, který
   nebude odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí emitent za neplatný.
 
   § 532
 
   (1)  Na žádost emitenta zaeviduje centrální depozitář zaknihované cenné
   papíry  do  centrální  evidence  obdobně  jako při vydání zaknihovaného
   cenného  papíru  a  zaeviduje  cenné papíry na majetkové účty uvedené v
   žádosti.  Žádost emitent podá po uplynutí lhůty stanovené v § 529 odst.
   1  nebo  i  před jejím uplynutím, pokud mu byly odevzdány všechny cenné
   papíry, nejpozději však po uplynutí dodatečné lhůty.
 
   (2)  Od  podání  žádosti  emitenta  o zaevidování zaknihovaného cenného
   papíru  do  centrální evidence do zaevidování celé emise nelze s těmito
   cennými papíry obchodovat na evropském regulovaném trhu.
 
   § 533
 
   (1)  Cenný  papír, který nebyl odevzdán, eviduje centrální depozitář na
   zvláštním  technickém  účtu;  majitelem  technického  účtu  je emitent.
   Zaevidováním  na  tomto  účtu  jsou  tyto  cenné  papíry  přeměněny  na
   zaknihované cenné papíry.
 
   (2)  Právo  na výnos z cenného papíru uvedeného v odstavci 1 za dobu od
   skončení  lhůty  podle  §  529  odst.  1  nedospěje dříve, než vlastník
   cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá.
 
   § 534
 
   (1)  Nebyl-li  cenný papír odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí jej
   emitent za neplatný.
 
   (2)  Po prohlášení cenného papíru za neplatný prodá emitent zaknihovaný
   cenný  papír, který jej nahrazuje, s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent
   prodat  zaknihovaný cenný papír ve veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu
   a předmět dražby alespoň dva týdny před jejím konáním.
 
   (3)  Emitent  vyplatí  výtěžek  z  prodeje zaknihovaného cenného papíru
   osobě,  jejíž  cenný  papír  byl  prohlášen  za  neplatný, po započtení
   pohledávek  vzniklých emitentovi prohlášením cenného papíru za neplatný
   a prodejem zaknihovaného cenného papíru, který jej nahrazuje.
 
   § 535
 
   Ustanovení  §  529,  531  až  533 se přiměřeně použijí na cenné papíry,
   které se přeměňují na zaknihované cenné papíry, které mají být vedeny v
   samostatné evidenci.
 
   Pododdíl 2
 
   Přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
 
   § 536
 
   Rozhodl-li  emitent  o  přeměně  zaknihovaného  cenného papíru na cenný
   papír,  bez  zbytečného  odkladu své rozhodnutí zveřejní a rozhodnutí v
   téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
 
   § 537
 
   (1)  Centrální  depozitář  předá emitentovi do třiceti dnů ode dne, kdy
   obdrží  emitentovo  oznámení  o přeměně zaknihovaného cenného papíru na
   cenný papír, výpis z centrální i navazující evidence obsahující údaje o
   emisi zaknihovaného cenného papíru, o vlastnících zaknihovaných cenných
   papírů, zda bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno a
   zda  byl  zaknihovaný  cenný  papír zastaven včetně označení zástavního
   věřitele.
 
   (2)  Centrální depozitář ani majitel účtu zákazníků nesmí po vyhotovení
   výpisu  provést  ve  své evidenci žádný zápis týkající se zaknihovaného
   cenného papíru přeměňovaného na cenný papír.
 
   § 538
 
   (1)  Centrální depozitář zruší evidenci zaknihovaného cenného papíru ke
   dni  určenému emitentem, nejdříve však ke dni vyhotovení výpisu podle §
   537  odst.  1  a  nejpozději  do  jednoho měsíce ode dne, kdy byl výpis
   vyhotoven.
 
   (2)  Zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru oznámí centrální
   depozitář  organizátorovi  evropského regulovaného trhu, na kterém jsou
   tyto   zaknihované  cenné  papíry  přijaty  k  obchodování,  účastníkům
   centrálního   depozitáře,   kteří  tuto  skutečnost  oznámí  vlastníkům
   zaknihovaných cenných papírů a majiteli účtu zákazníků.
 
   (3)  Majitel účtu zákazníků zruší evidenci zaknihovaných cenných papírů
   k témuž dni jako centrální depozitář.
 
   § 539
 
   (1) Vlastníku zaknihovaného cenného papíru, který byl přeměněn na cenný
   papír,  vzniká dnem zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru právo
   na odevzdání cenného papíru emitentem.
 
   (2) Cenný papír je vydán nejdříve ke dni zrušení evidence.
 
   § 540
 
   (1)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   pozastaveno  nakládání  s  cenným  papírem,  k  němuž  dal příkaz orgán
   veřejné moci, odevzdá emitent cenný papír tomuto orgánu.
 
   (2)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   pozastaveno  nakládání  se  zaknihovaným  cenným  papírem, k němuž dala
   příkaz  osoba  k  tomu oprávněná podle zákona upravujícího podnikání na
   kapitálovém  trhu,  vznikne  vlastníkovi  tohoto  zaknihovaného cenného
   papíru právo na odevzdání cenného papíru až po uplynutí doby, na kterou
   bylo  nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno. To neplatí,
   jestliže  osoba,  která  dala  příkaz  k  tomu,  aby  bylo  pozastaveno
   nakládání, souhlasí s odevzdáním cenného papíru vlastníku.
 
   § 541
 
   (1)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   zaknihovaný cenný papír zastaven, zůstávají účinky zastavení nedotčeny;
   právo na odevzdání cenného papíru vzniká zástavnímu věřiteli. Povinnost
   odevzdat  cenný papír emitent splní též tím, že se souhlasem zástavního
   věřitele  uloží  vydaný  cenný papír do úschovy ve prospěch vlastníka a
   schovateli  předá  prvopis  zástavní  smlouvy nebo její úředně ověřenou
   kopii.
 
   (2)  V  případě  přeměny zaknihovaného cenného papíru na cenný papír na
   řad na něm emitent vyznačí prohlášení o zastavení cenného papíru.
 
   § 542
 
   (1)  Po  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru  emitent bez
   zbytečného  odkladu  zveřejní  výzvu  vlastníkům  cenných papírů z této
   emise  k  jejich  převzetí  a  výzvu  v  téže  lhůtě  uveřejní způsobem
   umožňujícím  dálkový  přístup.  Lhůty k převzetí cenného papíru určí ve
   výzvě obdobně podle § 529 odst. 2 a § 531.
 
   (2)  U  cenného  papíru  na  jméno  nebo  na  řad zašle emitent výzvu k
   převzetí  cenného  papíru  i  na  adresu  sídla nebo bydliště vlastníka
   uvedenou v příslušné evidenci.
 
   § 543
 
   (1)  Nepřevezme-li  vlastník cenný papír ani v dodatečné lhůtě, emitent
   jej  prodá  s  odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat cenný papír ve
   veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva týdny
   před jejím konáním.
 
   (2)  Emitent  vyplatí  výtěžek  z  prodeje  cenného papíru vlastníku po
   započtení   pohledávek   vzniklých  emitentovi  v  souvislosti  s  jeho
   prodejem.
 
   § 544
 
   Na  zaknihované  cenné  papíry vedené v samostatné evidenci se § 536 až
   543 použijí přiměřeně.
 
   HLAVA V
 
   PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI
 
   Díl 1
 
   Právní jednání
 
   Oddíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 545
 
   Právní  jednání  vyvolává  právní následky, které jsou v něm vyjádřeny,
   jakož  i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a
   zavedené praxe stran.
 
   § 546
 
   Právně  lze  jednat  konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně
   nebo  jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba
   chtěla projevit.
 
   § 547
 
   Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
 
   Podmínka
 
   § 548
 
   (1)  Vznik,  změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li
   zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k
   ní.
 
   (2)  Podmínka  je  odkládací,  závisí-li  na  jejím splnění, zda právní
   následky  jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím
   splnění, zda právní následky již nastalé pominou.
 
   (3)  Neplyne-li  z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se
   za to, že podmínka je odkládací.
 
   § 549
 
   (1)  K  splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně
   osoba,  která  není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na
   prospěch.
 
   (2)  Zmaří-li  záměrně,  aniž  je  k  tomu  oprávněna, splnění podmínky
   strana,  které  je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka
   za splněnou.
 
   § 550
 
   Doložení času
 
   Je-li  k  účinnosti  právního jednání určena počáteční doba, použijí se
   obdobně § 548 a 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního
   jednání  konečnou  dobou,  použijí se obdobně § 548 a 549 o rozvazovací
   podmínce.
 
   Zdánlivé právní jednání
 
   § 551
 
   O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.
 
   § 552
 
   O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
 
   § 553
 
   (1)   O   právní   jednání   nejde,   nelze-li   pro   neurčitost  nebo
   nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
 
   (2)  Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se
   k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.
 
   § 554
 
   K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
 
   Oddíl 2
 
   Výklad právních jednání
 
   § 555
 
   (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
 
   (2)  Má-li  být  určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,
   posoudí se podle jeho pravé povahy.
 
   § 556
 
   (1)   Co  je  vyjádřeno  slovy  nebo  jinak,  vyloží  se  podle  úmyslu
   jednajícího,  byl-li  takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
   něm  vědět.  Nelze-li  zjistit  úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu
   vůle  význam,  jaký  by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
   jemuž je projev vůle určen.
 
   (2)  Při  výkladu  projevu  vůle  se  přihlédne  k  praxi zavedené mezi
   stranami  v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
   tomu,  jak  strany  následně  daly najevo, jaký obsah a význam právnímu
   jednání přikládají.
 
   § 557
 
   Připouští-li  použitý  výraz  různý výklad, vyloží se v pochybnostech k
   tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
 
   § 558
 
   (1)  V  právním  styku  s  podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý
   výklad  přisoudí  význam,  jaký  má v takovém styku pravidelně. Není-li
   však  druhá  strana  podnikatelem,  musí  ten,  kdo  se  toho dovolává,
   prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.
 
   (2)  V  právním  styku  podnikatelů  se přihlíží k obchodním zvyklostem
   zachovávaným  obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání
   stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má
   přednost  před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se
   může  podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou
   zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
 
   Oddíl 3
 
   Forma právních jednání
 
   § 559
 
   Každý  má  právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li
   ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
 
   § 560
 
   Písemnou  formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí
   věcné  právo  k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové
   právo mění nebo ruší.
 
   § 561
 
   (1)  K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje
   podpis  jednajícího.  Podpis  může být nahrazen mechanickými prostředky
   tam,  kde  je  to  obvyklé.  Jiný  právní  předpis stanoví, jak lze při
   právním    jednání   učiněném   elektronickými   prostředky   písemnost
   elektronicky podepsat.
 
   (2)  Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při
   právním  jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité
   věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.
 
   § 562
 
   (1)   Písemná  forma  je  zachována  i  při  právním  jednání  učiněném
   elektronickými   nebo   jinými   technickými   prostředky  umožňujícími
   zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
 
   (2)  Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém
   systému  jsou  spolehlivé,  provádějí-li  se systematicky a posloupně a
   jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu
   a  dovolá-li  se  jej  druhá  strana k svému prospěchu, má se za to, že
   záznam je spolehlivý.
 
   § 563
 
   (1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale
   je  schopen  seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či
   speciálních  pomůcek  nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí,
   opatří  listinu  podpisem;  není-li  s  to  se  podepsat, učiní namísto
   podpisu  před  alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní
   znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.
 
   (2) O svědcích platí § 39 obdobně.
 
   (3)  Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby,
   která  nemůže  číst  a  psát,  forma  veřejné  listiny. Taková forma se
   vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být
   na  listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí
   na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.
 
   § 564
 
   Vyžaduje-li  zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního
   jednání  změnit  projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li
   tuto  formu  jen  ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v
   jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.
 
   Oddíl 4
 
   Soukromá listina a veřejná listina
 
   Soukromá listina
 
   § 565
 
   Je  na  každém,  kdo  se  dovolává  soukromé  listiny, aby dokázal její
   pravost  a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která
   listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo
   nabyl  jmění  při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má
   se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
 
   § 566
 
   (1)  Není-li  soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby
   dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí.
 
   (2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž
   dochází  při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá
   strana  k  svému  prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla
   vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla
   podepsána.
 
   Veřejná listina
 
   § 567
 
   Veřejná  listina  je  listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho
   pravomoci  nebo  listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to
   neplatí,  pokud  trpí  takovými  vadami,  že  se  na  ni hledí, jako by
   veřejnou listinou nebyla.
 
   § 568
 
   (1)  Je-li  nějaká  skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to
   vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji
   zřídily,  o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce
   veřejné  listiny  potvrdil,  že  se za jeho přítomnosti udála nebo byla
   provedena, dokud není prokázán opak.
 
   (2)  Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání
   a  je-li  jednajícím  podepsána,  zakládá  to vůči každému plný důkaz o
   takovém  projevu  vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího
   nahrazen způsobem, který stanoví zákon.
 
   § 569
 
   Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu
   o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky,
   byl-li  její  obsah  zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí
   osobě předložena.
 
   Oddíl 5
 
   Právní jednání vůči nepřítomné osobě
 
   § 570
 
   (1)  Právní  jednání  působí  vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí
   projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně
   došlo.
 
   (2)  Právní  jednání  nepůsobí  vůči  osobě, která není plně svéprávná,
   dříve,   než   projev   vůle   dojde  jejímu  zákonnému  zástupci  nebo
   opatrovníkovi.  Sleduje-li  se  však právním jednáním poskytnout takové
   osobě  jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je
   učiněno vůči této osobě.
 
   § 571
 
   Dojde-li  projev  vůle  změněn  vlivem  prostředků  použitých  tím, kdo
   jednal,  anebo  jiných  okolností nastavších během přepravy, posoudí se
   právní případ podle ustanovení o omylu.
 
   § 572
 
   Osoba  jednající  v  písemné  formě,  může  svůj  projev  vůle odvolat,
   dojde-li  odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem
   vůle.
 
   § 573
 
   Domněnka doby dojití
 
   Má  se  za  to,  že  došlá  zásilka  odeslaná  s využitím provozovatele
   poštovních  služeb  došla  třetí pracovní den po odeslání, byla-li však
   odeslána  na  adresu  v  jiném  státu,  pak  patnáctý  pracovní  den po
   odeslání.
 
   Oddíl 6
 
   Neplatnost právních jednání
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 574
 
   Na  právní  jednání  je  třeba  spíše hledět jako na platné než jako na
   neplatné.
 
   § 575
 
   Má-li  neplatné  právní  jednání  náležitosti  jiného právního jednání,
   které  je  platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností
   zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
 
   § 576
 
   Týká-li  se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou
   lze  od  jeho  ostatního  obsahu  oddělit,  je neplatnou jen tato část,
   lze-li  předpokládat,  že  by  k  právnímu jednání došlo i bez neplatné
   části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
 
   § 577
 
   Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového,
   územního  nebo  jiného  rozsahu,  soud  rozsah změní tak, aby odpovídal
   spravedlivému  uspořádání  práv a povinností stran; návrhy stran přitom
   vázán  není,  ale  uváží,  zda  by  strana  k  právnímu  jednání  vůbec
   přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.
 
   § 578
 
   Chyby  v  psaní  nebo  v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li
   jeho význam nepochybný.
 
   § 579
 
   (1) Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout
   neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
 
   (2)  Kdo  způsobil  neplatnost  právního  jednání, nahradí škodu z toho
   vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.
 
   Hlavní důvody neplatnosti
 
   § 580
 
   (1)  Neplatné  je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i
   právní  jednání,  které  odporuje  zákonu, pokud to smysl a účel zákona
   vyžaduje.
 
   (2)  Neplatné  je  právní  jednání, pokud má být podle něho plněno něco
   nemožného.
 
   § 581
 
   Není-li  osoba  plně  svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému
   není  způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní
   poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
 
   § 582
 
   (1)  Není-li  právní  jednání  učiněno  ve formě ujednané stranami nebo
   stanovené  zákonem,  je  neplatné,  ledaže strany vadu dodatečně zhojí.
   Zahrnuje-li  projev  vůle  současně  více  právních  jednání,  nepůsobí
   nedostatek  formy  vyžadované  pro některé z nich sám o sobě neplatnost
   ostatních.
 
   (2)  Není-li  dodržena  forma  právního  jednání ujednaná stranami, lze
   neplatnost  namítnout,  jen  nebylo-li  již  plněno.  To platí i tehdy,
   vyžadují-li  formu  určitého  právního  jednání ustanovení části čtvrté
   tohoto zákona.
 
   Omyl
 
   § 583
 
   Jednal-li  někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden
   druhou stranou, je právní jednání neplatné.
 
   § 584
 
   (1)  Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily
   za  rozhodující,  je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má
   vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.
 
   (2)  Bylo-li  právně  jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání
   neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.
 
   § 585
 
   Vyvolala-li  omyl  jednajícího  osoba  třetí, je právní jednání platné.
   Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl,
   anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za
   původce omylu.
 
   Následky neplatnosti
 
   § 586
 
   (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité
   osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
 
   (2)  Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje
   se právní jednání za platné.
 
   § 587
 
   (1)  Kdo  byl  k  právnímu  jednání  přinucen  hrozbou  tělesného  nebo
   duševního  násilí  vyvolávající  vzhledem  k významu a pravděpodobnosti
   hrozícího   nebezpečí   i   k  osobním  vlastnostem  toho,  jemuž  bylo
   vyhrožováno,   jeho  důvodnou  obavu,  má  právo  namítnout  neplatnost
   právního jednání.
 
   (2)  Kdo  přivedl  jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí
   vždy újmu z toho vzniklou.
 
   § 588
 
   Soud  přihlédne  i  bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se
   zjevně  příčí  dobrým  mravům,  anebo  které  odporuje  zákonu a zjevně
   narušuje  veřejný  pořádek.  To  platí  i  v případě, že právní jednání
   zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
 
   Oddíl 7
 
   Relativní neúčinnost
 
   § 589
 
   (1)   Zkracuje-li   právní   jednání  dlužníka  uspokojení  vykonatelné
   pohledávky  věřitele,  má  věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že
   právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má
   věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li
   již uspokojeno.
 
   (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o
   žalobě  věřitele,  kterou  bylo  odporováno  právnímu  jednání dlužníka
   (odpůrčí žaloba).
 
   § 590
 
   (1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,
 
   a)  které  dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své
   věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
 
   b)  kterým  dlužník  v  posledních  dvou  letech  zkrátil své věřitele,
   musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
 
   c)  kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo
   mezi  dlužníkem  a  osobou  jemu  blízkou  nebo které dlužník učinil ve
   prospěch  takové  osoby,  ledaže  druhé  straně  v  době, kdy se právní
   jednání  stalo,  dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám
   být nemusel.
 
   (2)  Věřitel  se  může  dovolat  neúčinnosti  kupní nebo směnné smlouvy
   uzavřené  v  posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově
   jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.
 
   § 591
 
   Neúčinnosti  bezúplatného  právního  jednání  dlužníka  se může věřitel
   dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí,
   jedná-li se o
 
   a) plnění povinnosti uložené zákonem,
 
   b) obvyklé příležitostné dary,
 
   c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
 
   d)   plnění,   kterým  bylo  vyhověno  mravnímu  závazku  nebo  ohledům
   slušnosti.
 
   § 592
 
   Stejně  jako  právní  jednání  uvedená  v  §  590 nebo 591 se posoudí i
   opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě
   vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy
   způsobil.  To  platí  i  tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo
   předluženo.
 
   § 593
 
   Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou,
   právo   dovolat   se  neúčinnosti  právního  jednání  tím,  že  výhradu
   prostřednictvím  notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se
   neúčinnosti  právního  jednání  může  dovolat,  pak  věřiteli  lhůta  k
   dovolání  se  neúčinnosti  právního jednání neběží, dokud se pohledávka
   vykonatelnou nestane.
 
   § 594
 
   (1)  Neúčinnosti  právního  jednání  se  lze  dovolat proti tomu, kdo s
   dlužníkem  právně  jednal,  nebo  kdo  z  právního  jednání přímo nabyl
   prospěch,  vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
   právnické osoby jako její právní nástupce.
 
   (2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy,
   jestliže
 
   a)  právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
   mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,
 
   b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo
 
   c)  je  právním  nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po
   předchůdci  nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
   mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.
 
   § 595
 
   (1)  Neúčinnost  právního  jednání  zakládá věřitelovo právo domáhat se
   uspokojení  pohledávky  i  z  toho,  co neúčinným jednáním z dlužníkova
   majetku  ušlo.  Není-li  to  dobře  možné, náleží věřiteli odpovídající
   náhrada.
 
   (2)  Kdo  je  zavázán  plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho
   dědic  nebo  jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu
   musely  být  známy  okolnosti,  pro  něž  by  se  věřitel  mohl dovolat
   neúčinnosti právního jednání.
 
   (3)  Poctivý  příjemce  bezúplatného  plnění uspokojí věřitele z tohoto
   plnění  v  rozsahu,  v  němž  jím  byl obohacen. To neplatí, mohl-li se
   věřitel  dovolat  neúčinnosti  právního  jednání,  i  kdyby se stalo za
   úplatu.
 
   § 596
 
   Nabyla-li  třetí  osoba  k  věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
   uspokojení,  takové  právo,  že se proti této osobě neúčinnosti dovolat
   nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl
   dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli
   povinnost k náhradě škody.
 
   § 597
 
   (1)  Kdo  má  vůči  věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může se jí
   zprostit  uspokojením  věřitelovy  pohledávky  za  dlužníkem.  Může tak
   učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá.
 
   (2)  Kdo  má  vůči  věřiteli  povinnost  podle  § 595 nebo 596, může od
   dlužníka  požadovat  vrácení  vzájemného plnění nebo splnění pohledávky
   oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.
 
   § 598
 
   Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže
   být  od  povinné  osoby  požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a
   596.
 
   § 599
 
   (1)  Dovolá-li  se  věřitel  neúčinnosti právního jednání týkajícího se
   věci  zapsané  ve  veřejném  seznamu,  může spolu s předložením odpůrčí
   žaloby  a  důkazu  o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového
   seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání.
 
   (2)  Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po
   provedení  poznámky  nabyly  věc  nebo  právo  k věci v takovém seznamu
   zapsané.
 
   Díl 2
 
   Právní události
 
   § 600
 
   Všeobecné ustanovení
 
   Zákon  stanoví,  která  práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo
   zanikají  z  právních  skutečností  nezávislých  na  vůli osoby. Takový
   následek může též určit ujednání stran.
 
   Význam času
 
   § 601
 
   (1) Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se
   nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý
   den,  zanikne  koncem  toho  dne.  To  neplatí,  vylučuje-li  to povaha
   právního případu.
 
   (2)  Podmiňuje-li  zánik  určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné
   návaznosti,   nastává  oboje  v  týž  okamžik.  Není-li  ujednáno  nebo
   stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne.
 
   § 602
 
   Má-li  se  právo  vykonat  nebo  povinnost  splnit v určitý den nebo do
   určitého  dne,  vyžaduje  se,  aby  se tak stalo v obvyklou denní dobu,
   ledaže  něco  jiného  plyne  ze  zvyklostí,  ze  zavedené  praxe stran,
   popřípadě ze zvláštních okolností případu.
 
   § 603
 
   Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.
 
   § 604
 
   Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty.
 
   Počítání času
 
   § 605
 
   (1)  Lhůta  nebo  doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po
   skutečnosti rozhodné pro její počátek.
 
   (2)  Konec  lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá
   na  den,  který  se  pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který
   připadá  skutečnost,  od  níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový
   den  v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den
   měsíce.
 
   § 606
 
   (1)  Polovinou  měsíce  se  rozumí  patnáct  dnů  a středem měsíce jeho
   patnáctý den.
 
   (2)  Je-li  lhůta  nebo  doba  určena  na jeden nebo více měsíců a část
   měsíce, počítá se část měsíce naposled.
 
   § 607
 
   Připadne-li  poslední  den  lhůty  na  sobotu,  neděli  nebo svátek, je
   posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
 
   § 608
 
   Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se
   počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.
 
   Díl 3
 
   Promlčení a prekluze
 
   Oddíl 1
 
   Promlčení
 
   Pododdíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 609
 
   Nebylo-li  právo  vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není
   povinen  plnit.  Plnil-li  však  dlužník  po  uplynutí promlčecí lhůty,
   nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.
 
   § 610
 
   (1)  K  promlčení  soud  přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo
   promlčeno.  Vzdá-li  se  někdo předem práva uplatnit námitku promlčení,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy
   nebo  ze  zrušeného  závazku,  přihlédne  soud k námitce promlčení, jen
   pokud  by  promlčení  mohla  namítnout  i  druhá  strana.  To platí i v
   případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.
 
   § 611
 
   Promlčují  se  všechna  majetková  práva s výjimkou případů stanovených
   zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
 
   § 612
 
   V  případě  práva  na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest,
   soukromí  nebo  obdobného  osobního  práva  se  promlčují  jen práva na
   odčinění újmy způsobené na těchto právech.
 
   § 613
 
   Právo  na  výživné  se  nepromlčuje,  práva  na jednotlivá opětující se
   plnění však promlčení podléhají.
 
   § 614
 
   Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné
   věci,  právo  na  zřízení  nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného
   břemene.
 
   § 615
 
   (1)  Je-li  splnění  dluhu  zajištěno  zástavním  právem,  nepromlčí se
   zástavní  právo  dříve  než  pohledávka.  Promlčení  pohledávky nebrání
   zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy.
 
   (2)  Zástavní  právo  se  nepromlčí,  dokud má zástavní věřitel movitou
   zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.
 
   (3) Má-li věřitel zadržovací právo, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 616
 
   Při poskytnutí jistoty převodem práva není promlčení pohledávky důvodem
   pro zpětný převod práva osobě, která jistotu poskytla.
 
   § 617
 
   (1)  I  po  uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
   při  obraně  proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva
   vztahují  k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu
   v závislosti na sobě.
 
   (2)  I  po  uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
   při  započtení,  pokud  mohlo  být k započtení přistoupeno kdykoli před
   uplynutím promlčecí lhůty.
 
   § 618
 
   Promlčí-li  se  právo  zapsané  ve  veřejném  seznamu  nebo v rejstříku
   zástav,  vymaže  z  něj  promlčené  právo  ten, kdo veřejný seznam nebo
   rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
 
   Počátek promlčecí lhůty
 
   § 619
 
   (1)  Jedná-li  se  o  právo  vymahatelné  u  orgánu veřejné moci, počne
   promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
 
   (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla
   o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se
   o nich dozvědět měla a mohla.
 
   § 620
 
   (1)  Okolnosti  rozhodné  pro  počátek  běhu promlčecí lhůty u práva na
   náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.
   To platí obdobně i pro odčinění újmy.
 
   (2)  Okolnosti  rozhodné  pro  počátek  běhu promlčecí lhůty u práva na
   náhradu  škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o
   škodě, vadě a totožnosti výrobce.
 
   § 621
 
   Okolnosti  rozhodné  pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání
   bezdůvodného  obohacení  zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení
   došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
 
   § 622
 
   Jedná-li  se  o  újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný,
   počne  promlčecí  lhůta  nejdříve  běžet,  až  se  nezletilý stane plně
   svéprávným.  Nenabude-li  plné  svéprávnosti,  nepočne  promlčecí lhůta
   běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.
 
   § 623
 
   Při  dílčích  plněních  dluhu  počne  promlčecí  lhůta  běžet u každého
   dílčího  plnění  ode  dne  jeho  dospělosti.  Dospěje-li  pro nesplnění
   některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí
   lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.
 
   § 624
 
   U   práva  na  vydání  peněžních  prostředků  uložených  na  účtu  nebo
   představujících  vklad počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy smluvní
   závazek zanikl.
 
   § 625
 
   U  práva  vzniklého  z  celkového  zničení nebo ztráty dopravované věci
   počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne, kdy zásilka měla být příjemci
   doručena.  Byla-li  však  dopravovaná  věc  jen  poškozena nebo byla-li
   doručena  opožděně,  počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne  doručení
   zásilky.
 
   § 626
 
   U  práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od
   pojistné  události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé
   právo  na  pojistné  plnění  vůči  pojistiteli,  nebo  v  případě,  kdy
   pojištěný  uplatňuje  vůči  pojistiteli  úhradu  toho,  co  poškozenému
   poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
 
   § 627
 
   Má-li  být  podle  zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi sebou
   zavedly,  pohledávka  vyrovnána  na  základě  vyúčtování  předkládaného
   koncem   určitého   období,   počne   promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne
   následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo.
 
   § 628
 
   U  práva,  které  musí  být  uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne
   promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.
 
   Pododdíl 2
 
   Délka promlčecí lhůty
 
   Obecná ustanovení
 
   § 629
 
   (1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.
 
   (2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne,
   kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
 
   § 630
 
   (1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou
   ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon,
   nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
 
   (2)  Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany,
   nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí
   lhůty,  jde-li  o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě
   nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.
 
   Zvláštní ustanovení
 
   § 631
 
   Bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let ode
   dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.
 
   § 632
 
   Bylo-li  do  veřejného seznamu zapsáno právo, které může být vykonáváno
   nepřetržitě  nebo  opakovaně, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu
   deseti  let.  Bylo-li však do veřejného seznamu zapsáno právo, které se
   vykonává jen zřídka, vyžaduje se, aby osoba, které právo náleží, měla v
   průběhu  deseti  let  alespoň třikrát příležitost je vykonat a nikdy je
   nevykonala;  nevyskytne-li  se  v  průběhu deseti let příležitost právo
   vykonat  třikrát,  prodlužuje  se promlčecí lhůta, dokud nebude využita
   žádná ze tří příležitostí.
 
   § 633
 
   (1)  Brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se
   věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.
 
   (2)  Právo  na  jednotlivé  plnění z reálného břemene se promlčuje jako
   pohledávka.
 
   § 634
 
   Právo  požadovat,  aby  soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí
   obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty,
   kdy  měla  být  budoucí smlouva uzavřena. To platí i v případě, že bylo
   ujednáno, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud.
 
   § 635
 
   (1)  Jedná-li  se  o  životní  pojištění,  promlčí se právo na pojistné
   plnění za deset let.
 
   (2)  Právo  na  pojistné  plnění  z  pojištění  odpovědnosti se promlčí
   nejpozději  promlčením  práva  na náhradu škody nebo újmy, na kterou se
   pojištění vztahuje.
 
   § 636
 
   (1)  Právo  na  náhradu  škody  nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za
   deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
 
   (2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její
   náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
   To  platí  i  v  případě  vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v
   důsledku  úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku
   jiným  než  poškozeným  nebo  v  přímém či nepřímém vyžádání úplatku od
   poškozeného.
 
   (3)  Pro  právo  vzniklé  z  újmy  na svobodě, životě nebo na zdraví se
   odstavce 1 a 2 nepoužijí.
 
   § 637
 
   Právo  na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí
   nejpozději  za  deset  let  ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na
   trh.
 
   § 638
 
   (1)  Právo  na  vydání  bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za
   deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
 
   (2)  Bylo-li  bezdůvodné  obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na
   jeho  vydání  nejpozději  za  patnáct  let  ode dne, kdy k bezdůvodnému
   obohacení došlo.
 
   § 639
 
   Uznal-li  dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy
   k  uznání  dluhu  došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které
   splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.
 
   § 640
 
   Právo  přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let
   ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
 
   § 641
 
   Bylo-li  v  uznání  dluhu  nebo v rozhodnutí orgánu veřejné moci plnění
   rozloženo  na jednotlivá dílčí plnění, platí desetiletá promlčecí lhůta
   i  pro  tato  dílčí  plnění  a  počíná běžet ode dne dospělosti každého
   dílčího  plnění.  Dospěje-li  nesplněním  některého dílčího plnění celý
   dluh,  počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne  dospělosti nesplněného
   dílčího plnění.
 
   § 642
 
   Byl-li  dluh  uznán  nebo  bylo-li  právo  přiznáno  rozhodnutím orgánu
   veřejné  moci,  neplatí  desetiletá  promlčecí lhůta pro úroky a pro ta
   opětující  se  plnění,  které  dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání
   práva.
 
   § 643
 
   (1)  Přešla-li  povinnost  na  dědice,  skončí promlčecí lhůta nejdříve
   uplynutím  šesti  měsíců  ode  dne,  kdy  bylo  dědici  nabytí dědictví
   potvrzeno.
 
   (2)  Byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí
   lhůta  nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy byl zápis právnické
   osoby ve veřejném rejstříku obnoven.
 
   § 644
 
   Splní-li  věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho
   právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.
 
   Pododdíl 3
 
   Běh promlčecí lhůty
 
   § 645
 
   Vyžaduje-li  se,  aby  osoba  měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
   počne  promlčecí  lhůta  běžet  ohledně práva takové osoby nebo ohledně
   práva  proti  ní  až  ode  dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka
   získá.  Již  započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne
   jeden rok po odpadnutí překážky.
 
   § 646
 
   Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství
   trvá.  To  platí  obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné
   domácnosti,  mezi  zastoupeným  a  zákonným  zástupcem,  opatrovancem a
   opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.
 
   § 647
 
   V  případě  uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o
   právu  nebo  o  okolnosti,  která  právo zakládá, počne promlčecí lhůta
   běžet  poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání
   pokračovat;  počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání
   neběží.
 
   § 648
 
   Uplatní-li  věřitel  v  promlčecí  lhůtě  právo u orgánu veřejné moci a
   pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí
   i  o  právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí
   nebo navrženo nařízení exekuce.
 
   § 649
 
   Uplatní-li  věřitel  u orgánu veřejné moci vzájemné právo a vztahují-li
   se  obě  práva  k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do
   účelu  v  závislosti  na sobě, přestává běžet promlčecí lhůta dnem, kdy
   bylo  zahájeno  řízení  ohledně  toho práva, proti němuž vzájemné právo
   směřuje. V ostatních případech přestává promlčecí lhůta běžet dnem, kdy
   bylo vzájemné právo uplatněno.
 
   § 650
 
   Promlčecí  lhůta  neběží  po  dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo
   uplatnit.  To  platí  i  v  případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa
   dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.
 
   § 651
 
   Promlčecí  lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v
   posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.
 
   § 652
 
   Pokračuje-li  běh  promlčecí  lhůty  po  odpadnutí  některé  z překážek
   uvedených  v  §  646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest
   měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.
 
   Pododdíl 4
 
   Obnovení nároku a běh nové promlčecí lhůty
 
   § 653
 
   (1)  Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se
   obnoví  a  počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu
   došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se
   právo za deset let od posledního dne určené doby.
 
   (2)  Bylo-li  právo,  ačkoli  bylo  již promlčeno, přiznáno rozhodnutím
   orgánu veřejné moci, použije se odstavec 1 obdobně.
 
   Oddíl 2
 
   Prekluze
 
   § 654
 
   (1)  Nebylo-li  právo  vykonáno  ve  stanovené  lhůtě,  zanikne  jen  v
   případech  stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne,
   i když to dlužník nenamítne.
 
   (2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro
   prekluzivní lhůtu.
 
   ČÁST DRUHÁ
 
   RODINNÉ PRÁVO
 
   HLAVA I
 
   MANŽELSTVÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecné ustanovení
 
   § 655
 
   Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví
   tento  zákon.  Hlavním  účelem  manželství  je  založení  rodiny, řádná
   výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.
 
   Díl 2
 
   Vznik manželství
 
   § 656
 
   (1)  Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže
   a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen „snoubenci“), že
   spolu vstupují do manželství.
 
   (2)  Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou
   svědků.
 
   § 657
 
   (1)  Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
   před  orgánem  veřejné  moci  provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti
   matrikáře, jedná se o občanský sňatek.
 
   (2)  Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
   před  orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle
   jiného  právního  předpisu  (dále  jen  „oprávněná církev“), jedná se o
   církevní sňatek.
 
   § 658
 
   (1)  Jedná-li se o občanský sňatek, jiný právní předpis stanoví, kdo je
   orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad.
 
   (2)  Jedná-li  se  o církevní sňatek, je orgánem oprávněné církve osoba
   pověřená oprávněnou církví.
 
   § 659
 
   Manželství  se  uzavírá  tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci,
   anebo  osoba,  která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům
   jako  oddávající  otázku,  zda  spolu  chtějí  vstoupit  do manželství;
   kladnou  odpovědí obou snoubenců vznikne manželství. Manželství vznikne
   i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli.
 
   § 660
 
   Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že
 
   a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,
 
   b) si oba svá příjmení ponechají, nebo
 
   c)  příjmení  jednoho  z  nich  bude jejich příjmením společným, a ten,
   jehož  příjmení  nemá  být  příjmením  společným,  bude  ke  společnému
   příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení.
 
   § 661
 
   (1)  Ponechají-li  si  snoubenci  svá  dosavadní příjmení, prohlásí při
   sňatečném  obřadu  také,  které z jejich příjmení bude příjmením jejich
   společných dětí.
 
   (2)  Ponechali-li  si  manželé  svá dosavadní příjmení, mohou i později
   učinit  prohlášení  orgánu  veřejné  moci,  že  se dohodli na společném
   příjmení jednoho z nich.
 
   § 662
 
   (1)  Má-li  v  případě  volby  podle  §  660  písm. c) snoubenec, jehož
   příjmení  nemá být příjmením společným, připojované příjmení, může jako
   připojované příjmení zvolit pouze první příjmení.
 
   (2)  Volba  podle § 660 písm. c) není možná, má-li již snoubenec, jehož
   příjmení bude příjmením společným, připojované příjmení.
 
   § 663
 
   (1)  Jedná-li  se  o  občanský sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
   místě, které k tomu určí orgán veřejné moci provádějící sňatečný obřad;
   přihlíží při tom k vůli snoubenců.
 
   (2)  Jedná-li  se  o  církevní sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
   místě určeném vnitřními předpisy oprávněné církve.
 
   § 664
 
   (1)  O  provedení  sňatečného  obřadu  snoubenci požádají orgán veřejné
   moci,  v  jehož  správním obvodu má být manželství uzavřeno, a předloží
   doklady   osvědčující   jejich   totožnost  a  způsobilost  k  uzavření
   manželství;   jiný  právní  předpis  stanoví,  jaké  doklady  je  třeba
   předložit.
 
   (2)  Orgán  veřejné moci může předložení stanovených dokladů prominout,
   je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
 
   § 665
 
   Snoubenci  při sňatečném obřadu uvedou, dříve než učiní sňatečný projev
   vůle,  že  jim  nejsou  známy  překážky,  které  by jim bránily uzavřít
   manželství,  že  navzájem  znají  svůj  zdravotní  stav  a  že  zvážili
   uspořádání   budoucích  majetkových  poměrů,  svého  bydlení  a  hmotné
   zajištění po uzavření manželství.
 
   § 666
 
   (1) Má-li být uzavřen církevní sňatek, musí snoubenci nejprve předložit
   oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu
   má  být  manželství uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom,
   že  snoubenci  splnili všechny požadavky stanovené zákonem pro uzavření
   manželství.  Od  vydání  tohoto  osvědčení  do  sňatečného obřadu nesmí
   uplynout více než šest měsíců.
 
   (2)  Byl-li  uzavřen  církevní  sňatek,  je  oddávající  povinen do tří
   pracovních dnů od uzavření manželství doručit matričnímu úřadu, v jehož
   správním   obvodu   bylo   manželství  uzavřeno,  protokol  o  uzavření
   manželství s uvedením skutečností podle jiného právního předpisu.
 
   § 667
 
   (1)  Je-li  život  snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést
   každý  orgán  podle  § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním
   předpisem,  a  to  na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní
   sňatek.  Mimo  území  České  republiky může sňatečný obřad provést také
   velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky
   nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a
   je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž
   velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.
 
   (2)  V  případech  uvedených  v odstavci 1 není třeba předložit doklady
   jinak potřebné; přítomnosti matrikáře není zapotřebí.
 
   § 668
 
   Státní   občan  České  republiky  může  mimo  území  republiky  uzavřít
   manželství  také  před diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem České
   republiky.
 
   § 669
 
   (1) Jsou-li pro to důležité důvody, může krajský úřad, v jehož správním
   obvodu  má  být  manželství  uzavřeno, na žádost snoubenců povolit, aby
   projev  vůle  jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil
   jeho zmocněnec.
 
   (2)  Plná  moc  musí  obsahovat  údaje  osvědčující  totožnost  a další
   rozhodné   skutečnosti   týkající  se  obou  snoubenců  a  zmocněnce  a
   prohlášení  o  příjmení.  Musí  v  ní být rovněž uvedeno, že snoubencům
   nejsou  známy  překážky,  které  by  jim bránily uzavřít manželství, že
   navzájem  znají  svůj  zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích
   majetkových  poměrů,  svého  bydlení  a  hmotné  zajištění  po uzavření
   manželství.  Plná  moc  vyžaduje písemnou formu a podpis na ní musí být
   úředně ověřen.
 
   (3)  Odvolání  plné  moci  je účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý
   snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.
 
   § 670
 
   (1)  Byl-li  uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
   právní následky.
 
   (2)  Byl-li  uzavřen  církevní  sňatek, nelze následně uzavřít občanský
   sňatek.
 
   § 671
 
   Způsobilost uzavřít manželství
 
   Manželství  může uzavřít každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka
   podle § 672 až 676.
 
   Zákonné překážky manželství
 
   § 672
 
   (1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný.
 
   (2)  Soud  může  ve  výjimečných  případech povolit uzavření manželství
   nezletilému,  který  není  plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku,
   jsou-li pro to důležité důvody.
 
   § 673
 
   Manželství  nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti
   omezena.
 
   § 674
 
   Manželství  nemůže  uzavřít osoba, která již dříve uzavřela manželství,
   ani osoba, která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo
   jiného  obdobného  svazku  uzavřeného  v  zahraničí, a toto manželství,
   registrované  partnerství nebo jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí
   trvá.
 
   § 675
 
   Manželství  nemůže  být  uzavřeno  mezi  předky  a  potomky,  ani  mezi
   sourozenci;   totéž  platí  o  osobách,  jejichž  příbuzenství  vzniklo
   osvojením.
 
   § 676
 
   Manželství  nemůže  být  uzavřeno  mezi  poručníkem  a poručencem, mezi
   dítětem  a  osobou,  do  jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a
   svěřeným dítětem.
 
   Díl 3
 
   Zdánlivé manželství a neplatnost manželství
 
   Oddíl 1
 
   Zdánlivé manželství
 
   § 677
 
   (1)  Manželství  nevznikne, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly
   uzavřít  manželství,  nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo
   ve   sňatečném   obřadu   nebo  v  souvislosti  s  ním  splněny  takové
   náležitosti,  na  jejichž  splnění  je  k tomu, aby manželství vzniklo,
   nutno bezvýhradně trvat.
 
   (2)   V  případě  církevního  sňatku  náleží  k  těmto  náležitostem  i
   skutečnost  uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li
   se  sňatečný  obřad  v  případě přímého ohrožení života snoubence, jsou
   těmito  skutečnostmi i osvědčení matričního úřadu, že snoubenci splnili
   všechny  požadavky  zákona  pro  uzavření  manželství,  jakož i že mezi
   vydáním  tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest
   měsíců.
 
   § 678
 
   Soud může určit, že manželství není, i bez návrhu.
 
   § 679
 
   (1) Neprodleně poté, kdy soud určí, že manželství není, rozhodne soud o
   otcovství  ke  společnému  dítěti  i  o povinnostech a právech rodičů k
   němu.
 
   (2)  Majetkové  povinnosti  a  práva  muže a ženy se posoudí jednotlivě
   podle  své  povahy. Nelze-li jinak, použijí se ustanovení o bezdůvodném
   obohacení. V těchto záležitostech je třeba brát ohled na muže nebo ženu
   jednající v dobré víře, jakož i na práva a právní zájmy společných dětí
   a třetích osob.
 
   Oddíl 2
 
   Neplatnost manželství
 
   § 680
 
   Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka,
   soud  prohlásí  manželství  za neplatné na návrh každého, kdo na tom má
   právní zájem, ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti.
 
   § 681
 
   Manželství  se  považuje  za platné, dokud není prohlášeno za neplatné.
   Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.
 
   § 682
 
   Manželství  nelze  prohlásit za neplatné, pokud zaniklo, nebo pokud již
   došlo k nápravě.
 
   § 683
 
   Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud bylo uzavřeno nezletilým,
   který  není  plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této
   oblasti omezena, a bylo počato dítě, které se narodilo živé.
 
   § 684
 
   (1) Soud prohlásí manželství za neplatné na návrh manžela, jehož projev
   vůle  o  vstupu  do  manželství  byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v
   užití  násilí nebo vyhrožováním násilím nebo jehož projev vůle o vstupu
   do  manželství  byl  učiněn jen v důsledku omylu o totožnosti snoubence
   nebo  o  povaze sňatečného právního jednání. Návrh lze podat nejpozději
   do  jednoho  roku  ode  dne,  kdy tak manžel mohl vzhledem k okolnostem
   nejdříve učinit, popřípadě kdy se dozvěděl o pravém stavu věcí.
 
   (2)  V  případě  stanoveném  v  odstavci  1 prohlásí soud manželství za
   neplatné,  třebaže  zaniklo  smrtí manžela dříve, než skončilo řízení o
   neplatnost  manželství  zahájené  na  návrh druhého manžela, nebo pokud
   potomci   manžela,  který  podal  návrh  na  prohlášení  manželství  za
   neplatné,  navrhnou  do  jednoho roku po jeho smrti, aby soud prohlásil
   manželství za neplatné.
 
   § 685
 
   Soud prohlásí manželství za neplatné i bez návrhu, a to i v případě, že
   již zaniklo, pokud bylo uzavřeno
 
   a)  osobou,  která  již dříve uzavřela manželství, nebo která již dříve
   vstoupila  do  registrovaného  partnerství nebo jiného obdobného svazku
   uzavřeného  v zahraničí, pokud takové manželství, partnerství nebo jiný
   obdobný svazek trvá,
 
   b)  mezi předkem a potomkem, mezi sourozenci nebo mezi osobami, jejichž
   příbuzenství vzniklo osvojením.
 
   § 686
 
   (1)  O  povinnostech  a  právech  muže  a ženy, jejichž manželství bylo
   prohlášeno  za  neplatné,  ke  společnému dítěti a o jejich majetkových
   povinnostech  a  právech  v  době  po prohlášení manželství za neplatné
   platí  ustanovení  o  povinnostech  a  právech  rozvedených  manželů ke
   společnému  dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době
   po rozvodu obdobně.
 
   (2)  Bylo-li  manželství  prohlášeno  za  neplatné  podle § 684, je při
   rozhodování  o  majetkových  povinnostech a právech třeba brát ohled na
   toho, kdo jednal v dobré víře.
 
   Díl 4
 
   Povinnosti a práva manželů
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 687
 
   (1) Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.
 
   (2) Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být
   si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat
   rodinné  společenství,  vytvářet  zdravé  rodinné  prostředí a společně
   pečovat o děti.
 
   § 688
 
   Manžel  má  právo  na  to,  aby  mu  druhý  manžel sdělil údaje o svých
   příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných
   pracovních, studijních a podobných činnostech.
 
   § 689
 
   Manžel  je  povinen  při volbě svých pracovních, studijních a podobných
   činností  brát  zřetel  na  zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého
   dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v
   rodinné domácnosti, a popřípadě dalších členů rodiny.
 
   § 690
 
   Uspokojování potřeb rodiny
 
   Každý  z  manželů  přispívá  na potřeby života rodiny a potřeby rodinné
   domácnosti  podle  svých  osobních  a  majetkových poměrů, schopností a
   možností  tak,  aby  životní  úroveň  všech  členů  rodiny byla zásadně
   srovnatelná.  Poskytování  majetkových  plnění  má  stejný  význam jako
   osobní péče o rodinu a její členy.
 
   § 691
 
   (1) Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své
   domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat
   se.
 
   (2) Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají
   oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné
   svéprávnosti  a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a
   druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního
   zřetele  hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i
   na  náklady  rodinné  domácnosti.  Důvod  opuštění  rodinné domácnosti,
   popřípadě  důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a
   dobrých mravů.
 
   § 692
 
   Rozhodování o záležitostech rodiny
 
   (1)  O  záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti,
   popřípadě   domácnosti  jednoho  z  manželů  a  dalších  členů  rodiny,
   především  dětí,  které  nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života
   rodiny, se mají manželé dohodnout.
 
   (2)  Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud
   na  návrh  jednoho  z  nich  nahradit  svým rozhodnutím souhlas druhého
   manžela,  odmítá-li  svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života
   bez  vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen
   vůli projevit. Soud však vede manžele především k dohodě.
 
   Obstarávání záležitostí rodiny
 
   § 693
 
   Záležitosti  rodiny  obstarávají  manželé  společně,  nebo je obstarává
   jeden z nich.
 
   § 694
 
   (1)  V  běžných  záležitostech  rodiny  právní  jednání jednoho manžela
   zavazuje  a  opravňuje  oba  manžele společně a nerozdílně; to neplatí,
   sdělil-li  manžel,  který  právně  nejednal,  předem  třetí osobě, že s
   právním  jednáním  nesouhlasí. Také soud může na návrh manžela pro něho
   vyloučit  následky  budoucího  právního  jednání  druhého  manžela vůči
   třetím  osobám.  Taková  opatření  se  netýkají právních jednání, jimiž
   manžel  obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů,
   zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.
 
   (2)  V  ostatních  záležitostech  rodiny právní jednání jednoho manžela
   zavazuje  a  opravňuje  oba manžele společně a nerozdílně, dal-li druhý
   manžel  k právnímu jednání manžela souhlas; ustanovení § 692 odst. 2 se
   použije  obdobně.  Nedovolá-li se však manžel, který s právním jednáním
   druhého  manžela  nesouhlasí,  pomoci  soudu  předem,  může  se dovolat
   neplatnosti takového právního jednání.
 
   (3)  Nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní
   jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho
   souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.
 
   § 695
 
   Ustanovení   §   693  a  694  se  nepoužijí  pro  záležitosti  upravené
   ustanoveními o majetkovém právu manželském.
 
   § 696
 
   Vzájemné zastupování manželů
 
   (1)   Manžel   má   právo  zastupovat  svého  manžela  v  jeho  běžných
   záležitostech.
 
   (2)  Manžel  právo  uvedené  v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel,
   který  má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo
   má v úmyslu právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li
   soud na návrh manžela zástupčí právo druhého manžela.
 
   (3) Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé
   spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2.
 
   § 697
 
   Výživné mezi manžely
 
   (1)  Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma
   zajišťuje   zásadně  stejnou  hmotnou  a  kulturní  úroveň.  Vyživovací
   povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.
 
   (2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení
   o výživném.
 
   Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
 
   § 698
 
   (1)  Obvyklé  vybavení  rodinné  domácnosti tvoří soubor movitých věcí,
   které  slouží  běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů;
   přitom  není  rozhodné,  zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo
   jen jednomu z nich.
 
   (2)  K  nakládání  s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné
   domácnosti,  potřebuje  manžel  souhlas  druhého  manžela;  to neplatí,
   jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty.
 
   (3)  Manžel  se  může  dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý
   manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti,
   naložil bez jeho souhlasu.
 
   § 699
 
   (1)  Opustí-li  manžel  rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a
   odmítá  se  vrátit,  může  žádat,  aby  mu  manžel vydal to, co patří k
   obvyklému vybavení rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží
   manželům  společně,  si  manželé rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha
   věci  vylučuje;  v  takovém případě se použijí obecná ustanovení tohoto
   zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
 
   (2)  Potřebuje-li  manžel  to,  co  patří  k obvyklému vybavení rodinné
   domácnosti,  zejména  také  pro  společné nezletilé dítě manželů, které
   nenabylo   plné   svéprávnosti  a  vůči  kterému  mají  oba  vyživovací
   povinnost,  nebo  pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti,
   bylo  svěřeno  do společné péče manželů žijící v rodinné domácnosti a v
   rodinné domácnosti zůstalo, odstavec 1 se nepoužije.
 
   Rodinný závod
 
   § 700
 
   (1)  Za  rodinný  se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé
   nebo  alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně
   nebo  osoby  s  manžely  sešvagřené  až do druhého stupně a který je ve
   vlastnictví  některé  z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují
   pro  rodinu  nebo  pro  rodinný  závod,  se  hledí jako na členy rodiny
   zúčastněné na provozu rodinného závodu.
 
   (2)  Ustanovení  o  právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na
   provozu  rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva
   a  povinnosti  upraveny  společenskou  smlouvou  včetně zakladatelského
   právního   jednání  o  založení  obchodní  společnosti  nebo  družstva,
   smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona
   o  pracovním  poměru,  popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy
   rodiny  zúčastněnými  na  provozu  rodinného závodu manželé, použijí se
   před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona
   o manželském majetkovém právu.
 
   § 701
 
   Členové  rodiny  zúčastnění  na provozu rodinného závodu se podílejí na
   zisku  z  něho  i  na  věcech  z  tohoto  zisku  nabytých,  jakož  i na
   přírůstcích  závodu  v  míře  odpovídající  množství a druhu své práce.
   Vzdát   tohoto   práva   se  může  jen  osoba  plně  svéprávná  osobním
   prohlášením; prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 702
 
   Rozhodnutí  o  použití  zisku  z  rodinného závodu nebo jeho přírůstků,
   jakož  i  rozhodnutí  týkající  se záležitosti mimo obvyklé hospodaření
   včetně  změn  základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení se
   přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného
   závodu.  Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji
   při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.
 
   § 703
 
   Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a
   nelze  je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny
   uvedených  v  §  700  odst.  1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny,
   kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.
 
   § 704
 
   (1) Má-li být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem, má
   na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo.
 
   (2) Má-li být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný na
   jeho  provozu  předkupní  právo,  ledaže  bylo ujednáno něco jiného. To
   platí  i  v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném
   závodu  nebo  že  má  být  zcizena  věc,  která  má  podle své povahy a
   dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.
 
   § 705
 
   (1) Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne.
 
   (2)  Členu  rodiny  zanikne účastenství na provozu rodinného závodu i v
   případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě,
   anebo  že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v
   rodinném závodu.
 
   § 706
 
   Zaniklo-li  účastenství  na  provozu rodinného závodu, lze platbu členu
   rodiny  na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud
   to  bude  ujednáno  nebo  pokud  to schválí soud. Není-li pro rozložení
   platby  do  splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí,
   popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.
 
   § 707
 
   Rodinná  společenství vzniklá k provozu rodinného závodu bez výslovného
   ujednání  členů  rodiny  se  řídí  zvyklostmi a praxí v nich zavedenou,
   pokud to neodporuje § 700 až 706.
 
   Oddíl 2
 
   Manželské majetkové právo
 
   § 708
 
   (1)  To,  co  manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z
   právních  poměrů,  je  součástí  společného  jmění  manželů  (dále  jen
   „společné  jmění“).  To  neplatí,  zanikne-li  společné jmění za trvání
   manželství na základě zákona.
 
   (2)  Společné  jmění  podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu,
   anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
 
   Zákonný režim
 
   § 709
 
   (1)  Součástí  společného  jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo
   čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho,
   co
 
   a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
 
   b)  nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce
   při  darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný
   úmysl,
 
   c)  nabyl  jeden  z  manželů  jako  náhradu  nemajetkové  újmy na svých
   přirozených právech,
 
   d)  nabyl  jeden  z  manželů  právním  jednáním  vztahujícím  se k jeho
   výlučnému vlastnictví,
 
   e)  nabyl  jeden  z  manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu
   svého výhradního majetku.
 
   (2)  Součástí  společného  jmění  je  zisk  z  toho, co náleží výhradně
   jednomu z manželů.
 
   (3)  Součástí  společného  jmění  je  také  podíl  manžela  v  obchodní
   společnosti  nebo  družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství
   společníkem  obchodní  společnosti  nebo  členem  družstva. To neplatí,
   pokud  jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce
   1 jeho výlučné vlastnictví.
 
   § 710
 
   Součástí  společného  jmění  jsou  dluhy převzaté za trvání manželství,
   ledaže
 
   a)  se  týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v
   rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
 
   b)  je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom
   jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
 
   § 711
 
   (1)  O  nabytí  a  pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí
   obecná ustanovení tohoto zákona.
 
   (2)  Částky  výdělku,  platu,  mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a
   jiné   výdělečné  činnosti  se  stávají  součástí  společného  jmění  v
   okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost
   s nimi nakládat.
 
   (3)  Pohledávky  z  výhradního  majetku jen jednoho z manželů, které se
   mají  stát  součástí  společného  jmění,  se  součástí společného jmění
   stávají dnem splatnosti.
 
   § 712
 
   Není-li  v  této  části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné
   jmění   obdobně  ustanovení  tohoto  zákona  o  společnosti,  popřípadě
   ustanovení o spoluvlastnictví.
 
   Správa v zákonném režimu
 
   § 713
 
   (1)  Součásti  společného  jmění  užívají, berou z nich plody a užitky,
   udržují  je,  nakládají  s  nimi,  hospodaří  s  nimi a spravují je oba
   manželé nebo jeden z nich podle dohody.
 
   (2)  Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi
   náleží oběma manželům společně a nerozdílně.
 
   (3)  Z  právních  jednání  týkajících  se  společného  jmění  nebo jeho
   součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
 
   § 714
 
   (1)  V  záležitostech  týkajících  se společného jmění a jeho součástí,
   které  nelze  považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo
   jedná  jeden  manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas
   bez  vážného  důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné
   domácnosti,  či  není-li  schopen  vůli  projevit,  může  druhý  manžel
   navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.
 
   (2)  Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy
   souhlasu  bylo  zapotřebí,  může  se  druhý  manžel dovolat neplatnosti
   takového jednání.
 
   § 715
 
   (1)  Má-li  být  součást společného jmění použita k podnikání jednoho z
   manželů  a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru
   přiměřenou  majetkovým  poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém
   použití  souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se
   dovolat neplatnosti takového jednání.
 
   (2)  Má-li  být  součást  společného  jmění  použita  k nabytí podílu v
   obchodní  společnosti nebo družstvu, nebo je-li důsledkem nabytí podílu
   ručení  za  dluhy společnosti nebo družstva v rozsahu přesahujícím míru
   přiměřenou majetkovým poměrům manželů, platí odstavec 1 obdobně.
 
   Smluvený režim
 
   § 716
 
   (1)  Snoubenci  a  manželé  si  mohou ujednat manželský majetkový režim
   odlišný  od  zákonného  režimu.  Ujednají-li si smluvený režim manželé,
   upraví  zpravidla  své  povinnosti a práva týkající se již existujícího
   společného  jmění.  Ujedná-li  se  pro  smluvený  režim  zpětný účinek,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  vyžaduje formu veřejné
   listiny.
 
   § 717
 
   (1)  Smluvený  režim  může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu
   vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v
   režimu  rozšíření  nebo  zúžení  rozsahu  společného  jmění  v zákonném
   režimu.  Ustanovení  o  režimu  oddělených  jmění  se použijí obdobně v
   režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
 
   (2)  Smluvený  režim lze změnit dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu;
   taková změna vyžaduje dohodu manželů nebo rozhodnutí soudu o součástech
   společného jmění v dosavadním režimu.
 
   § 718
 
   (1)  Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli věci,
   ledaže  to  zákon zakazuje; může se týkat zejména rozsahu, obsahu, doby
   vzniku zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí
   i  jejich  souborů.  Smlouvou  lze  změnit  zařazení již existujících i
   upravit zařazení budoucích součástí jmění rozdílně od zákonného režimu.
 
   (2)  Smlouvou  lze  rovněž uspořádat majetkové poměry pro případ zániku
   manželství;  jedná-li  se  o  uspořádání  pro  případ zániku manželství
   smrtí, považuje se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její
   náležitosti.
 
   (3)  Smlouvou  nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení
   rodinné  domácnosti,  ledaže jeden z manželů opustil trvale domácnost a
   odmítá se vrátit.
 
   § 719
 
   (1)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  nesmí  svými  důsledky
   vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu.
 
   (2)  Smlouva  o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo
   účelem  dotknout  práv  třetí  osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila;
   tato  smlouva  uzavřená  bez  souhlasu  třetí osoby nemá vůči ní právní
   účinky.
 
   § 720
 
   (1)  Smlouva  snoubenců o manželském majetkovém režimu nabývá účinnosti
   uzavřením manželství. Týká-li se smlouva již existující věci zapsané do
   veřejného  seznamu,  lze  provést  do  tohoto seznamu zápis změny až po
   uzavření manželství.
 
   (2)  Týká-li  se  smlouva  manželů  o  manželském majetkovém režimu již
   existující  věci  zapsané  do  veřejného seznamu, nabývá smlouva v této
   části účinky vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu, ledaže tento
   zákon stanoví jinak.
 
   § 721
 
   (1)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  se zapíše do veřejného
   seznamu,  je-li  to  v  ní  ujednáno;  jinak na žádost obou manželů. Do
   seznamu se zapíše vše, co mění zákonný majetkový režim manželů.
 
   (2)  Zápis  provede  bez  zbytečného odkladu ten, kdo smlouvu sepsal, a
   není-li to možné, ten, kdo seznam vede.
 
   Správa ve smluveném režimu
 
   § 722
 
   (1)  Snoubenci  i  manželé  mohou  uzavřít smlouvu o správě toho, co je
   součástí  společného  jmění,  která  se odchyluje od ustanovení § 713 a
   714; ustanovení § 719 a 720 platí i pro tuto smlouvu.
 
   (2) Smlouva podle odstavce 1 obsahuje ujednání o tom, který manžel bude
   spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem.
 
   § 723
 
   (1) Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech
   týkajících  se společného jmění samostatně, a to i v soudním nebo jiném
   řízení, ledaže je dále stanoveno jinak.
 
   (2)  Manžel,  který spravuje všechno společné jmění, může právně jednat
   jen se souhlasem druhého manžela
 
   a) při nakládání se společným jměním jako celkem,
 
   b)  při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů, je-li
   toto  obydlí součástí společného jmění, nebo které je obydlím jednoho z
   nich,   anebo   obydlím   nezletilého   dítěte,   které  nenabylo  plné
   svéprávnosti  a  o  něž  manželé  pečují, jakož i při ujednání trvalého
   zatížení nemovité věci, která je součástí společného jmění.
 
   (3) Ustanovení § 714 odst. 2 platí obdobně.
 
   Režim založený rozhodnutím soudu
 
   § 724
 
   (1)  Je-li  pro  to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění
   zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.
 
   (2)  Závažným  důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje
   zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží
   výhradně  tomuto  manželu,  že  manžela lze považovat za marnotratného,
   jakož  i  to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená
   rizika.  Jako  závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal
   podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.
 
   § 725
 
   Režim  založený  rozhodnutím  soudu  lze  změnit  smlouvou manželů nebo
   rozhodnutím soudu.
 
   § 726
 
   (1)  Soud  může  společné  jmění  poté, co je zrušil, obnovit; soud tak
   rozhodne  zejména,  když  pominou  důvody  zrušení společného jmění. To
   platí  i v případě, že manžel navrhne, aby společné jmění, jehož rozsah
   byl zúžen, bylo rozšířeno do zákonného rozsahu.
 
   (2)  Zaniklo-li  společné  jmění  na  základě zákona, soud jej na návrh
   manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů.
 
   § 727
 
   (1)  Rozhodnutím  soudu nelze vyloučit ani změnit ustanovení upravující
   obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
 
   (2)  Rozhodnutí  soudu  o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění
   nesmí  svými  důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a
   nesmí  se  obsahem  nebo  účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s
   rozhodnutím souhlasila.
 
   § 728
 
   Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu
 
   Jedná-li  manžel  při  správě  společného  jmění  způsobem, který je ve
   zřejmém   rozporu  se  zájmem  druhého  manžela,  rodiny  nebo  rodinné
   domácnosti,  a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho,
   co  je  součástí  společného  jmění, může soud na návrh druhého manžela
   rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.
 
   Režim oddělených jmění
 
   § 729
 
   V  režimu  oddělených  jmění  smí  manžel nakládat se svým majetkem bez
   souhlasu druhého manžela.
 
   § 730
 
   Podnikají-li  v  režimu  oddělených jmění manželé společně nebo jeden z
   manželů   podniká  s  pomocí  druhého  manžela,  rozdělí  si  příjmy  z
   podnikání,  jak  si  v  písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí
   rovným dílem.
 
   Ochrana třetích osob
 
   § 731
 
   Vznikl-li  dluh  jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může
   se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném
   jmění.
 
   § 732
 
   Vznikl-li  dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který
   nesouhlas  projevil  vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o
   dluhu  dozvěděl,  může být společné jmění postiženo jen do výše, již by
   představoval  podíl  dlužníka,  kdyby  bylo  společné  jmění  zrušeno a
   vypořádáno  podle  § 742. To platí i v případě povinnosti manžela plnit
   výživné  nebo  jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů
   nebo  v  případě,  že  dluh  jen  jednoho  z  manželů vznikl ještě před
   uzavřením manželství.
 
   § 733
 
   Zavázal-li  se jeden z manželů v době, od které do změny nebo vyloučení
   zákonného  majetkového  režimu,  ať  smlouvou  manželů nebo rozhodnutím
   soudu, uplynulo méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele
   uspokojena  ze  všeho,  co  by bylo součástí společného jmění, kdyby ke
   smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo.
 
   § 734
 
   Je-li  smlouvou  manželů  nebo  rozhodnutím  soudu, kterými byl zákonný
   majetkový  režim  změněn  nebo  vyloučen,  dotčeno  právo  třetí osoby,
   zejména  věřitele,  může  tato  osoba své právo uplatnit u příležitosti
   vypořádání  toho, co bylo dříve součástí společného jmění, stejně, jako
   by  ke  smlouvě  manželů  nebo  k  rozhodnutí  soudu nedošlo; přitom se
   použije § 742.
 
   § 735
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Neuzavřou-li  spolu  manželé,  kteří  mají  v  úmyslu dosáhnout rozvodu
   manželství  způsobem  uvedeným v § 757, dohodu o uspořádání majetkových
   povinností  a  práv  pro  případ  rozvodu,  v  níž  pod  podmínkou,  že
   manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají, jak budou v době odděleného
   hospodaření  nabývat  práva  a  zavazovat se, platí pro dobu odděleného
   hospodaření  manželů  ustanovení  o  společném  jmění přiměřeně, ledaže
   tento zákon stanoví jinak.
 
   Vypořádání společného jmění
 
   § 736
 
   Je-li  společné  jmění  zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho
   stávající  rozsah,  provede  se likvidace dosud společných povinností a
   práv  jejich  vypořádáním.  Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné
   jmění  není  vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění
   přiměřeně.
 
   § 737
 
   (1) Vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její
   právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil,
   že je vypořádání vůči ní neúčinné.
 
   (2) Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.
 
   § 738
 
   (1)  Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo
   zúženo,  zrušeno  nebo  zaniklo,  bez  ohledu  na  to,  zda dohoda byla
   uzavřena  před  anebo  po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
   Je-li  však  předmětem  vypořádání  věc, která se zapisuje do veřejného
   seznamu,  nabývá  dohoda  právních účinků v části týkající se této věci
   zápisem do veřejného seznamu.
 
   (2)  Platnosti  dohody  o  vypořádání  nebrání,  týká-li  se  jen části
   společných majetkových povinností a práv.
 
   § 739
 
   (1) Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za
   trvání  manželství  nebo  pokud  je  předmětem  vypořádání věc, u které
   vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva.
 
   (2)  Nevyžaduje-li  dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li o to
   jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali.
 
   § 740
 
   Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby
   rozhodl  soud.  O  vypořádání  rozhoduje  soud podle stavu, kdy nastaly
   účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
 
   § 741
 
   Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k
   vypořádání  toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou,
   ani  nebyl  podán  návrh  na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se
   manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že
 
   a)  hmotné  věci  movité  jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro
   potřebu  svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník
   užívá,
 
   b)  ostatní  hmotné  věci  movité  a  věci  nemovité  jsou  v podílovém
   spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
 
   c)  ostatní  majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma;
   jejich podíly jsou stejné.
 
   § 742
 
   (1)   Nedohodnou-li   se   manželé   nebo  bývalí  manželé  jinak  nebo
   neuplatní-li  se  ustanovení  §  741,  použijí  se  pro vypořádání tato
   pravidla:
 
   a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
 
   b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo
   na jeho výhradní majetek,
 
   c)  každý  z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého
   výhradního majetku vynaložil na společný majetek,
 
   d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
 
   e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména
   jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
 
   f)  přihlédne  se  k  tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a
   udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
 
   (2)  Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní
   majetek  manžela,  stejně  jako  hodnota  toho, co z výhradního majetku
   manžela   bylo  vynaloženo  na  společný  majetek,  se  při  vypořádání
   společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode
   dne  vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno
   nebo  zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž
   byl náklad vynaložen.
 
   Některá ustanovení o bydlení manželů
 
   § 743
 
   (1) Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.
 
   (2)  Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má
   mu  druhý  manžel  vyhovět,  ledaže  důvody  pro setrvání převažují nad
   důvody pro tuto změnu.
 
   (3) Manželé se mohou dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně. Dohoda
   manželů  o  odděleném  bydlení  má  stejné  právní účinky jako opuštění
   rodinné domácnosti s úmyslem žít trvale jinde.
 
   § 744
 
   Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní
   právo  umožňující  v  domě  nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než
   závazkové,  vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení.
   Vznikne-li   jednomu   z   manželů  takové  výhradní  právo  za  trvání
   manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.
 
   § 745
 
   (1)  Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke
   dni  uzavření  manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k
   domu  nebo  bytu  oběma  manželům společné nájemní právo; při pozdějším
   uzavření  nájemní  smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo
   účinností  smlouvy.  To  platí  obdobně  i  v  případě jiného obdobného
   závazkového práva.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se nepoužije, ujednají-li si manželé něco
   jiného.
 
   § 746
 
   (1)  Mají-li  manželé  k  domu  nebo  bytu společné nájemní právo, jsou
   zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
 
   (2)  Manžel,  který  má  právo  bydlení,  má  postavení  ručitele svého
   manžela.
 
   § 747
 
   (1)  Má-li  alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve
   kterém  se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu
   nebo  bytu  je  k  bydlení  manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se
   zdržet  všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit.
   Manžel  zejména  nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt
   zcizit  nebo  k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož
   výkon  je  neslučitelný  s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí
   manželovi  nebo  rodině  po  všech stránkách obdobné bydlení s bydlením
   dosavadním.
 
   (2)  Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
   1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
 
   § 748
 
   (1)  Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém
   se  nachází  rodinná domácnost manželů nebo rodiny, platí § 747 odst. 1
   věta  první  obdobně.  Manžel  nesmí bez souhlasu druhého manžela nájem
   ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením
   manželů nebo rodiny.
 
   (2)  Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
   1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
 
   § 749
 
   Souhlas manžela podle § 747 a 748 vyžaduje písemnou formu.
 
   § 750
 
   (1) Dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení
   §   747  a  748,  nesmí  dohoda  zhoršit  postavení  jejich  společného
   nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi
   v   rodinné  domácnosti  a  vůči  kterému  mají  vyživovací  povinnost,
   popřípadě  nezletilého  dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a bylo
   svěřeno  do  společné  péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále
   nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily.
 
   (2)  Dohoda  i  souhlas třetích osob podle odstavce 1 vyžadují písemnou
   formu.
 
   Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
 
   § 751
 
   (1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž
   se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z
   důvodu  tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo
   v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela
   omezit,  popřípadě  i  vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v
   domě nebo bytě bydlet.
 
   (2)  Stejně  jako  v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná o
   manžele  rozvedené,  jakož  i  v  případě,  kdy  manželé nebo rozvedení
   manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti.
 
   § 752
 
   Omezení,  popřípadě  vyloučení  práva  manžela v domě nebo bytě bydlet,
   určí  soud  nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu,
   jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
 
   § 753
 
   Právo  domáhat  se  ochrany  proti  domácímu  násilí má také každá jiná
   osoba,  která  žije  spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné
   domácnosti.
 
   Díl 5
 
   Zánik manželství
 
   Oddíl 1
 
   Obecné ustanovení
 
   § 754
 
   Manželství zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.
 
   Oddíl 2
 
   Rozvod manželství
 
   § 755
 
   (1)  Manželství  může  být  rozvedeno,  je-li  soužití manželů hluboce,
   trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.
 
   (2)  Přesto,  že  je  soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství
   rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu
 
   a)   se   zájmem   nezletilého  dítěte  manželů,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,  který  je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na
   trvání  manželství  soud  zjistí  i  dotazem  u opatrovníka jmenovaného
   soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo
 
   b)  se  zájmem  manžela,  který  se  na  rozvratu porušením manželských
   povinností  převážně  nepodílel  a  kterému  by byla rozvodem způsobena
   zvlášť  závažná  újma  s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch
   zachování  manželství,  ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu
   tří let.
 
   (3)  Mají-li  manželé  nezletilé  dítě, které není plně svéprávné, soud
   manželství  nerozvede,  dokud  nerozhodne  o  poměrech dítěte v době po
   rozvodu manželů.
 
   § 756
 
   Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu
   manželství,  a  přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno
   jinak.
 
   § 757
 
   (1)  Připojí-li  se  manžel  k  návrhu na rozvod manželství, který podá
   druhý  z  manželů,  soud  manželství  rozvede,  aniž  zjišťuje  příčiny
   rozvratu  manželství,  dojde-li  k  závěru,  že shodné tvrzení manželů,
   pokud  se  jedná  o  rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je
   pravdivé a pokud
 
   a)  ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok
   a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
 
   b)  manželé,  kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné
   svéprávnosti,  se  dohodli  na  úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po
   rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
 
   c)  manželé  se  dohodli  na  úpravě  svých  majetkových  poměrů, svého
   bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.
 
   (2)  Dohody  uvedené  v  odstavci  1 písm. c) vyžadují písemnou formu a
   podpisy musí být úředně ověřeny.
 
   § 758
 
   Manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez
   ohledu  na  to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že
   alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.
 
   Oddíl 3
 
   Následky zániku manželství
 
   § 759
 
   Příjmení rozvedeného manžela
 
   Manžel,  který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po
   rozvodu  manželství  oznámit  matričnímu  úřadu,  že  přijímá  zpět své
   dřívější  příjmení.  To  platí  i  tehdy, hodlá-li manžel, který přijal
   příjmení  druhého  manžela  s  tím,  že  bude  ke  společnému  příjmení
   připojovat  své  dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení,
   užívat napříště jen své dřívější příjmení.
 
   Výživné rozvedeného manžela
 
   § 760
 
   (1)  Není-li  rozvedený  manžel  schopen  sám  se  živit  a  tato  jeho
   neschopnost  má  svůj  původ  v manželství nebo v souvislosti s ním, má
   vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost,
   lze-li  to  na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo
   zdravotní  stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o
   společné dítě rozvedených manželů.
 
   (2)  Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak
   dlouho  rozvedené  manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i
   zda
 
   a)  si  rozvedený  manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v
   tom nebránila závažná překážka,
 
   b)  si  rozvedený  manžel  mohl  výživu  zajistit řádným hospodařením s
   vlastním majetkem,
 
   c)  se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou
   domácnost,
 
   d)  se  rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu
   blízké činu povahy trestného činu, nebo
 
   e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
 
   (3)  Pro  vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná
   ustanovení o výživném.
 
   § 761
 
   (1) Rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se řídí
   dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné
   nahradí   odbytným,   zanikne  právo  rozvedeného  manžela  na  výživné
   poskytnutím odbytného.
 
   (2)  Nedojde-li  k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný
   bývalý  manžel  navrhnout,  aby o vyživovací povinnosti druhého manžela
   rozhodl soud.
 
   § 762
 
   (1)  Nedohodnou-li  se  manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může
   manžel,  který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem
   nesouhlasil  a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout,
   aby  soud  stanovil  vyživovací  povinnost bývalého manžela i v takovém
   rozsahu,  který  zajistí,  aby  rozvedení manželé měli v zásadě stejnou
   životní  úroveň.  Právo  rozvedeného  manžela  na  výživné  lze v tomto
   případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle
   však po dobu tří let od rozvodu.
 
   (2)  Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které
   naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1,
   ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
 
   § 763
 
   Právo  rozvedeného  manžela  na  výživné  zanikne,  uzavře-li oprávněný
   rozvedený  manžel  nové  manželství,  nebo vstoupí-li do registrovaného
   partnerství.
 
   Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství
 
   § 764
 
   (1)   Zanikne-li   manželství   smrtí  manžela,  posoudí  se  majetkové
   povinnosti  a  práva  bývalých  manželů v rámci řízení o dědictví podle
   toho  majetkového  režimu,  který  existoval  mezi manžely, popřípadě i
   podle  pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého
   majetku  pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v §
   742,  s  výjimkou  §  742  odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel
   dohodne s dědici o vypořádání jinak.
 
   (2)  Byl-li  manžel  prohlášen  za  mrtvého,  posoudí se jeho majetkové
   povinnosti  a  práva  ke  dni,  který  je  v rozhodnutí o prohlášení za
   mrtvého uveden jako den jeho smrti.
 
   § 765
 
   (1)  Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a
   práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů.
 
   (2) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel
   podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.
 
   Bydlení po zániku manželství
 
   § 766
 
   (1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a manželé měli společné nájemní
   právo  k  domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost,
   zůstane  nájemcem  bytu  pozůstalý  manžel. Svědčilo-li manželům k domu
   nebo  bytu  společně jiné závazkové právo, zůstane oprávněným pozůstalý
   manžel.
 
   (2)  Zaniklo-li  manželství  smrtí  manžela a nájemní právo k domu nebo
   bytu,  v  němž  se nacházela rodinná domácnost manželů, měl jen jeden z
   nich, použijí se ustanovení o nájmu bytu.
 
   § 767
 
   (1)  Zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu, v
   němž  se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující
   v domě nebo bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco
   druhý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu
   právo  bydlení,  pokud výhradní právo zemřelého manžela přešlo na jinou
   osobu  než  na  pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li na pozůstalém
   manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil.
 
   (2) Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že
   pečuje  o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo  plné  svéprávnosti, o něž
   manželé   pečovali,   nebo   o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,   jehož   rodičem   je   zemřelý  manžel,  anebo  o  dítě
   nezaopatřené,  které  s  pozůstalým  manželem  žije, může soud na návrh
   pozůstalého  manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému
   břemenu  bydlení  podle  okolností  případu,  nejdéle však do doby, než
   takové  dítě  nabude  trvale  schopnost  samo  se  živit,  a  za úplatu
   srovnatelnou  s  nájemným  v  místě  obvyklým;  toto  právo  nezanikne,
   nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.
 
   (3)  Měl-li  pozůstalý  manžel právo bydlet z jiného důvodu, použijí se
   odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 768
 
   (1)  Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v
   němž  se  nacházela  jejich  rodinná  domácnost,  stejné, nebo společné
   právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší
   soud  na  návrh  jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo
   toho  z  rozvedených  manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům
   nebo  byt  opustil,  a  popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za
   ztrátu  práva;  přitom  přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených
   manželů  byla  svěřena  péče  o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo plné
   svéprávnosti  a  o  které  manželé  pečovali,  jakož  i  ke  stanovisku
   pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
 
   (2)  Rozvedený  manžel,  který  má  dům  nebo byt opustit, má právo tam
   bydlet,  dokud  mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v
   řízení  podle  odstavce  1  náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má
   právo  v  domě  nebo  bytě  bydlet  nejdéle  jeden rok. Byla-li mu však
   svěřena  péče  o  nezletilé  dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o
   které  manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené,
   které  s  ním  žije,  může  soud na návrh tohoto manžela založit v jeho
   prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 769
 
   Zaniklo-li  manželství  rozvodem,  a manželé neměli k domu nebo bytu, v
   němž  se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné
   právo,  a  manželé,  popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším
   bydlení  manžela,  který  má  v  domě  nebo  bytě  pouze  právo bydlet,
   popřípadě  jiné  právo,  které  je  slabší  než  právo druhého manžela,
   rozhodne  soud  na  návrh  manžela,  který  má  k  domu nebo bytu právo
   vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo
   jiné  závazkové  právo,  o  povinnosti  druhého  manžela se vystěhovat;
   ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 770
 
   Zaniklo-li  manželství  rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo
   bydlet,  s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat
   vystěhování  toho  z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené,
   ten,  kdo  má  k  domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého
   bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.
 
   HLAVA II
 
   PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   Příbuzenství
 
   § 771
 
   Příbuzenství  je  vztah  osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý
   osvojením.
 
   § 772
 
   (1) Osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.
 
   (2)  Osoby  jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka,
   ale přitom nepocházejí jedna od druhé.
 
   § 773
 
   Stupeň  příbuzenství  mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození,
   jimiž  v  linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od
   svého nejbližšího společného předka.
 
   § 774
 
   Švagrovství
 
   Vznikem   manželství   vznikne   švagrovství  mezi  jedním  manželem  a
   příbuznými  druhého  manžela;  v  jaké  linii a v jakém stupni je někdo
   příbuzný  s  jedním  manželem,  v  takové  linii  a v takovém stupni je
   sešvagřen  s  druhým  manželem.  Zanikne-li  manželství smrtí jednoho z
   manželů, švagrovství tím nezaniká.
 
   Díl 2
 
   Poměry mezi rodiči a dítětem
 
   Oddíl 1
 
   Určování rodičovství
 
   § 775
 
   Mateřství
 
   Matkou dítěte je žena, která je porodila.
 
   Otcovství
 
   § 776
 
   (1)  Narodí-li  se  dítě  v  době  od  uzavření  manželství do uplynutí
   třístého  dne  poté,  co  manželství  zaniklo  nebo  bylo prohlášeno za
   neplatné,  anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má
   se za to, že otcem je manžel matky.
 
   (2)  Narodí-li  se  dítě  ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je
   manžel  pozdější,  i  když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne
   poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
 
   § 777
 
   (1) Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství
   a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel
   matky  prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je
   otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k
   oběma prohlášením.
 
   (2) Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela,
   muže,  který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení
   před  soudem,  zahájeném  na  návrh  některého  z nich; návrh lze podat
   nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte.
 
   (3)  K  určení  otcovství  k  dítěti  podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít
   dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství.
 
   (4) Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce 1 až 3
   obdobně.
 
   § 778
 
   Narodí-li  se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané,
   má  se  za  to,  že  otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění
   souhlas.
 
   § 779
 
   (1)  Nedojde-li  k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za
   to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením
   matky  a  tohoto  muže.  Takto  lze  určit  otcovství  i k dítěti ještě
   nenarozenému, je-li již počato.
 
   (2)  Prohlášení  se činí osobně před soudem nebo před matričním úřadem.
   Nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem.
 
   § 780
 
   Činí-li  prohlášení  ten, kdo není plně svéprávný, může je učinit pouze
   před  soudem.  Soud  podle okolností případu posoudí, zda ten, kdo není
   plně  svéprávný,  je  schopen  jednat sám, nebo zda za něho bude jednat
   jeho opatrovník.
 
   § 781
 
   Nemůže-li  matka  pro  duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení
   nebo  je-li  opatření  jejího  prohlášení spojeno s těžko překonatelnou
   překážkou, není možné určit otcovství souhlasným prohlášením.
 
   § 782
 
   Na  prohlášení  otcovství  jako  zvláštní projev vůle se použijí obecná
   ustanovení  o  právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se
   však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.
 
   § 783
 
   (1)  Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle
   § 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby
   otcovství určil soud.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v
   době,  od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více
   než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.
 
   (3)  Není-li  domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi,
   kterého k tomu jmenuje soud.
 
   § 784
 
   (1) Zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat další k
   návrhu oprávněný.
 
   (2)  Zemře-li  během  řízení  dítě,  může do šesti měsíců od jeho smrti
   podat  návrh  též  potomek  tohoto  dítěte, má-li právní zájem na tomto
   určení.
 
   (3)   Zemře-li  během  řízení  domnělý  otec,  pokračuje  řízení  proti
   opatrovníkovi, kterého k tomu jmenuje soud.
 
   (4)   Zemře-li   během  řízení  muž,  který  tvrdil,  že  je  otcem,  a
   nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.
 
   Popírání otcovství
 
   § 785
 
   (1)   Manžel   může  do  šesti  měsíců  ode  dne,  kdy  se  dozvěděl  o
   skutečnostech  zakládajících  důvodnou  pochybnost, že je otcem dítěte,
   které  se  narodilo  jeho  manželce,  popřít  své  otcovství  u  soudu,
   nejpozději  však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči
   dítěti  a  matce,  jsou-li  oba  naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči
   druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
 
   (2)  Byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty
   omezena  tak,  že  sám  otcovství  popřít  nemůže,  může je popřít jeho
   opatrovník,  kterého  pro  tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti
   měsíců od jmenování soudem.
 
   § 786
 
   (1)  Narodí-li  se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a
   třístým  dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství
   popřít s výjimkou uvedenou v ustanovení § 777, jen je-li vyloučeno, aby
   manžel matky byl otcem dítěte.
 
   (2)  Narodí-li  se  dítě před stošedesátým dnem od uzavření manželství,
   postačí  k  tomu, aby se nemělo za to, že otcem dítěte je manžel matky,
   popře-li  své  otcovství. To neplatí, souložil-li manžel matky s matkou
   dítěte  v době, od níž do narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát
   a  více  než  tři sta dní, nebo věděl-li při uzavření manželství, že je
   těhotná.
 
   § 787
 
   Otcovství  nelze  popřít  k  dítěti narozenému v době mezi stošedesátým
   dnem  a  třístým  dnem  od  umělého  oplodnění provedeného se souhlasem
   manžela  matky,  nebo  se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná,
   bez  ohledu  na  to,  jaké  genetické  látky  bylo použito. To neplatí,
   otěhotněla-li matka dítěte jinak.
 
   § 788
 
   Popřel-li  pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané,
   počíná  šestiměsíční  lhůta k popření otcovství dřívějšího manžela dnem
   následujícím poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí.
 
   § 789
 
   Matka  může  do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte
   je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.
 
   § 790
 
   (1)  Muž,  jehož  otcovství  bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,
   může  otcovství  k  dítěti  popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být
   otcem  dítěte.  Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto
   otcovství  určeno;  dojde-li  k určení otcovství před narozením dítěte,
   neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
 
   (2) Ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 791
 
   Matka  dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo
   určeno  souhlasným  prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v §
   790 odst. 1 větě druhé.
 
   § 792
 
   Je-li  návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může
   soud  rozhodnout,  že  zmeškání  lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem
   dítěte a veřejný pořádek.
 
   § 793
 
   Vyžaduje-li  to  zřejmý  zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení
   zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení
   o  popření  otcovství,  bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením
   rodičů,  ale  otec  dítěte  takto  určený  nemůže  být jeho otcem. Soud
   zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
 
   Oddíl 2
 
   Osvojení
 
   Pododdíl 1
 
   Osvojení, osvojitel a osvojované dítě
 
   § 794
 
   Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.
 
   § 795
 
   Předpokladem  osvojení  je  takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem,
   jaký  je  mezi  rodičem  a  dítětem,  nebo  že  tu jsou alespoň základy
   takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.
 
   § 796
 
   (1)  O  osvojení  nezletilého  rozhodne soud na návrh osoby, která chce
   dítě  osvojit.  K  návrhu  na  osvojení  dítěte z ciziny nebo do ciziny
   připojí  navrhovatel  rozhodnutí  příslušného  orgánu  veřejné  moci  o
   souhlasu s osvojením.
 
   (2)  O  osvojení  zletilého  rozhodne  soud  na návrh osoby, která chce
   zletilého osvojit, k němuž se připojil zletilý, který má být osvojen.
 
   § 797
 
   Na   základě  rozhodnutí  soudu  o  osvojení  se  osvojitel,  popřípadě
   osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
 
   § 798
 
   Z  činností  souvisejících  se  zprostředkováním  osvojení  nesmí nikdo
   získat nepatřičný zisk.
 
   § 799
 
   (1)   Osvojitelem  se  může  stát  pouze  zletilá  a  svéprávná  osoba,
   zaručuje-li  svými  osobními  vlastnostmi  a  způsobem  života, jakož i
   důvody  a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované
   dítě dobrým rodičem.
 
   (2)  Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči
   o osvojené dítě ve značné míře.
 
   § 800
 
   (1)  Osvojiteli  se  mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně
   může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se
   z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
 
   (2)  Osvojují-li  manželé,  podávají  návrh  na  osvojení společně jako
   společní osvojitelé.
 
   § 801
 
   Osvojuje-li  osoba, která je rodičem, soud zhodnotí, není-li osvojení v
   zásadním  rozporu  se zájmy dětí osvojitele; majetkové zájmy nejsou pro
   posouzení rozhodující.
 
   § 802
 
   Osvojit lze nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
 
   § 803
 
   Mezi  osvojitelem  a  osvojovaným  dítětem  musí  být  přiměřený věkový
   rozdíl,  zpravidla  ne  menší  než  šestnáct  let;  jen  souhlasí-li  s
   osvojením  opatrovník  zastupující  dítě  v  řízení  a je-li osvojení v
   souladu  se  zájmy  dítěte,  může  být věkový rozdíl mezi osvojitelem a
   osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let.
 
   § 804
 
   Osvojení  je  vyloučeno  mezi  osobami spolu příbuznými v přímé linii a
   mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.
 
   Pododdíl 2
 
   Souhlas s osvojením
 
   § 805
 
   O  osvojení  nemůže  být  rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte
   nebo  osob,  které  jsou  oprávněny  dát  souhlas  za rodiče, popřípadě
   manžela osvojitele. To platí i v případě, že byl souhlas vzat zpět.
 
   Souhlas dítěte s osvojením
 
   § 806
 
   (1) Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy jeho
   osobního  souhlasu,  ledaže  je  mimo  jakoukoli  pochybnost, že by byl
   postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu
   se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu.
 
   (2)  Dříve než se osvojované dítě vyjádří, soud je řádně poučí o účelu,
   obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením.
 
   § 807
 
   (1) Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem souhlas
   s  osvojením jeho opatrovník; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán
   sociálně-právní  ochrany  dětí. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí
   všechny  rozhodné  skutečnosti,  které ho povedou k závěru, že osvojení
   bude v souladu se zájmy dítěte.
 
   (2)  Je-li  to  možné, soud vyslechne i osvojované dítě a vezme na jeho
   vyjádření zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje.
 
   § 808
 
   Osvojované  dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí
   o osvojení.
 
   Souhlas rodičů
 
   § 809
 
   K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte.
 
   § 810
 
   (1)  Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu. Prohlášení musí
   splňovat  obecné náležitosti právního jednání, je-li však souhlas vázán
   na splnění podmínky nebo je-li časově omezený, nepřihlíží se k němu.
 
   (2)  Dříve  než  se  rodič  vyjádří,  soud  ho řádně poučí o podstatě a
   důsledcích prohlášení souhlasu a o podstatě osvojení.
 
   § 811
 
   (1) Souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte je třeba i tehdy, nenabyl-li
   plné  svéprávnosti.  Rodič,  který  ještě  nedosáhl věku šestnácti let,
   nemůže dát souhlas k osvojení.
 
   (2)  Dává-li souhlas rodič, který nenabyl plné svéprávnosti, nelze, aby
   za  něho  jednal  jeho opatrovník; jeho způsobilost dát souhlas posoudí
   soud podle obecných ustanovení.
 
   § 812
 
   Rodič, jehož svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, může ve věcech
   osvojení,  včetně  udělení  souhlasu  k osvojení, právně jednat pouze v
   rozsahu, ve kterém jeho svéprávnost omezena nebyla.
 
   § 813
 
   (1) Matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve šest
   týdnů  po  narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k
   osvojení i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte.
 
   (2) Byl-li souhlas otce nebo matky dán dříve, nepřihlíží se k němu.
 
   § 814
 
   Není  rozhodné,  zda  byl  souhlas k osvojení dán s určením pro určitou
   osobu osvojitele, nebo bez takového určení.
 
   § 815
 
   Byl-li  souhlas  k  osvojení  dán  s  určením  pro  určitou  osobu jako
   osvojitele  a  bude-li  návrh  na  osvojení  vzat  zpět, nebo zamítnut,
   pozbude souhlas účinnosti.
 
   § 816
 
   Souhlas  k  osvojení  pozbude  účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení do
   šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán.
 
   § 817
 
   (1)  Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl
   dán.
 
   (2)  Souhlas  k  osvojení lze odvolat i po uplynutí tří měsíců ode dne,
   kdy byl dán,
 
   a)  nebylo-li  osvojované  dítě  ještě  předáno do péče osvojitele před
   osvojením,
 
   b)  má-li  být osvojované dítě podle rozhodnutí soudu vydaného na návrh
   rodičů  vydáno  tím, komu bylo svěřeno do péče, protože je v souladu se
   zájmy dítěte, aby bylo se svými rodiči.
 
   (3)  Pro  odvolání  souhlasu  platí obdobně ustanovení o tom, jak, vůči
   komu a s jakými účinky se souhlas k osvojení dává.
 
   § 818
 
   (1)  Souhlasu  rodiče  osvojovaného dítěte není k osvojení třeba, pokud
   rodič
 
   a)  byl  zbaven  rodičovské  odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas k
   osvojení,
 
   b)  není  schopen  projevit  svou  vůli  nebo  rozpoznat následky svého
   jednání nebo je ovládnout, nebo
 
   c)  se  zdržuje  na  neznámém  místě  a  toto místo se nepodaří soudu v
   součinnosti  s  dalšími  orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení
   potřebné pečlivosti.
 
   (2) Jsou-li tyto skutečnosti dány u obou rodičů, vyžaduje se k osvojení
   souhlas  poručníka, popřípadě souhlas opatrovníka, kterého k tomu účelu
   jmenuje  soud;  to  platí  i  v  případě, že oba rodiče zemřeli nebo že
   rodičovství  k  osvojovanému  dítěti  nebylo určeno. Před udělením nebo
   odmítnutím  souhlasu  musí  být  zjištěny  všechny rozhodné skutečnosti
   týkající  se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly mít vliv
   na  rozhodnutí  o  osvojení;  zejména se zjistí, zda osvojované dítě má
   blízké  příbuzné  a  zda ti mají zájem o dítě pečovat, a vyslechne se i
   ten, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
 
   § 819
 
   (1)  K  osvojení  dále  není třeba souhlasu rodiče, který zjevně nemá o
   dítě zájem.
 
   (2)  Rodič  zjevně  nemá  o dítě zájem, neprojevuje-li soustavně o dítě
   opravdový zájem, a tím trvale zaviněně porušuje své povinnosti rodiče.
 
   § 820
 
   (1)  Má  se  za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň
   tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v
   chování  rodiče  spatřovat  hrubé porušování jeho povinností, je třeba,
   aby   byl   orgánem  sociálně-právní  ochrany  dětí  poučen  o  možných
   důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň tři
   měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči
   nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených
   jiným právním předpisem.
 
   (2) Poučení podle odstavce 1 se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde
   se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se
   ani za tři měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.
 
   § 821
 
   (1)  Soud  rozhoduje  ve  zvláštním řízení, je-li, nebo není-li třeba k
   osvojení souhlasu rodiče.
 
   (2) Rozhodne-li soud, že k osvojení není třeba souhlasu obou rodičů, je
   k  osvojení  zapotřebí  souhlasu opatrovníka, kterého soud k tomu účelu
   jmenuje.  Dříve  než  dá  opatrovník  souhlas,  zjistí všechny rozhodné
   skutečnosti  týkající  se  osvojovaného  dítěte a jeho rodiny, které by
   mohly  mít  vliv  na  rozhodnutí  o  osvojení;  zejména  zjistí,  má-li
   osvojované  dítě  blízké  příbuzné,  kteří  mají  zájem o ně pečovat, a
   vyslechne toho, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
 
   § 822
 
   (1)  Nastaly-li  okolnosti,  kdy k osvojení není třeba souhlasu rodiče,
   nelze  přesto  o  osvojení kladně rozhodnout, je-li tu někdo z blízkých
   příbuzných  dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a učiní v
   tomto smyslu návrh soudu.
 
   (2)  Soud  svěří  dítě  do  péče  jeho  blízkého příbuzného, je-li to v
   souladu se zájmy dítěte a je-li zjevné, že tato osoba je schopna o dítě
   pečovat.
 
   Pododdíl 3
 
   Péče před osvojením
 
   § 823
 
   (1)  Se  souhlasem  budoucího  osvojitele je možné předat mu osvojované
   dítě  do  péče  ihned  poté,  kdy  oba  rodiče dali k osvojení souhlas.
   Souhlasí-li  s tím rodiče, lze dítě předat budoucímu osvojiteli do péče
   i  dříve,  jakmile to zdravotní stav dítěte dovolí. Rodiče osvojovaného
   dítěte  jsou  povinni o předání dítěte informovat orgán sociálně-právní
   ochrany dětí.
 
   (2)  Péče  o dítě v době před uplynutím tří měsíců ode dne, kdy byl dán
   souhlas k osvojení, není péčí před osvojením. Po tuto dobu má ten, komu
   bylo dítě předáno do péče, pouze povinnost a právo o dítě řádně pečovat
   a  chránit je; v záležitostech dítěte, které s touto péčí souvisí, může
   jednat, jen je-li toho nezbytně třeba.
 
   § 824
 
   (1) O předání dítěte do péče podle § 823 rozhodne soud.
 
   (2) Má-li soud za to, že jsou dány okolnosti, kdy k osvojení není třeba
   souhlasu rodiče, může použít § 823 odst. 1 obdobně.
 
   § 825
 
   Po  uplynutí  tří  měsíců  ode  dne, kdy byl dán souhlas k osvojení, se
   pozastavuje   výkon   práv  a  povinností  vyplývajících  z  rodičovské
   odpovědnosti;   soud   jmenuje  poručníkem  osvojovaného  dítěte  orgán
   sociálně-právní  ochrany  dětí, ledaže byl poručník jmenován již dříve.
   Ustanovení § 929 platí obdobně.
 
   § 826
 
   Po  uplynutí  tří  měsíců ode dne, kdy byl souhlas k osvojení dán, může
   být  osvojované  dítě  předáno  osvojiteli  do  péče  před osvojením. O
   takovém předání rozhoduje na návrh osvojitele soud.
 
   § 827
 
   (1) Soud o předání dítěte osvojiteli do péče před osvojením rozhodne až
   poté,   co   provede   šetření  ohledně  vzájemné  vhodnosti  dítěte  a
   osvojitele, zejména se zřetelem na
 
   a)  osobnost  a  zdravotní  stav  osvojitele i jeho sociální prostředí,
   zvláště  bydlení  a  domácnost,  jakož i schopnost osvojitele pečovat o
   dítě a pohnutky osvojitele k osvojení,
 
   b)  osobnost  a  zdravotní  stav dítěte, sociální prostředí, ze kterého
   dítě pochází, jakož i jeho statusová práva,
 
   c) etnické, náboženské a kulturní prostředí dítěte a osvojitele,
 
   d) dobu, po kterou bylo dítě v péči osvojitele.
 
   (2)  Chce-li dítě osvojit jeden z manželů, soud zjistí, z jakého důvodu
   se druhý manžel k návrhu nepřipojil.
 
   § 828
 
   Bylo-li  osvojované dítě již dříve předáno do péče osvojitele, považuje
   se jeho další péče za péči před osvojením. Pro péči před osvojením není
   nutné další rozhodnutí orgánu veřejné moci.
 
   § 829
 
   (1)  Dříve  než  bude o osvojení rozhodnuto, musí být osvojované dítě v
   péči  osvojitele na jeho náklad. Osvojitel má povinnosti a práva osoby,
   do jejíž péče je dítě svěřeno podle § 953 až 957.
 
   (2)  Péče  osvojitele  o  osvojované  dítě  před osvojením trvá po dobu
   dostatečnou  pro přesvědčivé zjištění, že se mezi osvojitelem a dítětem
   vytvořil  takový  poměr,  jaký  je  smyslem a cílem osvojení; tato péče
   neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců.
 
   (3)  Po  dobu,  v  níž  je dítě v péči osvojitele, se pozastavuje dříve
   stanovená vyživovací povinnost jiné osoby k dítěti.
 
   § 830
 
   (1) Podá-li muž, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, návrh na
   určení otcovství, nelze o osvojení rozhodnout, dokud o návrhu na určení
   otcovství nebude rozhodnuto.
 
   (2)  Bylo-li osvojované dítě předáno do péče budoucího osvojitele podle
   §  823  a uplynula-li tříměsíční lhůta, ve které lze souhlas k osvojení
   odvolat,  dříve, než byl návrh podle odstavce 1 podán, použije se § 817
   obdobně.
 
   § 831
 
   Podá-li  osoba,  která  tvrdí,  že  je  blízkým  příbuzným osvojovaného
   dítěte,  návrh  na svěření dítěte do péče podle § 953, nelze o osvojení
   rozhodnout, dokud o tomto návrhu nebude rozhodnuto.
 
   Pododdíl 4
 
   Následky osvojení
 
   § 832
 
   (1)  Dítě,  které  bylo  společně osvojeno manžely, nebo manželem svého
   rodiče,  má  postavení  společného  dítěte  manželů; jinak má postavení
   dítěte osvojitele.
 
   (2) Osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost.
 
   § 833
 
   (1)  Osvojením  zaniká  příbuzenský  poměr  mezi  osvojencem  a původní
   rodinou,  jakož  i  práva  a  povinnosti  z  tohoto poměru vyplývající.
   Zanikají  také  práva  a  povinnosti  opatrovníka, popřípadě poručníka,
   který byl jmenován, aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.
 
   (2)  Je-li  osvojitel  manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se
   osvojení  příbuzenského  poměru  mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho
   příbuznými, ani práv a povinností vyplývajících z tohoto poměru.
 
   § 834
 
   Bylo-li  osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i
   na jeho dítě.
 
   § 835
 
   (1)  Osvojenec  má  příjmení  osvojitele; společný osvojenec manželů má
   příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při uzavření manželství.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  osvojenec,  který  má  právo  vyslovit  se ke svému
   příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke
   svému   příjmení   připojovat   příjmení  osvojitele.  Má-li  osvojenec
   připojované  příjmení, lze osvojitelovo příjmení připojit jen k prvnímu
   příjmení   osvojence;  má-li  osvojitel  připojované  příjmení,  lze  k
   osvojencovu příjmení připojit jen první příjmení osvojitele.
 
   § 836
 
   Osvojitel  je  povinen  informovat  osvojence  o  skutečnosti osvojení,
   jakmile  se  to  bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní
   docházky.
 
   § 837
 
   Utajení osvojení
 
   (1)  Osvojitel  nebo  osvojenec  může  navrhnout,  aby soud rozhodl, že
   osvojení  a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte.
   To  obdobně  platí  i  pro  utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k
   osvojení.
 
   (2)  Třebaže  byly osvojení a jeho okolnosti nebo pokrevní rodič a jeho
   souhlas  k  osvojení  utajeny, může soud rozhodnout o jejich odtajnění,
   odůvodňuje-li  to  velmi  závažná  situace  ohrožující osvojené dítě na
   životě nebo na zdraví.
 
   § 838
 
   Jakmile  osvojenec  nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit se s
   obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.
 
   § 839
 
   Dohled nad úspěšností osvojení
 
   (1)  Bez  zřetele k tomu, zda je dohled nad úspěšností osvojení uložen,
   poskytne  zpravidla  orgán  sociálně-právní  ochrany  dětí  osvojitelům
   poradenství a služby spojené s péčí o osvojence.
 
   (2)  Odůvodňují-li  to  okolnosti případu, nařídí soud i bez návrhu nad
   osvojitelem  a  osvojencem  dohled na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku
   zároveň   určí;   dohled   vykonává  zpravidla  prostřednictvím  orgánu
   sociálně-právní ochrany dětí.
 
   Zrušení osvojení
 
   § 840
 
   (1)  Jsou-li  pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele
   nebo  osvojence  zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k
   návrhu připojit.
 
   (2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení.
   To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
 
   § 841
 
   (1)  Zrušením  osvojení  zaniká  poměr vzniklý osvojením i povinnosti a
   práva  z  tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský
   poměr.
 
   (2)  Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím,
   než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny.
 
   § 842
 
   Osvojenec  bude  mít  po  zrušení  osvojení  příjmení,  které  měl před
   osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá.
 
   § 843
 
   Opětovné osvojení osvojence
 
   Osvojenec může být opětovně osvojen, jen
 
   a) bylo-li dřívější osvojení zrušeno,
 
   b)  má-li  být osvojen pozdějším manželem osvojitele poté, co předchozí
   manžel, který byl společným osvojitelem, zemřel, nebo
 
   c)  zemřel-li  ten,  kdo  byl  jediným  osvojitelem, anebo ti, kdo byli
   společnými osvojiteli.
 
   § 844
 
   Je-li  to  v  souladu  se  zájmy  dítěte, může soud na návrh osvojitele
   rozhodnout  i  před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že
   je osvojení nezrušitelné.
 
   § 845
 
   Nezrušitelné osvojení nebrání tomu, aby osvojenec byl opětovně osvojen.
 
   Pododdíl 5
 
   Osvojení zletilého
 
   § 846
 
   Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy.
 
   § 847
 
   Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého
 
   (1) Zletilého lze osvojit, jestliže
 
   a) přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem,
 
   b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý,
 
   c)  osvojitel  pečoval  o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho
   nezletilosti nebo
 
   d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.
 
   (2)   Zletilého  nelze  osvojit,  jestliže  by  to  bylo  v  rozporu  s
   odůvodněným zájmem jeho pokrevních rodičů.
 
   (3)  Ustanovení  o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o následcích
   osvojení, se použijí, s výjimkou § 838 a 839, obdobně.
 
   Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého
 
   § 848
 
   (1) Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků
   osvojovaného,  lze  osvojit  zletilého  výjimečně také z důvodů hodných
   zvláštního  zřetele,  pokud  to  je přínosné pro osvojitele a osvojence
   navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich.
 
   (2)  Ustanovení  o  osvojení  nezletilého,  včetně  ustanovení  o  jeho
   následcích, se použijí přiměřeně.
 
   § 849
 
   (1) Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči
   členům  rodiny  osvojitele  a  nenabývají  vůči nim žádných majetkových
   práv.  Osvojitel  nenabývá  osvojením  žádných  majetkových  práv  vůči
   osvojenci a jeho potomkům.
 
   (2)  Osvojenec  a  jeho  potomci  nepozbývají osvojením práv ve vlastní
   rodině.
 
   Společná ustanovení pro osvojení zletilého
 
   § 850
 
   (1)  Není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho zákonný zástupce,
   popřípadě opatrovník, kterého k tomu jmenuje soud.
 
   (2)  Trvá-li manželství osvojovaného, může být osvojen jen se souhlasem
   svého  manžela.  Nemůže-li  manžel  dát  souhlas  proto,  že  není plně
   svéprávný,   nebo   je-li   opatření  jeho  souhlasu  spojeno  s  těžko
   překonatelnou  překážkou,  soud  zvlášť  posoudí,  zda  osvojení není v
   rozporu  s  oprávněnými  zájmy  tohoto manžela, popřípadě dalších členů
   rodiny.
 
   § 851
 
   (1) Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení.
 
   (2)  Souhlasí-li  s tím osvojitel, může osvojenec připojit osvojitelovo
   příjmení  k  svému  příjmení;  trvá-li  manželství osvojitele a mají-li
   manželé společné příjmení, vyžaduje se souhlas i druhého manžela.
 
   (3)  Trvá-li  manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení,
   může  osvojenec  připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se
   souhlasem svého manžela.
 
   § 852
 
   Osvojení  má  právní  následky  pro  osvojence a jeho potomky, pokud se
   narodili  později.  Pro  dříve  narozené  potomky osvojence má osvojení
   právní následky, jen když dali k osvojení souhlas.
 
   § 853
 
   (1) Vyživovací povinnost osvojence vůči jeho předkům nebo potomkům trvá
   nadále  jen  tehdy  a  jen  v té míře, nejsou-li jiné osoby, které mají
   vyživovací  povinnost,  popřípadě  nejsou-li  tyto  osoby  schopny  své
   vyživovací  povinnosti  dostát. Osvojenec má právo na výživné vůči svým
   předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té míře, není-li osvojitel s to
   své vyživovací povinnosti dostát.
 
   (2)  Osvojenec  dědí  po  osvojiteli  v  první  zákonné  třídě  dědiců,
   nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.
 
   (3)  Má-li osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použijí se
   odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 854
 
   Pro   osvojení  nezletilého,  kterému  byla  přiznána  svéprávnost,  se
   ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.
 
   Oddíl 3
 
   Rodiče a dítě
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 855
 
   (1)  Rodiče  a  dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto
   vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží
   se k tomu.
 
   (2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného
   prospěchu dítěte.
 
   § 856
 
   Povinnosti  a  práva  rodičů  spojená s osobností dítěte a povinnosti a
   práva  osobní  povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho
   zletilosti.
 
   § 857
 
   (1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.
 
   (2)  Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své
   dítě  výchovnými  opatřeními,  jak  to  odpovídá  jeho  rozvíjejícím se
   schopnostem,  včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv
   dítěte,  jakož  i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno
   se těmto opatřením podřídit.
 
   § 858
 
   Rodičovská  odpovědnost  zahrnuje  povinnosti  a  práva  rodičů,  která
   spočívají  v  péči  o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
   tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
   osobního  styku  s  dítětem,  v  zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v
   určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění;
   vzniká   narozením   dítěte   a   zaniká,   jakmile  dítě  nabude  plné
   svéprávnosti.  Trvání  a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen
   soud.
 
   § 859
 
   Vyživovací  povinnost  a  právo  na  výživné nejsou součástí rodičovské
   odpovědnosti;   jejich   trvání   nezávisí  na  nabytí  zletilosti  ani
   svéprávnosti.
 
   Pododdíl 2
 
   Osobní jméno a příjmení dítěte
 
   § 860
 
   (1)  Dítě  má  příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro
   společné děti manželů.
 
   (2)  Nemá-li  dítě  příjmení  podle  odstavce  1, zvolí rodiče pro dítě
   příjmení  jednoho  z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Totéž platí o
   osobním jménu dítěte.
 
   § 861
 
   Je-li  znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Tento rodič také
   určí osobní jméno dítěte; jinak je určí soud.
 
   § 862
 
   (1)  Jde-li  o dítě, jehož rodiče nejsou manžely, zvolí rodiče pro dítě
   příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud.
 
   (2)  Uzavře-li  manželství  matka  dítěte,  jehož otec není znám, mohou
   matka  dítěte  a její manžel shodně prohlásit před matričním úřadem, že
   příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.
 
   § 863
 
   (1)  Ke  změně příjmení dítěte podle § 862 je třeba vyjádření dítěte za
   stejných  podmínek  jako  v  jiných záležitostech týkajících se dítěte;
   je-li  dítě starší patnácti let, je třeba, aby se změnou svého příjmení
   souhlasilo.
 
   (2) Ustanovení § 862 nelze použít, dosáhlo-li dítě zletilosti.
 
   § 864
 
   Není-li  žádný  z  rodičů  znám,  určí soud i bez návrhu osobní jméno a
   příjmení dítěte.
 
   Pododdíl 3
 
   Rodičovská odpovědnost
 
   § 865
 
   (1)  Rodičovská  odpovědnost  náleží  stejně oběma rodičům. Má ji každý
   rodič, ledaže jí byl zbaven.
 
   (2)  Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o
   jeho rodičovské odpovědnosti.
 
   § 866
 
   Pro  rozhodnutí  soudu,  které  se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
   nebo  způsobu  či  rozsahu,  v  jakém  ji  rodiče  mají vykonávat, jsou
   určující zájmy dítěte.
 
   § 867
 
   (1)  Před  rozhodnutím,  které  se  dotýká  zájmu dítěte, poskytne soud
   dítěti  potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento
   sdělit.
 
   (2)  Není-li  podle  zjištění  soudu  dítě  schopno  informace náležitě
   přijmout  nebo  není-li  schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li
   schopno  tento  názor  sdělit,  soud informuje a vyslechne toho, kdo je
   schopen  zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž
   zájmy  nejsou  v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let
   se  má  za  to,  že  je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní
   názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
 
   § 868
 
   (1)  Výkon  rodičovské  odpovědnosti  nezletilého  rodiče,  který dříve
   přiznáním   svéprávnosti   nebo   uzavřením   manželství  nenabyl  plné
   svéprávnosti,  je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven;
   to  neplatí  o  výkonu  povinnosti  a  práva  péče  o dítě, ledaže soud
   vzhledem  k  osobě  rodiče  rozhodne,  že  výkon také této povinnosti a
   tohoto  práva  se  pozastavuje  až  do  doby,  kdy  rodič  nabude plnou
   svéprávnost.
 
   (2) Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této
   oblasti  omezena,  je  po  dobu  omezení  jeho svéprávnosti pozastaven,
   ledaže  soud  rozhodne,  že  se  rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává
   výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.
 
   § 869
 
   (1)  Brání-li  rodiči  ve  výkonu  jeho rodičovské odpovědnosti závažná
   okolnost  a  lze-li  se  domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte
   třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto
   rodiče pozastavuje.
 
   (2)  Pozastavení  výkonu  rodičovské  odpovědnosti  nemá vliv na plnění
   vyživovací povinnosti k dítěti.
 
   § 870
 
   Nevykonává-li  rodič  svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li
   to  zájem  dítěte,  soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí
   její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
 
   § 871
 
   (1)  Zneužívá-li  rodič  svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,
   anebo  svoji  rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem
   zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
 
   (2)  Spáchal-li  rodič  proti  svému  dítěti  úmyslný trestný čin, nebo
   použil-li  rodič  své  dítě,  které není trestně odpovědné, ke spáchání
   trestného  činu,  nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel,
   návodce,   pomocník  či  organizátor  trestného  činu  spáchaného  jeho
   dítětem,  soud  zvlášť  posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče
   jeho rodičovské odpovědnosti.
 
   § 872
 
   Před  rozhodnutím  soudu  o  omezení  rodičovské odpovědnosti soud vždy
   posoudí,  zda  je  vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče
   osobně  se  stýkat  s  dítětem.  Dojde-li  ke zbavení rodiče rodičovské
   odpovědnosti,  zůstává  rodiči  právo  osobně se stýkat s dítětem jen v
   případě,   že   soud   rozhodne  o  zachování  tohoto  práva  rodiči  s
   přihlédnutím k zájmu dítěte.
 
   § 873
 
   Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout,
   že  jej  zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v §
   856, především práva dát souhlas k osvojení.
 
   § 874
 
   Zbavení  rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv
   na jeho vyživovací povinnost k dítěti.
 
   Zvláštní ustanovení o výkonu rodičovské odpovědnosti
 
   § 875
 
   (1)  Rodičovskou  odpovědnost  vykonávají  rodiče  v  souladu  se zájmy
   dítěte.
 
   (2) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti
   vše  potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a
   rodičům  jej  sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě
   přijmout  nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno
   tento  názor  rodičům  sdělit.  Názoru  dítěte  rodiče věnují patřičnou
   pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.
 
   § 876
 
   (1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
 
   (2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení,
   může  jeden  z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen
   neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
 
   (3)  Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě,
   která  je  v  dobré  víře,  má  se za to, že jedná se souhlasem druhého
   rodiče.
 
   § 877
 
   (1)  Nedohodnou-li  se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná
   zejména  se  zřetelem  k  jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to
   platí  i  tehdy,  vyloučil-li  jeden  rodič  z  rozhodování  o významné
   záležitosti dítěte druhého rodiče.
 
   (2)  Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a
   obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního
   uplatnění dítěte.
 
   § 878
 
   (1)  Nežije-li  některý  z  rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý z
   rodičů  rodičovskou  odpovědnost,  nebo  je-li  výkon  jeho  rodičovské
   odpovědnosti  pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič;
   to platí i tehdy, je-li rodičovská odpovědnost jednoho z rodičů omezena
   nebo je-li omezen její výkon.
 
   (2) Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo
   je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo je-li
   rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených způsobů, ale
   každého jinak, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému náleží povinnosti
   a práva rodičů nebo jejich výkon na místě rodičů.
 
   (3)  Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen její
   výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.
 
   § 879
 
   (1)  Při  právním  jednání  vůči  dítěti,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu z rodičů
   jako zástupci dítěte.
 
   (2)  Je-li  právně  významné,  zda  dítě,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla
   posouzena  dobrá  víra  obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden z
   rodičů, posoudí se jen jeho dobrá víra.
 
   (3)  Je-li  právně  významné,  zda  dítě,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat,  o  věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo
   nevědělo, je třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však
   dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.
 
   Péče o dítě a jeho ochrana
 
   § 880
 
   (1)  Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče
   způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.
 
   (2)  Rozhodují-li  rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,
   vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.
 
   § 881
 
   Péči  o  dítě  a  jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých
   jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě;
   dohoda  rodičů  s  ní  se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské
   odpovědnosti.
 
   § 882
 
   (1)  Zadržuje-li  jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat,
   aby  jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má i
   ten, kdo o dítě oprávněně pečuje.
 
   (2)  Osoba,  která  dítě  protiprávně  zadržuje, má povinnost jej řádně
   předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.
 
   § 883
 
   Rodiče  a  dítě  si  jsou  povinni  pomocí,  podporou a ohledem na svou
   důstojnost.
 
   § 884
 
   (1)  Rodiče  mají  rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být
   všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života
   a chování v rodině.
 
   (2)  Výchovné  prostředky  lze  použít  pouze v podobě a míře, která je
   přiměřená  okolnostem,  neohrožuje  zdraví  dítěte  ani  jeho  rozvoj a
   nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
 
   § 885
 
   Pečuje-li  o  dítě  jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho
   výchově  i  manžel  nebo  partner  rodiče  dítěte,  žije-li s dítětem v
   rodinné  domácnosti.  To  platí  i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije,
   aniž  s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s
   dítětem v rodinné domácnosti.
 
   § 886
 
   (1) Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a
   je-li  o  ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti.
   Tato  povinnost  dítěte  zaniká  zároveň  s  poskytováním výživy rodičů
   dítěti.
 
   (2)  Dítě  se  podílí  na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,
   popřípadě  peněžitými  příspěvky,  má-li  vlastní  příjem,  anebo oběma
   způsoby.  Pro  určení  rozsahu  podílu  dítěte  na  péči o chod rodinné
   domácnosti  jsou  rozhodné  schopnosti  a  možnosti dítěte i odůvodněné
   potřeby členů rodiny.
 
   Osobní styk rodiče s dítětem
 
   § 887
 
   Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit
   jiné osobě.
 
   § 888
 
   Dítě,  které  je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým
   rodičem  v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má
   právo  stýkat  se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže;
   soud  může  také  určit  podmínky  styku,  zejména místo, kde k němu má
   dojít,  jakož  i  určit  osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku
   účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým
   rodičem  řádně  připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a
   při  výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým
   rodičem spolupracovat.
 
   § 889
 
   Rodič,  který  má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co
   narušuje  vztah  dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.
   Brání-li  rodič,  který  má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně
   druhému  rodiči  ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové
   rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
 
   § 890
 
   Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte
   a jeho zájmů.
 
   § 891
 
   (1)  Rodič,  který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak
   se  rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li
   se  rodiče,  nebo  vyžaduje-li  to  zájem  na výchově dítěte a poměry v
   rodině,  soud  styk  rodiče  s dítětem upraví. V odůvodněných případech
   může soud určit místo styku rodiče s dítětem.
 
   (2)  Je-li  to  nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se
   stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.
 
   Zastoupení dítěte
 
   § 892
 
   (1)  Rodiče  mají  povinnost  a  právo  zastupovat  dítě  při  právních
   jednáních, ke kterým není právně způsobilé.
 
   (2)  Rodiče  zastupují  dítě  společně,  jednat však může každý z nich;
   ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.
 
   (3)  Rodič  nemůže  dítě  zastoupit,  jestliže by mohlo dojít ke střetu
   zájmů  mezi  ním  a  dítětem  nebo  mezi  dětmi týchž rodičů. V takovém
   případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
 
   § 893
 
   Nedohodnou-li  se  rodiče,  který  z  nich  dítě  při  právním  jednání
   zastoupí,  rozhodne  soud  na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě
   právně jednat a jakým způsobem.
 
   § 894
 
   (1) Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti dítěte,
   nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu o zastoupení
   osobou s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou osobou.
 
   (2)  Uzavře-li  dítě  smlouvu  o  zastoupení,  nemá  to vliv na zákonné
   zastoupení dítěte rodiči.
 
   (3)  Nedojde-li  mezi  zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne
   soud v souladu se zájmy dítěte.
 
   § 895
 
   Došlo-li  k  popření  otcovství,  právní  jednání  učiněná  otcem  jako
   zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.
 
   Péče o jmění dítěte
 
   § 896
 
   (1)  Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je
   jako  řádní  hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze
   předpokládat,  že  nebudou  zapotřebí  k  úhradě  výdajů  souvisících s
   majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat.
 
   (2)  Při  právním  jednání,  které  se  týká  jednotlivé součásti jmění
   dítěte,  vystupují  rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst. 3
   platí obdobně.
 
   (3)  Poruší-li  rodiče  povinnost  pečovat  o  jmění  dítěte jako řádní
   hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a nerozdílně.
 
   § 897
 
   Nedohodnou-li  se  rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte,
   rozhodne na návrh rodiče soud.
 
   § 898
 
   (1)  K  právnímu  jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění
   dítěte  nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas
   soudu,  ledaže  se  jedná  o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice
   výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty.
 
   (2) Souhlasu soudu je třeba zejména k právnímu jednání, kterým dítě
 
   a) nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá,
 
   b) zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část,
 
   c)  nabývá  dar,  dědictví  nebo  odkaz  nikoli  zanedbatelné majetkové
   hodnoty,  nebo  takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar
   nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje,
   nebo
 
   d) uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu
   úvěrovou  nebo  obdobnou,  nebo  smlouvu  týkající  se bydlení, zejména
   nájmu.
 
   (3)  K  právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu,
   se nepřihlíží.
 
   § 899
 
   Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.
 
   § 900
 
   (1) Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě jeho
   majetku  (zisk),  použijí  nejprve  k  výživě dítěte. Je-li toho třeba,
   mohou  rodiče  poté  použít  zbývající  zisk z majetku dítěte jako jeho
   příspěvek  na  vlastní  výživu  rodičů  a výživu nezletilého sourozence
   dítěte,  pokud  s  dítětem  žijí  v  rodinné  domácnosti,  ledaže  je z
   důležitých  důvodů  nezbytné  zachovat  je  pro  dítě na dobu po nabytí
   svéprávnosti.
 
   (2)  Majetek  dítěte  mohou  rodiče  se souhlasem soudu použít k výživě
   vlastní  a  sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob,
   které  mají  vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi
   poměry dítěte a poměry povinných osob.
 
   § 901
 
   (1)  Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením
   úpadku na majetek rodiče. Není-li tu druhý rodič, který by mohl pečovat
   o  jmění dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění
   dítěte.
 
   (2)  Po  uplynutí tří let od zrušení konkursu může soud na návrh rodiče
   nebo   opatrovníka   pro   správu   jmění   dítěte  omezení  rodičovské
   odpovědnosti  zrušit,  ledaže  by  obnovení  povinnosti  a práva rodiče
   pečovat o jmění dítěte bylo v rozporu se zájmy dítěte.
 
   § 902
 
   (1)  Jakmile  dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění,
   které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě
   na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění
   bez  zbytečného  odkladu,  nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy
   dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě
   nežádá.
 
   (2)  Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti s ní
   náklady, mohou požadovat jejich náhradu.
 
   § 903
 
   (1)  Byla-li  správa  jmění  značně  obtížná, zejména pro rozsáhlost či
   rozmanitost   majetkového   souboru,   a   rodiče  správu  jmění  řádně
   vykonávali,  mohou  poté,  co  odevzdají spravované jmění svému dítěti,
   žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li to výnos jmění.
 
   (2)  Je-li  již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že správa
   je  značně  obtížná  a  rodiče  ji  vykonávají řádně, soud jim na návrh
   přizná  přiměřenou  roční,  popřípadě  jinak  časově  určenou odměnu za
   správu jmění.
 
   § 904
 
   Předání  a  převzetí  jmění  nemá  vliv na odpovědnost rodičů za správu
   jmění dítěte.
 
   § 905
 
   (1)  Soud  jmenuje  i  bez  návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,
   jestliže  by  zájmy  dítěte  mohly  být  ohroženy,  zejména  jsou-li tu
   společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence.
   V  rozsahu  povinností  a práv opatrovníka pro správu jmění dítěte jsou
   rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu ke jmění dítěte omezeni.
 
   (2)  Pro  povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte, který
   byl jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi,
   který  spravuje  jmění  poručence,  popřípadě  o  opatrovníkovi,  který
   spravuje jmění opatrovance.
 
   Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství
 
   § 906
 
   (1)  Má-li  být  rozhodnuto  o  rozvodu  manželství rodičů dítěte, soud
   nejprve  určí,  jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s
   uvážením  zájmu  dítěte;  s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska
   rodičů  soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme
   v  úvahu  nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k
   sourozencům, popřípadě i k prarodičům.
 
   (2)  Soud  může  rozhodnout  i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je
   zřejmé,  že  dohodnutý  způsob  výkonu  rodičovské  odpovědnosti není v
   souladu se zájmem dítěte.
 
   § 907
 
   (1)  Soud  může  svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé
   péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby
   než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do
   společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
 
   (2)  Při  rozhodování  o  svěření  do  péče  soud  rozhoduje  tak,  aby
   rozhodnutí  odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost
   dítěte,  zejména  na  jeho  vlohy  a  schopnosti  ve vztahu k vývojovým
   možnostem  a  životním  poměrům  rodičů, jakož i na citovou orientaci a
   zázemí  dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a
   očekávanou  stálost  výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít,
   na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším
   příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů
   dosud  o  dítě  řádně  pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a
   mravní  výchovu,  jakož  i  to,  u  kterého  z  rodičů  má  dítě  lepší
   předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
 
   (3)  Soud  při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo
   dítěte  na  péči  obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s
   nimi,   na   právo  druhého  rodiče,  jemuž  dítě  nebude  svěřeno,  na
   pravidelnou  informaci  o  dítěti,  dále  soud  bere  zřetel  rovněž ke
   schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
 
   § 908
 
   Výkon povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně
 
   Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a
   nedohodnou-li  se  o  úpravě  péče  o  takové dítě, rozhodne o ní i bez
   návrhu soud. V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí obdobně.
 
   § 909
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností
   a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.
 
   Pododdíl 4
 
   Vyživovací povinnost
 
   § 910
 
   (1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
 
   (2)  Vyživovací  povinnost  rodičů  vůči  dítěti  předchází  vyživovací
   povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
 
   (3)  Vzdálenější  příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji
   plnit bližší příbuzní.
 
   (4)  Nejedná-li  se  o  poměr  rodičů  a  dítěte,  předchází vyživovací
   povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.
 
   § 911
 
   Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
 
   § 912
 
   Nezletilé  dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když
   má  vlastní  majetek,  ale  zisk  z majetku spolu s příjmem z výdělečné
   činnosti nestačí k jeho výživě.
 
   § 913
 
   (1)  Pro  určení  rozsahu  výživného  jsou  rozhodné odůvodněné potřeby
   oprávněného  a  jeho  majetkové  poměry, jakož i schopnosti, možnosti a
   majetkové poměry povinného.
 
   (2)  Při  hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného
   je  třeba  také  zkoumat,  zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu
   výhodnějšího   zaměstnání   či   výdělečné  činnosti  nebo  majetkového
   prospěchu,  popřípadě  zda  nepodstupuje  nepřiměřená majetková rizika.
   Dále  je  třeba  přihlédnout  k  tomu,  že povinný o oprávněného osobně
   pečuje,  a  k  míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o
   rodinnou domácnost.
 
   § 914
 
   Je-li   více   osob  povinných,  které  mají  vůči  oprávněnému  stejné
   postavení,  odpovídá  rozsah  vyživovací povinnosti každé z nich poměru
   jejích  majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům,
   schopnostem a možnostem ostatních.
 
   Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
 
   § 915
 
   (1)  Životní  úroveň  dítěte  má  být  zásadně  shodná s životní úrovní
   rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
 
   (2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
 
   § 916
 
   Neprokáže-li  v  řízení  o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o
   vyživovací   povinnosti  jiného  předka  k  nezletilému  dítěti,  které
   nenabylo  plné  svéprávnosti,  osoba  výživou  povinná  soudu řádně své
   příjmy  předložením  všech  listin  a  dalších  podkladů pro zhodnocení
   majetkových  poměrů  a  neumožní  soudu  zjistit  ani další skutečnosti
   potřebné  pro  rozhodnutí  zpřístupněním  údajů chráněných podle jiného
   právního  předpisu,  platí,  že průměrný měsíční příjem této osoby činí
   pětadvacetinásobek  částky  životního  minima  jednotlivce podle jiného
   právního předpisu.
 
   § 917
 
   Rozhoduje-li  soud  o  vyživovací  povinnosti  rodiče  k  dítěti nebo o
   vyživovací  povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné
   svéprávnosti,  a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí,
   lze   za   odůvodněné   potřeby   dítěte   považovat  i  tvorbu  úspor,
   nevylučují-li  to  okolnosti  zvláštního  případu;  poskytnuté  výživné
   přechází  do  vlastnictví  dítěte.  O  správě takto poskytnutých částek
   platí obecná pravidla o jmění dítěte.
 
   § 918
 
   V  řízení  o  vyživovací  povinnosti  rodiče  k dítěti může v případech
   hodných  zvláštního  zřetele  soud  uložit  osobě  výživou povinné, aby
   složila  zálohu  na  výživné  splatné  v  budoucnu;  poskytnuté výživné
   přechází  do  vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti
   výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.
 
   § 919
 
   Nežijí-li   spolu   rodiče  nezletilého  dítěte,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,  a  nedohodnou-li  se  o  plnění  vyživovací povinnosti k
   dítěti,  nebo  žijí-li  rodiče  takového dítěte spolu, ale jeden z nich
   vyživovací  povinnost  k  dítěti  neplní, postupuje soud podle § 915 až
   918.  To  platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě,
   které  nenabylo  plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění
   vyživovací povinnosti k dítěti.
 
   § 920
 
   Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce
 
   (1)  Není-li  matka  dítěte  provdána  za otce dítěte, poskytne jí otec
   dítěte  výživu  po  dobu  dvou  let  od narození dítěte a přispěje jí v
   přiměřeném  rozsahu  na  úhradu  nákladů  spojených  s  těhotenstvím  a
   porodem.  Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem
   vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě
   nenarodí živé.
 
   (2)  Soud  může  na  návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je
   pravděpodobné,  aby  částku  potřebnou  na výživu a příspěvek na úhradu
   nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem.
 
   (3) Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství
   je  pravděpodobné,  aby  předem  poskytl  částku  potřebnou k zajištění
   výživy  dítěte  po  dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni
   podle jiného právního předpisu mateřská dovolená.
 
   Společná ustanovení o výživném
 
   § 921
 
   Výživné  se  plní  v  pravidelných  dávkách  a je splatné vždy na měsíc
   dopředu,  ledaže  soud  rozhodl  jinak  nebo  se  osoba výživou povinná
   dohodla s osobou oprávněnou jinak.
 
   § 922
 
   (1)  Výživné  lze  přiznat  jen  ode  dne  zahájení  soudního řízení; u
   výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
 
   (2)  Výživné  pro  neprovdanou  matku  a  úhradu  nákladů  spojených  s
   těhotenstvím  a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode
   dne porodu.
 
   § 923
 
   (1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném
   pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
 
   (2)  Dojde-li  ke  zrušení  nebo  snížení výživného za minulou dobu pro
   nezletilé  dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné
   se  nevrací.  Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla
   splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.
 
   Oddíl 4
 
   Zvláštní opatření při výchově dítěte
 
   Preventivní, výchovná a sankční opatření
 
   § 924
 
   Ocitne-li  se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda
   tu  je  či  není  osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život
   dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen
   nebo  byl-li  narušen,  soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně
   nutnou   dobu;  rozhodnutí  soudu  nepřekáží,  pokud  dítě  není  řádně
   zastoupeno.
 
   § 925
 
   (1)  Vyžaduje-li  to  zájem  na  řádné výchově dítěte, a neučiní-li tak
   orgán sociálněprávní ochrany dětí, může soud
 
   a)  napomenout vhodným způsobem dítě, rodiče, osobu, do jejíž péče bylo
   dítě svěřeno, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,
 
   b)  stanovit  nad  dítětem  dohled a provádět jej za součinnosti školy,
   orgánu  sociálně-právní  ochrany  dětí,  popřípadě  dalších institucí a
   osob,  které  působí  zejména  v místě bydliště nebo pracoviště dítěte,
   nebo
 
   c)  uložit dítěti nebo rodičům omezení bránící škodlivým vlivům na jeho
   výchovu, zejména zákazem určitých činností.
 
   (2)  Soud  sleduje,  zda  je  dodržováno  výchovné  opatření,  o kterém
   rozhodl,  a  hodnotí  jeho  účinnost  zpravidla v součinnosti s orgánem
   sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalšími osobami.
 
   § 926
 
   Přísluší-li  péče  o  dítě  a  jeho  ochrana  nebo péče o jeho jmění na
   základě rozhodnutí soudu jiné osobě než rodiči, a rodič a tato osoba se
   nemohou  o  výkonu  péče  dohodnout,  rozhodne  na  návrh  některého ze
   zúčastněných soud.
 
   Oddíl 5
 
   Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami
 
   § 927
 
   Právo  stýkat  se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či
   vzdáleně,  jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má
   citový  vztah,  který  není  jen  přechodný,  a  pokud je zřejmé, že by
   nedostatek  styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má
   právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.
 
   HLAVA III
 
   PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ
 
   Díl 1
 
   Poručenství
 
   § 928
 
   (1)  Není-li  tu  žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává
   rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.
 
   (2)  Poručník  má  vůči  dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako
   rodič,  ale  nemá  k  dítěti  vyživovací  povinnost. S ohledem na osobu
   poručníka  nebo poměry dítěte, jakož i s ohledem na to, z jakého důvodu
   rodiče  nemají  všechny  povinnosti  a  práva, může být výjimečně okruh
   povinností a práv poručníka vymezen jinak.
 
   § 929
 
   Nastane-li  situace uvedená v § 928 odst. 1, vykonává poručenství orgán
   sociálněprávní ochrany dětí jako veřejný poručník, a to až do doby, kdy
   soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce.
 
   § 930
 
   (1) Soud jmenuje dítěti poručníka neprodleně poté, kdy zjistí, že jde o
   dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat.
 
   (2) Zemře-li poručník, ztratí-li schopnost nebo způsobilost poručenství
   vykonávat,  anebo  je  své funkce zproštěn nebo z funkce odvolán a jiná
   osoba  dosud  nebyla  do funkce poručníka jmenována, platí ustanovení §
   929 obdobně.
 
   (3)  Soud  neprodleně  poté, co nastala situace uvedená v § 928, nebo v
   odstavci   1,  zjišťuje,  zda  tu  je  vhodný  člověk,  který  by  mohl
   poručenství vykonávat. Nepodaří-li se takovou osobu najít, jmenuje soud
   do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.
 
   § 931
 
   (1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho,
   koho  naznačili  rodiče,  ledaže  tato osoba poručenství odmítne. Jinak
   soud jmenuje poručníkem některou z osob příbuzných nebo blízkých dítěti
   nebo jeho rodině, ledaže rodič takovou osobu výslovně vyloučil. Není-li
   takové osoby, jmenuje soud poručníkem jiného vhodného člověka.
 
   (2)  Fyzická  osoba, kterou soud jmenoval, může své jmenování do funkce
   poručníka odmítnout. Soud pak jmenuje jinou osobu.
 
   § 932
 
   (1)  Poručníkem  lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem
   života  zaručuje,  že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Před
   jejím  jmenováním  do  funkce poručníka soud zjistí, zda její jmenování
   není v rozporu se zájmem dítěte.
 
   (2)  Do  funkce  poručníka  může  soud jmenovat i dvě osoby; budou jimi
   zpravidla manželé.
 
   § 933
 
   (1)  Poručník  odpovídá  za  řádné  plnění své funkce a podléhá stálému
   dozoru soudu.
 
   (2) Poručník se ujímá své funkce dnem jmenování.
 
   (3)  Do devadesáti dnů po svém jmenování předloží poručník soudu soupis
   jmění  dítěte;  soud  může  tuto  lhůtu na žádost poručníka prodloužit,
   nejdéle však o šedesát dnů.
 
   § 934
 
   (1)  Každé  rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se
   dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž
   schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží.
 
   (2)  Poručník  podává  soudu  pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho
   vývoji  a  předkládá  účty ze správy jeho jmění, a to alespoň jednou za
   rok,  neurčí-li  soud  období  kratší.  Soud  může  poručníka  zprostit
   povinnosti    podávat    podrobné    vyúčtování   spravovaného   jmění,
   nepřesahují-li   výnosy  majetku  pravděpodobné  náklady  na  zachování
   majetku a na výchovu a výživu dítěte.
 
   § 935
 
   (1)  Poručenství  zaniká,  nabude-li  alespoň  jeden z rodičů poručence
   rodičovskou  odpovědnost,  popřípadě  nabude-li schopnost ji vykonávat.
   Poručenství  rovněž  zaniká,  nabude-li  dítě  svéprávnosti, nebo je-li
   osvojeno.
 
   (2)  Poručenská funkce zaniká smrtí poručníka, nebo rozhodnutím soudu o
   zproštění poručníka jeho funkce, nebo o odvolání poručníka.
 
   § 936
 
   Soud zprostí poručníka funkce, požádá-li o to z důležitých důvodů, nebo
   stane-li  se osoba, která funkci poručníka vykonávala, pro výkon funkce
   poručníka nezpůsobilou.
 
   § 937
 
   (1) Soud odvolá poručníka, který porušuje své poručnické povinnosti.
 
   (2)  Soud  zváží  odvolání  poručníka, zjistí-li důvody, pro které není
   vhodné, aby poručník svou funkci nadále vykonával.
 
   § 938
 
   (1)  Po  skončení  výkonu  funkce  poručníka  postoupí  ten, kdo funkci
   vykonával,  bez  zbytečného  odkladu,  nejpozději však do šesti měsíců,
   soudu  všechno,  co  měl  z  důvodu  své  funkce  u sebe, a předloží mu
   závěrečnou   zprávu  o  výkonu  poručenské  funkce;  její  součástí  je
   závěrečný účet ze správy jmění dítěte.
 
   (2)  Zemře-li  ten, kdo vykonával funkci poručníka, postoupí jeho dědic
   soudu  všechno,  co  měl  zemřelý u sebe z důvodu výkonu své poručenské
   funkce. Není-li dědiců, má tuto povinnost každý, kdo má přístup k tomu,
   co měl zemřelý z důvodu výkonu své poručenské funkce u sebe.
 
   § 939
 
   Je-li  poručníkem  člověk,  který  o dítě osobně pečuje tak, jako by mu
   bylo  dítě  svěřeno  trvale  do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako
   pěstounovi.
 
   § 940
 
   Pečuje-li  poručník  o  dítě  osobně spolu se svým manželem, použijí se
   ustanovení o poměru rodiče a jeho manžela k dítěti obdobně.
 
   § 941
 
   (1) Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje, a péče o jmění
   dítěte  je  značně  obtížná,  zejména  pro  rozsáhlost  či  rozmanitost
   majetkového  souboru,  může  poručník  navrhnout, aby soud jmenoval pro
   správu jmění dítěte opatrovníka; součástí návrhu je soupis jmění dítěte
   ke dni podání návrhu.
 
   (2)  Jmenuje-li  soud  opatrovníka  podle  odstavce  1,  vymezí zároveň
   vzájemné povinnosti a práva poručníka a tohoto opatrovníka.
 
   § 942
 
   Nebyl-li  opatrovník  pro  správu jmění jmenován, použijí se ustanovení
   týkající  se  opatrovníka pro správu jmění obdobně pro poručníka, který
   pečuje o jmění dítěte, ledaže je v ustanoveních týkajících se poručníka
   stanoveno jinak.
 
   Díl 2
 
   Opatrovnictví dítěte
 
   Oddíl 1
 
   Opatrovník
 
   § 943
 
   Soud  jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně
   jedné  a  jiné  osoby  na  straně  druhé,  nehájí-li  zákonný  zástupce
   dostatečně  zájmy  dítěte,  nebo  je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z
   jiného  důvodu,  anebo  stanoví-li  tak  zákon. Jmenovaný opatrovník má
   právo  podat  návrh  na  zahájení  řízení  vždy, je-li z hlediska zájmu
   dítěte  zapotřebí,  aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti
   dítěte rozhodl.
 
   § 944
 
   Pro   opatrovnictví,  opatrovníka  a  opatrovance  platí  ustanovení  o
   poručenství, poručníkovi a poručenci přiměřeně.
 
   § 945
 
   V  rozhodnutí  o  jmenování  opatrovníkem  soud  uvede zejména, proč je
   opatrovník  jmenován,  zda  a  jak  je  omezena  doba, po niž má funkci
   vykonávat, jaká jsou jeho práva a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším
   osobám, zda k některému právnímu jednání potřebuje souhlas soudu, zda a
   jak  podává  zprávy soudu, zda má právo na náhradu všech nebo některých
   nákladů a právo na odměnu.
 
   § 946
 
   Dříve  než opatrovník přistoupí v zastoupení dítěte k právnímu jednání,
   k  jehož  provedení  byl  jmenován, zjistí stanovisko rodiče, popřípadě
   poručníka,  je-li  to  možné,  i  stanovisko dítěte, a je-li to vhodné,
   rovněž stanoviska dalších osob.
 
   § 947
 
   Opatrovníka,  který  nebyl  jmenován  jen  k určitému právnímu jednání,
   zprostí  soud jeho funkce i tehdy, netrvá-li již potřeba, která vedla k
   jeho jmenování.
 
   Oddíl 2
 
   Opatrovník pro správu jmění dítěte
 
   § 948
 
   V  rozhodnutí  o  jmenování  opatrovníkem  pro správu jmění soud vymezí
   rozsah  jmění,  které bude tento opatrovník spravovat; rovněž zpravidla
   určí,   jakým   způsobem  má  s  jednotlivými  částmi  jmění  nakládat,
   popřípadě, jaký způsob nakládání se mu zakazuje.
 
   § 949
 
   Opatrovník  pro  správu  jmění  postupuje  při výkonu své funkce s péčí
   řádného hospodáře a nesmí podstupovat nepřiměřená rizika.
 
   § 950
 
   (1)  Opatrovník  pro  správu  jmění odpovídá za řádné plnění své funkce
   soudu a podléhá jeho stálému dozoru.
 
   (2)  Pro právní jednání opatrovníka pro správu jmění platí ustanovení o
   tom,  jak  rodiče  vykonávají  správu  jmění dítěte obdobně; soud určí,
   považuje-li to za potřebné, která právní jednání opatrovníka pro správu
   jmění musejí být schválena soudem.
 
   (3)  Opatrovník  pro  správu  jmění předkládá soudu pravidelně zprávy a
   účty ze správy jmění, a to vždy za dobu, jejíž délku soud stanoví; tato
   doba nesmí být delší než jeden rok.
 
   § 951
 
   (1)  Opatrovník  pro  správu  jmění  má právo odečíst si z výnosu jmění
   dítěte  potřebné  náklady souvisící se správou jmění dítěte. Nestačí-li
   výnos, může soud rozhodnout, že náklady budou uhrazeny z majetku.
 
   (2)  Opatrovník pro správu jmění má právo na přiměřenou odměnu z výnosu
   jmění  dítěte;  odstavec 1 platí obdobně. Výši odměny a dobu, za kterou
   má  být  odměna  opatrovníkovi  pro správu jmění stanovena, určí soud s
   ohledem  na  povahu výnosu jmění dítěte. Ustanovení § 903 odst. 2 platí
   obdobně.
 
   § 952
 
   Zanikne-li  opatrovnictví  pro správu jmění, platí o povinnostech toho,
   kdo  vykonával  funkci  opatrovníka,  ustanovení § 938 odst. 1 obdobně.
   Zemřel-li opatrovník, použije se obdobně ustanovení § 938 odst. 2.
 
   Díl 3
 
   Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství
 
   Oddíl 1
 
   Svěření dítěte do péče jiné osoby
 
   § 953
 
   (1)  Nemůže-li  o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
   soud  svěřit  dítě  do  osobní  péče jiného člověka (dále jen „pečující
   osoba“).  Rozhodnutí  o  svěření  dítěte  do péče musí být v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   (2)   Svěření   dítěte   do  osobní  péče  pečující  osoby  nenahrazuje
   pěstounskou  péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet
   osvojení. Má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
 
   § 954
 
   (1) Pečující osoba musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území
   České republiky a souhlasit se svěřením dítěte do osobní péče.
 
   (2)  Ujala-li  se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
   dá  jí  soud  přednost  před  jinou osobou, ledaže to není v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   § 955
 
   Povinnosti  a  práva  pečující  osoby  vymezí  soud; jinak se přiměřeně
   použijí ustanovení o pěstounství.
 
   § 956
 
   (1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti,
   schopnosti  a  majetkové  poměry  a  povinnost  platit  výživné k rukám
   pečující osoby.
 
   (2)  Pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě,
   které  má  v péči, jakož i právo s výživným pro dítě hospodařit v zájmu
   dítěte  podle  jeho  potřeb  a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob
   hospodaření  s  výživným  dítěte upravit, zejména určit, jaká část bude
   určena na spotřebu a jaká část bude dítěti spořena.
 
   § 957
 
   Pokud  není  možné  rodičům  nebo  ostatním příbuzným uložit vyživovací
   povinnost k dítěti, ustanovení § 953 až 956 se nepoužijí.
 
   Oddíl 2
 
   Pěstounství
 
   § 958
 
   (1)  Nemůže-li  o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
   soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.
 
   (2) Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
 
   (3)  Soud  může  svěřit  dítě  do pěstounské péče i na přechodnou dobu.
   Podrobnosti stanoví jiný zákon.
 
   § 959
 
   (1)  O  pěstounské  péči  může  soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá
   překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě.
 
   (2)  Rodič  může  požadovat  dítě  zpět do své osobní péče. Soud návrhu
   vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.
 
   § 960
 
   (1) Rodiče mají vůči dítěti povinnosti a práva vyplývající z rodičovské
   odpovědnosti,  s  výjimkou  práv  a  povinností,  které  zákon  stanoví
   pěstounovi,  ledaže  soud  z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne
   jinak.
 
   (2)  Rodiče  mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo
   na  informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele
   rozhodne jinak.
 
   § 961
 
   (1)  Svěření  dítěte  do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací
   povinnosti  rodičů  k  dítěti.  Soud stanoví rodičům rozsah výživného s
   ohledem  na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné
   potřeby dítěte.
 
   (2)  Náleží-li  dítěti  příspěvek  na  úhradu  jeho potřeb podle jiného
   zákona,  přechází  právo  dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento
   příspěvek,  náleží  rozdíl  dítěti.  Soud rozhodne o způsobu platby a o
   hospodaření s výživným.
 
   § 962
 
   (1)  Kdo  se  má  stát  pěstounem,  musí  skýtat záruky řádné péče, mít
   bydliště  na  území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte
   do pěstounské péče.
 
   (2)  Ujala-li  se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
   dá  jí  soud  přednost  před  jinou osobou, ledaže to není v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   § 963
 
   Soud  může  dítě  svěřit  zájemcům o pěstounskou péči do předpěstounské
   péče; její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem
   a úspěšností předpěstounské péče vykonává dohled.
 
   § 964
 
   (1)  Dítě  může  být  svěřeno  do  společné  pěstounské  péče společným
   pěstounům, pokud jsou manželé.
 
   (2)  Soud,  který  rozhoduje  o rozvodu manželství společných pěstounů,
   toto  manželství  nerozvede,  dokud nebudou upraveny povinnosti a práva
   pěstounů  pro  dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská
   péče manželů zaniká.
 
   (3)  Zemře-li  jeden  ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské
   péči pozůstalého manžela.
 
   § 965
 
   (1)  Se  souhlasem  druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské
   péče jen jednoho z manželů.
 
   (2)  Souhlasu druhého manžela ke svěření dítěte do pěstounské péče není
   třeba, jestliže druhý z manželů není plně svéprávný nebo je-li opatření
   jeho souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
 
   (3)  Na  osobní  péči  o  dítě  v  pěstounské  péči  se podílí i manžel
   pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.
 
   § 966
 
   (1) Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.
 
   (2)  Pěstoun  při  výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva
   rodičů.  Je  povinen  a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech
   dítěte,  v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění.
   Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho podstatných záležitostech.
   Vyžadují-li  to  okolnosti,  stanoví  další povinnosti a práva pěstouna
   soud.
 
   (3)  Odstavce  1  a  2  platí  obdobně  pro zájemce o pěstounskou péči,
   kterému bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče.
 
   § 967
 
   Pěstoun  má  povinnost  udržovat,  rozvíjet a prohlubovat sounáležitost
   dítěte  s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má
   povinnost  umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud
   stanoví jinak.
 
   § 968
 
   Dítě   svěřené  do  pěstounské  péče  pomáhá  podle  svých  možností  a
   schopností v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na
   úhradu společných potřeb rodiny.
 
   § 969
 
   Dojde-li  k  podstatné  změně  poměrů  nebo  k  neshodě  mezi  rodiči a
   pěstounem  v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič
   nebo   pěstoun   navrhnout  soudu  změnu  práv  a  povinností,  zrušení
   pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí.
 
   § 970
 
   Pěstounská  péče  zaniká  nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti,
   jinak jeho zletilostí.
 
   Díl 4
 
   Ústavní výchova
 
   § 971
 
   (1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav,
   anebo  jeho  řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je
   to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které
   rodiče  dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné
   opatření  také  nařídit  ústavní  výchovu. Učiní tak zejména tehdy, kdy
   dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda
   není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.
 
   (2)  V  případě,  že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu
   dětí  na  přechodnou  dobu,  svěří  soud  dítě  do  zařízení  pro  děti
   vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců.
 
   (3) Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo
   osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem
   pro  rozhodnutí  soudu  o  ústavní  výchově, jestliže jsou jinak rodiče
   způsobilí  zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností
   vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.
 
   (4)   Soud  v  rozhodnutí,  kterým  nařizuje  ústavní  výchovu,  označí
   zařízení,  do  kterého  má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům
   dítěte  a  k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na
   umístění  dítěte  co  nejblíže  bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti
   blízkých.  To  platí  i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do
   jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
 
   § 972
 
   (1)  Ústavní  výchovu  lze  nařídit  nejdéle  na  dobu tří let. Ústavní
   výchovu  lze  před  uplynutím  tří  let  od jejího nařízení prodloužit,
   jestliže  důvody  pro  nařízení  ústavní  výchovy  stále trvají. Trvání
   ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle na dobu tří
   let.  Po  dobu,  než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení ústavní
   výchovy,  dítě  zůstává  v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve
   rozhodnutím soudu stanovená.
 
   (2)  Pominou-li  důvody,  pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo
   je-li  možné  zajistit  dítěti  jinou než ústavní péči, soud neprodleně
   ústavní  výchovu  zruší  a zároveň rozhodne podle okolností o tom, komu
   bude napříště dítě svěřeno do péče.
 
   (3)  Ústavní  výchova  zaniká  rozhodnutím  soudu  o  osvojení. Bylo-li
   rozhodnuto  o  svěření  dítěte do péče budoucího osvojitele podle § 823
   nebo 829, ústavní výchova se přerušuje.
 
   § 973
 
   Bylo-li  soudem  rozhodnuto podle § 971, je soud povinen nejméně jednou
   za  šest  měsíců  přezkoumat,  zda  trvají  důvody  pro nařízení tohoto
   opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za
   tím účelem zejména
 
   a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,
 
   b)  si  opatří  vyjádření  názoru  dítěte,  je-li  dítě  schopno si jej
   vytvořit  a sdělit poté, co jej soud, s ohledem na jeho věk a rozumovou
   vyspělost, řádně poučí, a
 
   c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.
 
   § 974
 
   Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok
   po dosažení zletilosti.
 
   § 975
 
   Rozhodne-li  soud  o  umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,
   upraví také rozsah vyživovací povinnosti rodičů.
 
   ČÁST TŘETÍ
 
   ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
 
   HLAVA I
 
   VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
 
   § 976
 
   Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného
   zákon.
 
   § 977
 
   Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.
 
   § 978
 
   Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím
   osobám, jen připouští-li to zákon.
 
   HLAVA II
 
   VĚCNÁ PRÁVA
 
   Díl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 979
 
   Ustanovení  této  hlavy  se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva
   však  jen  potud,  připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona
   něco jiného.
 
   § 980
 
   (1)  Je-li  do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho
   neznalost  zapsaného  údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do
   veřejného  seznamu  kromě  věcného práva i právo užívání nebo požívání,
   jakož  i  omezení  rozsahu  nebo  způsobu  užívání  nebo  požívání věci
   spoluvlastníky.
 
   (2)  Je-li  právo  k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že
   bylo  zapsáno  v  souladu  se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k
   věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
 
   § 981
 
   Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost
   před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.
 
   § 982
 
   (1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu na
   zápis  práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají
   stejné pořadí.
 
   (2)  Zřizuje-li  vlastník  věcné  právo k vlastní věci, může před tímto
   právem  vyhradit  a  do  veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro
   jiné  právo;  má-li  být  výhrada  do  veřejného  seznamu zapsána až po
   zřízení  věcného  práva,  vyžaduje se souhlas osoby, jejíž právo má být
   dotčeno.  K  zápisu  práva,  pro  něž  bylo  vyhrazeno lepší pořadí, se
   nevyžaduje  souhlas  osoby,  jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má
   být  právo,  jemuž  svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného
   seznamu v širším rozsahu, než jak to z výhrady vyplývá.
 
   § 983
 
   (1)  Je-li  ve  veřejném  seznamu  zapsáno  přednostní právo ke zřízení
   věcného  práva  jiné  osobě  a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán
   návrh  na  zápis  práva,  kterého  se  přednostní  právo  týká, může se
   vlastník  domoci  výmazu  přednostního  práva.  Prokáže-li  ten, kdo má
   přednostní  právo,  že před uplynutím lhůty podal žalobu na převod nebo
   jiné  zřízení  věcného  práva,  počne  lhůta běžet od skončení soudního
   řízení;  při  zamítnutí  žaloby  však bude přednostní právo vymazáno na
   žádost vlastníka k okamžiku právní moci rozhodnutí.
 
   (2)  Je-li  ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné
   nebo  s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se
   přednostní právo stane vymahatelným.
 
   § 984
 
   (1)  Není-li  stav  zapsaný  ve veřejném seznamu v souladu se skutečným
   právním  stavem,  svědčí  zapsaný  stav ve prospěch osoby, která nabyla
   věcné  právo  za  úplatu  v  dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
   zapsaného  stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání
   došlo;  vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak
   k době podání návrhu na zápis.
 
   (2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona
   bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1
   nepoužije.
 
   § 985
 
   Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
   stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění
   nesouladu;  prokáže-li,  že  své  právo uplatnila, zapíše se to na její
   žádost  do  veřejného  seznamu.  Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu
   působí  vůči  každému,  jehož  právo  bylo zapsáno do veřejného seznamu
   poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
 
   § 986
 
   (1)  Kdo  tvrdí,  že  je  ve  svém  právu  dotčen zápisem provedeným do
   veřejného  seznamu  bez  právního  důvodu  ve  prospěch jiného, může se
   domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu
   poznamenáno.   Orgán,   který  veřejný  seznam  vede,  vymaže  poznámku
   spornosti  zápisu,  nedoloží-li  žadatel ani do dvou měsíců od doručení
   žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
 
   (2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce
   ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu
   popíraný  zápis  svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu;
   po  uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl
   v dobré víře.
 
   (3)  Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje
   se  lhůta  podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy
   byl popíraný zápis proveden.
 
   Díl 2
 
   Držba
 
   § 987
 
   Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
 
   § 988
 
   (1)  Držet  lze  právo,  které lze právním jednáním převést na jiného a
   které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
 
   (2)  Osobní  právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává
   osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.
 
   § 989
 
   (1)  Vlastnické  právo  drží  ten,  kdo  se  věci ujal, aby ji měl jako
   vlastník.
 
   (2)  Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové
   právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.
 
   Nabytí držby
 
   § 990
 
   (1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí.
   Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně
   ujal.
 
   (2)  Držbu  lze  nabýt  odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou
   držbu  na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako
   právní  nástupce  dosavadního  držitele.  Odvozeně  se  nabývá  držba v
   rozsahu,  v  jakém  ji  měl  dosavadní  držitel  a v jakém ji na nového
   držitele převedl.
 
   § 991
 
   Řádná držba
 
   Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme
   držby  bezprostředně,  aniž  ruší  cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z
   vůle  předchozího  držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci,
   je řádným držitelem.
 
   Poctivá držba
 
   § 992
 
   (1)  Kdo  má  z  přesvědčivého  důvodu za to, že mu náleží právo, které
   vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí
   být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
 
   (2)  Nepoctivost  zástupce  při  nabytí  držby  nebo  při  jejím výkonu
   zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním
   příkazem  daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby
   ujal nebo aby ji vykonával.
 
   (3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.
 
   § 993
 
   Pravá držba
 
   Neprokáže-li  se,  že  se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni
   vloudil  potajmu  nebo  lstí,  anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé
   právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.
 
   § 994
 
   Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.
 
   § 995
 
   Bylo-li  vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje
   se  poctivý  držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla
   doručena  žaloba.  Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však
   jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.
 
   Držba vlastnického práva
 
   § 996
 
   (1)  Poctivý  držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji,
   ba  ji  i  zničit  nebo  s  ní  i  jinak nakládat, a není z toho nikomu
   odpovědný.
 
   (2)  Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí.
   Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
 
   § 997
 
   (1)  Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající
   zachování  podstaty  věci  potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a
   zvyšující  užitečnost  věci  nebo  její hodnotu. Náhrada náleží do výše
   přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné.
 
   (2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.
 
   § 998
 
   Z  nákladů  učiněných  poctivým  držitelem ze záliby nebo pro okrasu se
   hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel
   však  může  k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez
   zhoršení její podstaty.
 
   § 999
 
   Ani  poctivý  držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena, za
   kterou na sebe věc převedl.
 
   § 1000
 
   Nepoctivý  držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí
   ten,  který  by  získala  zkrácená  osoba, jakož i všechnu škodu, která
   vzešla z jeho držby.
 
   § 1001
 
   Vynaloží-li  nepoctivý  držitel  nutné  náklady, jichž bylo potřeba pro
   zachování  podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní
   náklady, použijí se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.
 
   § 1002
 
   Držba jiných práv
 
   Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.
 
   Ochrana držby
 
   § 1003
 
   Držbu  není  nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může
   se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.
 
   § 1004
 
   (1)  Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo
   může-li  se  pro  to  důvodně  obávat  následků  uvedených  v  § 1013 a
   nezajistí-li  se  proti  němu  stavebník cestou práva, může se ohrožený
   držitel  domáhat  zákazu  provádění  stavby.  Zákazu se držitel domáhat
   nemůže,  jestliže  ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil
   své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.
 
   (2)  Dokud  není  o  záležitosti  rozhodnuto, může soud zakázat, aby se
   stavba  prováděla.  Hrozí-li  však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný
   přiměřenou  jistotu,  že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale
   žalobce  jistotu  za  následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se
   zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti
   případu.
 
   § 1005
 
   Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.
 
   Uchování držby
 
   § 1006
 
   Držitel  se  smí  svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata,
   při  rušebním  činu  znovu  zmocnit,  nepřekročí-li  přitom  meze nutné
   obrany.
 
   § 1007
 
   (1)  Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby
   se  zdržel  dalšího  vypuzení  a  obnovil původní stav. Proti žalobě na
   ochranu  držby  lze  namítnout,  že  žalobce  získal  proti  žalovanému
   nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil.
 
   (2)  Vypuzení  z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co
   dosud   plnila,  když  někdo  zabrání  výkonu  práva,  nebo  již  nedbá
   povinnosti zdržet se nějakého konání.
 
   § 1008
 
   Prekluzivní lhůty
 
   (1)  Soud  zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude
   žaloba  podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl
   o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do
   jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.
 
   (2)  K  námitce  vypuzení  z  držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný
   uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.
 
   § 1009
 
   Zánik držby
 
   (1)  Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost
   vykonávat  obsah  práva,  které  dosud  vykonával. Držba rovněž zaniká,
   je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
 
   (2)  Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele
   nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.
 
   § 1010
 
   Spoludržba
 
   Spoludržba  se  řídí  přiměřeně  ustanoveními  o  držbě  a o společných
   právech.
 
   Díl 3
 
   Vlastnictví
 
   Oddíl 1
 
   Povaha vlastnického práva a jeho rozsah
 
   Předmět a obsah vlastnického práva
 
   § 1011
 
   Vše,  co  někomu  patří,  všechny  jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho
   vlastnictvím.
 
   § 1012
 
   Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně
   nakládat  a  jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru
   přiměřenou  poměrům  závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat
   takové  činy,  jejichž  hlavním  účelem  je  jiné  osoby obtěžovat nebo
   poškodit.
 
   Omezení vlastnického práva
 
   § 1013
 
   (1)  Vlastník  se  zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach,
   plyn,  pach,  světlo,  stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise)
   vnikají  na  pozemek  jiného  vlastníka  (souseda)  v  míře nepřiměřené
   místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i
   o  vnikání  zvířat.  Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného
   vlastníka  bez  ohledu  na  míru  takových vlivů a na stupeň obtěžování
   souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
 
   (2)  Jsou-li  imise  důsledkem  provozu závodu nebo podobného zařízení,
   který  byl  úředně  schválen,  má  soused  právo  jen na náhradu újmy v
   penězích,  i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním
   projednávání  nepřihlédlo.  To  neplatí, pokud se při provádění provozu
   překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
 
   § 1014
 
   (1)  Ocitne-li  se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku
   bez  zbytečného  odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u
   sebe;  jinak  mu  umožní  vstoupit  na svůj pozemek a věc si vyhledat a
   odnést.  Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře
   nebo  roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá
   vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.
 
   (2)  Způsobí-li  věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1
   na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.
 
   § 1015
 
   Způsobila-li  movitá  věc  na  cizím  pozemku  škodu,  může ji vlastník
   pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.
 
   § 1016
 
   (1)   Plody  spadlé  ze  stromů  a  keřů  na  sousední  pozemek  náleží
   vlastníkovi  sousedního  pozemku.  To  neplatí,  je-li sousední pozemek
   veřejným statkem.
 
   (2)  Neučiní-li  to  vlastník  v přiměřené době poté, co ho o to soused
   požádal,  smí  soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit
   kořeny  nebo  větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to
   škodu  nebo  jiné  obtíže  převyšující  zájem  na  nedotčeném zachování
   stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.
 
   (3)  Části  jiných  rostlin přesahující na sousední pozemek může soused
   odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.
 
   § 1017
 
   (1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
   soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků,
   a   vysadil-li   je   nebo  nechal-li  je  vzrůst,  aby  je  odstranil.
   Nestanoví-li  jiný  právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí
   něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m
   jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní
   stromy 1,5 m.
 
   (2)  Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les
   nebo  sad,  tvoří-li  stromy  rozhradu  nebo jedná-li se o strom zvlášť
   chráněný podle jiného právního předpisu.
 
   § 1018
 
   Pozemek  nesmí  být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou
   oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.
 
   § 1019
 
   (1)  Vlastník  pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na
   sousedním  pozemku  tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh
   nebo  led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem
   z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku
   deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku
   svůj pozemek upravil.
 
   (2)  Je-li  pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na
   vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v
   rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.
 
   § 1020
 
   Má-li  pro  to  vlastník  pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
   soused  zdržel  zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti
   společné hranice pozemků.
 
   § 1021
 
   Vlastník  umožní  sousedovi  vstup  na  svůj  pozemek v době, rozsahu a
   způsobem,  které  jsou  nezbytné  k  údržbě  sousedního  pozemku nebo k
   hospodaření  na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však
   nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
 
   § 1022
 
   (1)  Nemůže-li  se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit
   nebo  obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po
   sousedovi  požadovat,  aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto
   práce potřebné.
 
   (2)  Žádosti  nelze  vyhovět,  převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném
   užívání pozemku zájem na provedení prací.
 
   § 1023
 
   (1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod
   pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem,
   že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.
 
   (2)  Z  takového  užívání  cizího  prostoru nemůže nikdo odvodit právo,
   jehož  by  se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání
   opravňoval;  pokud  však  v  důsledku  tohoto  užívání  vzniklo  úředně
   schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.
 
   Rozhrady
 
   § 1024
 
   (1)  Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené
   nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
 
   (2)  Společnou  zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její
   tloušťky  a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí
   však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho
   části.
 
   § 1025
 
   Kde  jsou  rozhrady  dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje
   každý svým nákladem, co je jeho.
 
   § 1026
 
   Vlastník  není  povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit
   jinou  rozhradu,  musí  ji  však  udržovat  v  dobrém  stavu,  hrozí-li
   následkem  jejího  poškození  sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému
   narušení   rozhrady,  že  hrozí,  že  se  hranice  mezi  pozemky  stane
   neznatelná,  má  každý  soused  právo  požadovat  opravu  nebo obnovení
   rozhrady.
 
   § 1027
 
   Na  návrh  souseda  a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud
   uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné
   k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li
   to účelnému užívání dalších pozemků.
 
   § 1028
 
   Jsou-li  hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused
   právo  požadovat,  aby  je  soud  určil  podle  poslední pokojné držby.
   Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
 
   Nezbytná cesta
 
   § 1029
 
   (1)  Vlastník  nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji
   řádně  užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může
   žádat,  aby  mu  soused  za  náhradu  povolil nezbytnou cestu přes svůj
   pozemek.
 
   (2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě
   vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
   jako  služebnost.  Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo
   užíváním  nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně
   zasažen.  To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
   nové cesty.
 
   § 1030
 
   (1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto
   úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i
   zvýšené náklady na její údržbu.
 
   (2)  Vlastník  nemovité  věci,  v  jehož  prospěch  byla nezbytná cesta
   povolena,  poskytne  jistotu  přiměřenou  případné  škodě  způsobené na
   dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném
   pozemku nevznikne.
 
   (3)  Plnění  podle  odstavců  1  a 2 náleží především vlastníku pozemku
   dotčeného  povolením  nezbytné  cesty,  má-li  však jím být dotčeno též
   věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v
   přiměřeném  rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci
   zřízeno  jiné  právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi
   dotčeného  pozemku;  k  tomu  musí být přihlédnuto při stanovení úplaty
   podle odstavce 1.
 
   § 1031
 
   Bylo-li  povoleno  zřídit  na  dotčeném  pozemku  nezbytnou  cestu jako
   umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.
 
   § 1032
 
   (1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,
 
   a)  převýší-li  škoda  na  nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné
   cesty,
 
   b)  způsobil-li  si  nedostatek  přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně
   ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo
 
   c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
 
   (2)  Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem,
   aby  do  něj  cizí  osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný
   zájem brání takovou cestu zřídit.
 
   § 1033
 
   (1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků,
   povolí  se  nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes
   který  pozemek  je  nejpřirozenější  přístup  za  současného  zřetele k
   okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.
 
   (2)  Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek
   byl  rozdělen,  lze  žádat  nezbytnou  cestu  jen po osobě, která se na
   dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.
 
   § 1034
 
   Při  pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na
   oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud
   na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.
 
   § 1035
 
   (1)  Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota
   se však vypořádá.
 
   (2)  Je-li  úplata  za  nezbytnou  cestu  splatná  ve  splátkách nebo v
   opakujících  se  dávkách,  zaniká  povinnost platit splátky nebo dávky,
   které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.
 
   § 1036
 
   Při  potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného
   pozemku  požadovat,  aby  žadatel  do svého vlastnictví převzal pozemek
   potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k
   ceně  postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího
   nemovitého majetku dotčeného vlastníka.
 
   Vyvlastnění a omezení vlastnického práva
 
   § 1037
 
   Ve  stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a
   v  nezbytné  míře  použít  vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout
   jinak.
 
   § 1038
 
   Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona
   lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.
 
   § 1039
 
   (1)   Za  omezení  vlastnického  práva  nebo  vyvlastnění  věci  náleží
   vlastníkovi  plná  náhrada  odpovídající  míře, v jaké byl jeho majetek
   těmito opatřeními dotčen.
 
   (2)  Náhrada  se  poskytuje  v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným
   způsobem, pokud si to strany ujednají.
 
   Ochrana vlastnického práva
 
   § 1040
 
   (1)  Kdo  věc  neprávem  zadržuje,  může být vlastníkem žalován, aby ji
   vydal.
 
   (2)  Žalovat  o  vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli
   zcizil,  aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo
   nabyl;   nabytím  vlastnického  práva  zcizitelem  se  nabyvatel  stává
   vlastníkem věci.
 
   § 1041
 
   (1)  Kdo  se  domáhá,  aby  mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými
   znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
 
   (2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména
   jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými
   věcmi  téhož  druhu,  se  lze  domáhat,  jen  lze-li z okolností seznat
   vlastnické  právo  osoby,  jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry
   osoby, na níž je požadováno vydání věci.
 
   § 1042
 
   Vlastník  se  může  domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho
   vlastnického  práva  zasahuje  nebo  je  ruší  jinak než tím, že mu věc
   zadržuje.
 
   Ochrana domnělého vlastnického práva
 
   § 1043
 
   (1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým
   způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či
   ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní
   důvod stejně silný či slabší.
 
   (2)  Nabyl-li  někdo  držby  vlastnického  práva  bezúplatně  a jiný za
   úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.
 
   § 1044
 
   Má-li  někdo  věc  u  sebe,  aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může
   uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.
 
   Oddíl 2
 
   Nabytí vlastnického práva
 
   Pododdíl 1
 
   Přivlastnění a nález
 
   Přivlastnění
 
   § 1045
 
   (1)  Věc,  která  nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li
   tomu  zákon  nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou
   vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
 
   (2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
 
   § 1046
 
   (1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.
 
   (2)  Zajaté  zvíře  se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a
   jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze
   je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li
   označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.
 
   § 1047
 
   (1)  Zkrocené  zvíře,  které  vlastník  nestíhá  a  které se ani samo k
   vlastníkovi  v  přiměřené  době  nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se
   stává  zvířetem  bez  pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku
   jeho  vlastník,  na  veřejném  statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou
   dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.
 
   (2)  Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že
   lze jeho vlastníka zjistit.
 
   § 1048
 
   Domácí  zvíře  se  považuje  za  opuštěné,  pokud je z okolností zřejmý
   vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti
   v zájmovém chovu.
 
   § 1049
 
   Zvíře  chované  v  zoologické  zahradě  a  ryba v rybníku nebo podobném
   zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.
 
   § 1050
 
   (1)  Nevykonává-li  vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří
   let,  má  se  za  to,  že  ji  opustil.  Byla-li  movitá věc, která pro
   vlastníka  měla  zřejmě  jen  nepatrnou  hodnotu,  zanechána  na  místě
   přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.
 
   (2)  Nevykonává-li  vlastník  vlastnické  právo k nemovité věci po dobu
   deseti let, má se za to, že ji opustil.
 
   Nález
 
   § 1051
 
   Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc
   není  opuštěná.  Kdo  věc  najde,  nesmí  ji  bez  dalšího považovat za
   opuštěnou a přivlastnit si ji.
 
   § 1052
 
   (1)  Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi
   proti úhradě nutných nákladů a nálezného.
 
   (2)   Nelze-li   z  okolností  poznat,  komu  má  být  věc  vrácena,  a
   nepovažuje-li  se  věc  za  opuštěnou,  oznámí  nálezce  bez zbytečného
   odkladu  nález  obci,  na  jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří
   dnů;  byla-li  však  věc  nalezena  ve  veřejné budově nebo ve veřejném
   dopravním   prostředku,  odevzdá  nálezce  nález  provozovateli  těchto
   zařízení,  který  se  zachová podle jiných právních předpisů, a není-li
   jich, postupuje, jako by byl nálezcem.
 
   § 1053
 
   (1)  Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené
   době  ten,  kdo  věc  ztratil  a  má-li věc značnou hodnotu, učiní obec
   vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.
 
   (2)  Zjistí-li  obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení
   věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.
 
   § 1054
 
   (1)  Obec  rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím
   nálezce  či  jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc
   bude  uschována  u  této  osoby.  Věci značné hodnoty, zejména peníze o
   vyšší  částce,  obec  odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží
   jiným vhodným způsobem.
 
   (2)  Věc,  která  se  nedá  uschovat  bez  patrné škody nebo kterou lze
   uschovat  jen  s  nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s
   výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s
   dosavadní  správou  věci.  S  neprodejnou  věcí  obec naloží libovolným
   způsobem;  to  neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její
   výjimečnosti a hodnotě.
 
   § 1055
 
   Věc  nebo  výtěžek  za  ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po
   odečtení  nákladů  a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi,
   pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.
 
   § 1056
 
   (1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze
   znamení na věci, nebo z jiných okolností.
 
   (2)  Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu
   jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci
   nálezné podle slušného uvážení.
 
   § 1057
 
   (1)  Nepřihlásí-li  se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu,
   může  nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s
   věcí  jako  poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je
   tyto osoby jen užívat; to platí i o výtěžku za věc strženém.
 
   (2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí
   doby  jednoho  roku  od  vyhlášení  nálezu  a před uplynutím tří let od
   vyhlášení  nálezu,  vydá  se  mu  věc  nebo  výtěžek  za  ni stržený po
   zaplacení nákladů a nálezného.
 
   (3)  Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo
   jiná  osoba,  které  byla  věc  svěřena, vlastnické právo k věci nebo k
   výtěžku za ni strženému.
 
   § 1058
 
   (1)  Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí
   nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat,
   komu má být vráceno.
 
   (2)  Osoba,  která  nalezené  zvíře  opatruje,  o  ně pečuje jako řádný
   hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
 
   § 1059
 
   (1)   Je-li   nalezeno   zvíře   zjevně  určené  k  zájmovému  chovu  a
   nepřihlásí-li  se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude
   k němu nálezce vlastnické právo.
 
   (2)  Prohlásí-li  nálezce  obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec
   zvíře  neodvolatelně  osobě,  která  provozuje útulek pro zvířata, může
   tato  osoba  se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí
   do  čtyř  měsíců  ode  dne,  kdy  jí  bylo  zvíře svěřeno. Byl-li nález
   vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu.
 
   § 1060
 
   Prohlásí-li  nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho
   právo  věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž
   území  byla  nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost
   zaplatit nálezci nálezné.
 
   § 1061
 
   Nálezci,  který  nález  neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své
   povinnosti,  nenáleží  úhrada  a  nálezné, ani nemůže nález užívat nebo
   nabýt  k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu.
   Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.
 
   § 1062
 
   Nalezne-li  nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány
   společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil
   se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.
 
   Nález skryté věci
 
   § 1063
 
   O  nálezu  věci  zakopané,  zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o
   nálezu  ztracené  věci.  Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o
   úkrytu věci věděl.
 
   § 1064
 
   (1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení
   vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí
   obdobně.
 
   (2)   Nepřipadne-li  skrytá  věc  podle  jiných  právních  předpisů  do
   vlastnictví  státu,  kraje  nebo  obce,  ujedná si nálezce s vlastníkem
   pozemku,  kdo  z  nich  si  věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny
   věci.  Neshodnou-li  se,  náleží  věc  vlastníku  pozemku a ten nálezci
   zaplatí polovinu její ceny.
 
   § 1065
 
   Osoba  zjednaná  k  nalezení  ztracené nebo skryté věci není nálezcem a
   náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.
 
   Pododdíl 2
 
   Přirozený přírůstek
 
   Přírůstek nemovité věci
 
   § 1066
 
   Plody,  které  pozemek  vydává  sám  od sebe, aniž je obděláván, náleží
   vlastníkovi  pozemku.  Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných
   nemovitých věcí.
 
   § 1067
 
   Strom  náleží  tomu,  z  jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na
   hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.
 
   Naplavenina a strž
 
   § 1068
 
   Zemina  naplavená  poznenáhla  na  břeh  náleží  vlastníkovi pobřežního
   pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných
   přírodních sil.
 
   § 1069
 
   Velká  a  rozeznatelná  část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému
   břehu,  se  stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k
   odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.
 
   § 1070
 
   (1)  Oddělí-li  vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník
   původního pozemku vlastníkem ostrova.
 
   (2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.
 
   § 1071
 
   Vodní  koryto  vzniklé  strží  nebo  v důsledku vzniku ostrova se stává
   vlastnictvím vlastníka původního koryta.
 
   § 1072
 
   Přírůstek movité věci
 
   Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.
 
   § 1073
 
   (1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.
 
   (2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.
 
   Pododdíl 3
 
   Umělý přírůstek
 
   Zpracování
 
   § 1074
 
   (1)  Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak,
   že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen
   se  značným  nákladem  nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi
   tomu, kdo materiálem nebo prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.
 
   (2)  Vlastník  nové  věci  zaplatí  tomu,  kdo vlastnické právo pozbyl,
   hodnotu  zpracované  věci  a  tomu,  kdo  se na výsledku podílel prací,
   odměnu za práci.
 
   § 1075
 
   (1)  Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc v dobré
   víře,  se  ponechává  na  vůli,  zda  si  přisvojí  novou věc a nahradí
   druhému, co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.
 
   (2)  Právo  k  volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do
   jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.
 
   § 1076
 
   (1)  Nelze-li  určit  jediného  vlastníka  nové  věci,  náleží  věc  do
   spoluvlastnictví  vlastníků  zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle
   hodnot zpracovaných věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.
 
   (2)  Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu,
   kdo věc zpracoval.
 
   § 1077
 
   Použije-li  se  cizí  věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi
   opravené  věci,  a  ten  nahradí  vlastníkovi  zpracované  věci hodnotu
   použité cizí věci.
 
   Smísení
 
   § 1078
 
   (1)  Smísí-li  se  movité  věci  několika  vlastníků  tak,  že obnovení
   předešlého  stavu  sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty
   rozdělit  na díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou
   část  toho, co vzniklo smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho,
   co  pozbyl.  Nebyl-li  ten,  kdo věci smísil, v dobré víře, má vlastník
   právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za plnou náhradu.
 
   (2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 1079
 
   Při  smísení  movitých  věcí  téhož  druhu, zejména dojde-li k němu při
   jejich  úschově,  se  §  1078  nepoužije;  na  vlastníky smísených věcí
   přechází vlastnictví poměrné části smísených věcí.
 
   § 1080
 
   Kdo  se  podílel  na  smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí
   dotčeným  vlastníkům  také  ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v
   tom rozsahu, v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích
   ustanovení.
 
   § 1081
 
   Kdo  z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe, ač
   ji  má  vydat,  není  povinen  tak  učinit, dokud mu vlastník nezaplatí
   náhradu.
 
   § 1082
 
   Společné ustanovení
 
   Kdo  je  povinen  poskytnout  při  zpracování nebo smísení náhradu jiné
   osobě,  nemá  povinnost  plnit více, než kolik by byl povinen plnit při
   bezdůvodném obohacení.
 
   Stavba
 
   § 1083
 
   (1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba
   součástí  pozemku.  Vlastník  pozemku nahradí vlastníku užité věci její
   hodnotu.
 
   (2)  Kdo  nebyl  při  užití  cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí
   vlastníku  užité  věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v
   tom rozsahu, v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.
 
   § 1084
 
   (1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.
 
   (2)  Vlastník  pozemku  nahradí  osobě,  která zřídila na cizím pozemku
   stavbu  v  dobré  víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré
   víře nebyla, má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.
 
   § 1085
 
   Soud  může  na  návrh  vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil
   stavbu  na  cizím  pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem
   stavbu  odstranit  a  uvést  pozemek  do  předešlého stavu. Soud přitom
   přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.
 
   § 1086
 
   (1)  Kdo  v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat
   se  po  vlastníku  pozemku,  který  o  zřizování  stavby  věděl  a  bez
   zbytečného  odkladu  ji  nezakázal,  aby mu pozemek převedl za obvyklou
   cenu.  Také  vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat,
   aby pozemek koupil za obvyklou cenu.
 
   (2)  Soud  na  návrh  některé  ze  stran přikáže pozemek do vlastnictví
   zřizovatele  stavby  a  rozhodne  o  jeho povinnosti zaplatit vlastníku
   pozemku náhradu.
 
   § 1087
 
   Přestavek
 
   (1)  Zasahuje-li  trvalá  stavba  zřízená na vlastním pozemku jen malou
   částí  na  malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného
   přestavkem  vlastnictvím  zřizovatele  stavby;  to neplatí, nestavěl-li
   zřizovatel stavby v dobré víře.
 
   (2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla
   zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.
 
   Pododdíl 4
 
   Smíšený přírůstek
 
   § 1088
 
   (1)  Při  osetí  pozemku  cizím  semenem nebo osázení cizími rostlinami
   náleží  vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až
   poté, co zapustí kořeny.
 
   (2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.
 
   Pododdíl 5
 
   Vydržení
 
   Řádné vydržení
 
   § 1089
 
   (1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je
   a nabude věc do vlastnictví.
 
   (2)  Nepoctivost  předchůdce  nebrání  poctivému  nástupci,  aby  počal
   vydržení dnem, kdy nabyl držby.
 
   § 1090
 
   (1)  K  vydržení  se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na
   právním  důvodu,  který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud
   by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
 
   (2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet
   ani  jeho  dědic,  i  kdyby  držel  poctivě.  To  platí  obdobně  i pro
   všeobecného právního nástupce právnické osoby.
 
   § 1091
 
   (1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená
   držba trvající tři roky.
 
   (2)   K  vydržení  vlastnického  práva  k  nemovité  věci  je  potřebná
   nepřerušená držba trvající deset let.
 
   § 1092
 
   Do  vydržecí  doby  se  ve  prospěch  vydržitele započte i doba řádné a
   poctivé držby jeho předchůdce.
 
   § 1093
 
   Držba  se  přeruší,  nevykonával-li  ji držitel v průběhu vydržecí doby
   déle než jeden rok.
 
   § 1094
 
   Vyžaduje-li  se,  aby  osoba  měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
   počne  vydržecí  doba  běžet  ohledně  práva  proti  ní až ode dne, kdy
   zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále,
   avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.
 
   § 1095
 
   Mimořádné vydržení
 
   Uplyne-li  doba  dvojnásobně  dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí,
   vydrží  držitel  vlastnické  právo,  i  když neprokáže právní důvod, na
   kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý
   úmysl.
 
   § 1096
 
   Započtení vydržecí doby
 
   (1)  Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se
   zakládá  na  právním  důvodu,  který by postačil ke vzniku vlastnického
   práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.
 
   (2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého
   předchůdce bez dalšího.
 
   § 1097
 
   Zákaz vydržení
 
   Vydržet  vlastnické  právo  nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému,
   ani  zastoupený  proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro
   opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.
 
   § 1098
 
   Zastavení vydržecí doby
 
   Mezi  manžely  nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství
   trvá.  To  platí  obdobně  i  pro  osoby žijící ve společné domácnosti,
   zákonného  zástupce  a  zastoupeného,  opatrovníka  a opatrovance i pro
   poručníka a poručence.
 
   Pododdíl 6
 
   Převod vlastnického práva
 
   § 1099
 
   Vlastnické  právo  k  věci  určené  jednotlivě  se  převádí už samotnou
   smlouvou  k  okamžiku  její  účinnosti,  ledaže  je jinak ujednáno nebo
   stanoveno zákonem.
 
   § 1100
 
   (1)  Převede-li  strana  postupně  uzavřenými  smlouvami  různým osobám
   vlastnické   právo   k  věci  nezapsané  ve  veřejném  seznamu,  nabývá
   vlastnické  právo  osoba,  které  převodce  vydal věc nejdříve. Není-li
   nikdo  takový,  nabývá  vlastnické  právo  osoba,  s  níž byla uzavřena
   smlouva, která nabyla účinnosti jako první.
 
   (2)  Převede-li  strana  vlastnické  právo  k  věci zapsané ve veřejném
   seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v
   dobré  víře  a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno
   jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.
 
   Převod vlastnického práva k movité věci
 
   § 1101
 
   Vlastnické  právo  k  movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve
   okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož
   druhu.
 
   § 1102
 
   Převede-li  se  vlastnické  právo  k  movité  věci  zapsané ve veřejném
   seznamu,  nabývá  se  věc  do  vlastnictví zápisem do takového seznamu,
   ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
 
   § 1103
 
   (1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí smlouvou
   k okamžiku jeho předání.
 
   (2)  Vlastnické  právo  k  cennému papíru na řad se převádí rubopisem a
   smlouvou  k  okamžiku  jeho  předání.  O  náležitostech rubopisu a jeho
   přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění
   prokazuje,  platí  ustanovení  právního  předpisu  upravujícího směnky;
   převodce  cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru,
   jen je-li k tomu zvlášť zavázán.
 
   (3)  Vlastnické  právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou
   smlouvou k okamžiku její účinnosti.
 
   § 1104
 
   (1)  Vlastnické  právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem
   zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.
 
   (2)  Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků, nabývá
   se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.
 
   (3)  Na  nabývání  vlastnického  práva k imobilizovanému cennému papíru
   podle  §  2413  odst.  1  se  použijí  obdobně  ustanovení  o  nabývání
   vlastnictví k zaknihovaným cenným papírům.
 
   § 1105
 
   Převod vlastnického práva k nemovité věci
 
   Převede-li  se  vlastnické  právo  k  nemovité věci zapsané ve veřejném
   seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
 
   Společná ustanovení o převodu vlastnického práva
 
   § 1106
 
   Kdo  nabude  vlastnické  právo,  nabude  také práva a povinnosti s věcí
   spojená.
 
   § 1107
 
   (1)  Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci,
   které  jsou  zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a
   mohl-li  je  z  okolností  zjistit  nebo  bylo-li  to  ujednáno,  anebo
   stanoví-li tak zákon.
 
   (2) Závady, které nepřejdou, zanikají.
 
   § 1108
 
   Ustanovení  §  1106  a  1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického
   práva jinak než převodem.
 
   Pododdíl 7
 
   Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
 
   § 1109
 
   Vlastníkem  věci  se  stane  ten, kdo získal věc, která není zapsána ve
   veřejném  seznamu,  a  byl  vzhledem  ke všem okolnostem v dobré víře v
   oprávnění  druhé  strany  vlastnické  právo  převést na základě řádného
   titulu, pokud k nabytí došlo
 
   a) ve veřejné dražbě,
 
   b)  od  podnikatele  při  jeho  podnikatelské  činnosti v rámci běžného
   obchodního styku,
 
   c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
 
   d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
 
   e)  při  obchodu  s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou
   vystavenými na doručitele, nebo
 
   f) při obchodu na komoditní burze.
 
   § 1110
 
   Získal-li  někdo  v  dobré  víře  za  úplatu  použitou  movitou  věc od
   podnikatele,  který  při  své  podnikatelské  činnosti  v rámci běžného
   obchodního  styku  obchoduje  takovými  věcmi, vydá ji vlastníku, který
   prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že
   od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
 
   § 1111
 
   Získal-li  někdo  movitou  věc za jiných okolností, než které stanoví §
   1109  nebo  1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v
   oprávnění  převodce  převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud
   vlastník  prokáže,  že  věc  pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného
   trestného činu.
 
   § 1112
 
   Vlastnického  práva  ani  dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému
   prospěchu  dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické
   právo bylo nabyto od neoprávněného.
 
   § 1113
 
   Ustanovení  §  1110  až  1112 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční
   nástroj,  cenný  papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci
   nabyté  ve  veřejné  dražbě,  v  dražbě  při výkonu rozhodnutí nebo při
   provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu
   na komoditní burze.
 
   Pododdíl 8
 
   Nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci
 
   § 1114
 
   Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva
   nabývá  dnem,  který  je  v  něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den
   určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
 
   Díl 4
 
   Spoluvlastnictví
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1115
 
   (1)   Osoby,  jimž  náleží  vlastnické  právo  k  věci  společně,  jsou
   spoluvlastníky.
 
   (2)   Ustanovení   o   spoluvlastnictví  se  použijí  přiměřeně  i  pro
   společenství jiných věcných práv.
 
   § 1116
 
   Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu
   a nakládají s věcí jako jediná osoba.
 
   § 1117
 
   Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným
   právem každého dalšího spoluvlastníka.
 
   § 1118
 
   Spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno,
   i podíl z plodů a užitků ze společné věci.
 
   § 1119
 
   Vyúčtování  se  lze  domáhat  po  uplynutí  doby  obvyklé povaze správy
   společné  věci,  při  zániku  spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v
   něm, anebo z jiných důležitých důvodů.
 
   § 1120
 
   (1) Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.
 
   (2)  Jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle
   podílů   rozdělit,   určí   dohoda   spoluvlastníků.  Nedohodnou-li  se
   spoluvlastníci, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos
   se rozdělí podle podílů.
 
   Oddíl 2
 
   Spoluvlastnický podíl
 
   § 1121
 
   Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.
 
   § 1122
 
   (1)  Podíl  vyjadřuje  míru  účasti každého spoluvlastníka na vytváření
   společné   vůle   a   na   právech   a  povinnostech  vyplývajících  ze
   spoluvlastnictví věci.
 
   (2)  Velikost  podílu  vyplývá  z právní skutečnosti, na níž se zakládá
   spoluvlastnictví  nebo  účast  spoluvlastníka  ve  spoluvlastnictví. To
   spoluvlastníkům  nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové
   ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu.
 
   (3) Má se za to, že podíly jsou stejné.
 
   § 1123
 
   Spoluvlastník  může  se  svým  podílem  nakládat podle své vůle. Takové
   nakládání  však  nesmí  být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez
   zřetele k tomu, z čeho vyplývají.
 
   § 1124
 
   (1)  Bylo-li  spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo
   jinou  právní  skutečností  tak,  že spoluvlastníci nemohli svá práva a
   povinnosti  od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků
   svůj  podíl,  mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců
   ode  dne  vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník
   podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo
   příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní
   právo  vykonají,  mají  právo  vykoupit  podíl  poměrně podle velikosti
   podílů.
 
   (2)  Předkupní  právo  mají  spoluvlastníci  i v případě, že některý ze
   spoluvlastníků  převádí  podíl  bezúplatně;  tehdy  mají spoluvlastníci
   právo  podíl  vykoupit  za obvyklou cenu. To platí i v jiných případech
   zákonného předkupního práva.
 
   § 1125
 
   (1)  Vzniklo-li  spoluvlastnictví  k  zemědělskému závodu pořízením pro
   případ  smrti  nebo  jinou  právní  skutečností  tak, že spoluvlastníci
   nemohli  svá  práva  a  povinnosti  od  počátku  ovlivnit, a převádí-li
   některý  ze  spoluvlastníků  svůj  podíl, mají ostatní spoluvlastníci k
   podílu předkupní právo; předkupní právo se vztahuje i na dědický podíl.
   Neujednají-li si spoluvlastníci nebo spoludědicové, jak předkupní právo
   vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
 
   (2)  Převádí-li  spoluvlastník  svůj  podíl  osobě,  která by byla jeho
   dědicem  podle  ustanovení  o  zákonné posloupnosti dědiců, nebo jinému
   spoluvlastníku,  odstavec  1  se nepoužije. To platí i v případě, že se
   spoluvlastník předkupního práva v písemné formě vzdal.
 
   Oddíl 3
 
   Správa společné věci
 
   § 1126
 
   (1)  Každý  ze  spoluvlastníků  je oprávněn k účasti na správě společné
   věci.
 
   (2)  Při  rozhodování  o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají
   podle velikosti jejich podílů.
 
   § 1127
 
   Z   právního   jednání   týkajícího   se  společné  věci  jsou  všichni
   spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
 
   § 1128
 
   (1)  O  běžné  správě  společné  věci rozhodují spoluvlastníci většinou
   hlasů.
 
   (2)  Rozhodnutí  má  právní  účinky  pro všechny spoluvlastníky pouze v
   případě,  že  všichni  byli  vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se
   jednalo  o  záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník
   opominutý  při  rozhodování  o  neodkladné  záležitosti  může navrhnout
   soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu
   právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
 
   (3)  Není-li  návrh  podle  odstavce  2 podán do třiceti dnů od přijetí
   rozhodnutí,  právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání
   uvědoměn,  běží  lhůta  ode  dne,  kdy  se  o  rozhodnutí dozvěděl nebo
   dozvědět mohl.
 
   § 1129
 
   (1)  K  rozhodnutí  o  významné  záležitosti týkající se společné věci,
   zejména  o  jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu
   či  o  jejím  zpracování,  je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů
   spoluvlastníků.   Nedosáhne-li  se  této  většiny,  rozhodne  na  návrh
   spoluvlastníka soud.
 
   (2)  Spoluvlastník  přehlasovaný  při rozhodování podle odstavce 1 může
   navrhnout,  aby  o  záležitosti  rozhodl  soud;  v  rámci toho může též
   navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí.
   Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.
 
   § 1130
 
   Přehlasovaný   spoluvlastník,  jemuž  rozhodnutí  hrozí  těžkou  újmou,
   zejména  neúměrným  omezením  v  užívání  společné  věci  nebo  vznikem
   povinnosti   zřejmě   nepoměrné  k  hodnotě  jeho  podílu,  může  soudu
   navrhnout,  aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí
   obdobně.
 
   § 1131
 
   Rozhodne-li  většina  spoluvlastníků o opatření potřebném pro zachování
   nebo   zlepšení  společné  věci  a  zaváže-li  se  vůči  přehlasovanému
   spoluvlastníku,  že  po  něm  nebude  požadovat,  aby  se  na nákladech
   podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způsobenou přijatým opatřením
   a  poskytne  dostatečnou jistotu, nemá přehlasovaný spoluvlastník právo
   podle § 1130.
 
   § 1132
 
   K  rozhodnutí,  na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její
   zatížení  zrušeno,  a  k  rozhodnutí,  na  jehož základě mají být práva
   spoluvlastníků  omezena  na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu
   všech spoluvlastníků.
 
   § 1133
 
   Ke  zřízení  zástavního  práva  nebo  jiné  obdobné  jistoty sloužící k
   zajištění  peněžité  pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo
   při  její  obnově  postačí  rozhodnutí  alespoň  dvoutřetinové  většiny
   spoluvlastníků.
 
   Správce společné věci
 
   § 1134
 
   O  volbě  a  odvolání  správce  rozhodují  spoluvlastníci stejně jako o
   záležitostech běžné správy.
 
   § 1135
 
   Správce  má  právní  postavení  příkazníka. Musí spoluvlastníkům správu
   vyúčtovat;  náleží  mu  náhrada  účelně vynaložených nákladů, kterou si
   může vybrat z výnosů spravované věci.
 
   § 1136
 
   Spoluvlastník,   který  vynaložil  na  společnou  věc  náklad  v  zájmu
   ostatních   spoluvlastníků  bez  jejich  vyrozumění  a  souhlasu,  může
   požadovat
 
   a)  poměrnou  část  náhrady  v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o
   náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,
 
   b)  náhradu  nutných  nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba
   vynaložit na záchranu věci.
 
   § 1137
 
   Svěří-li  se  správa několika osobám, rozhodují většinou hlasů; každá z
   nich má jeden hlas.
 
   § 1138
 
   Dohodnou-li  se  spoluvlastníci  nemovité  věci  o  její  správě jinak,
   vyžaduje  dohoda  formu  veřejné  listiny.  Dohoda  se založí do sbírky
   listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu.
 
   § 1139
 
   Soudní úprava poměrů spoluvlastníků
 
   (1)  Navrhne-li  některý  ze  spoluvlastníků  soudu,  aby  rozhodl,  že
   rozhodnutí  většiny  spoluvlastníků  nemá  vůči němu právní účinky, aby
   takové  rozhodnutí  zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá
   soud  právní  poměry  spoluvlastníků  podle slušného uvážení. Soud může
   zejména  rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami
   či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
 
   (2)  Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li
   se   jeho  rozhodnutí  některý  ze  spoluvlastníků  proto,  že  se  při
   rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
 
   Oddíl 4
 
   Oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví
 
   § 1140
 
   (1) Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
 
   (2)  Každý  ze  spoluvlastníků  může  kdykoli  žádat  o své oddělení ze
   spoluvlastnictví,  lze-li  předmět  spoluvlastnictví  rozdělit,  nebo o
   zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen
   k újmě některého ze spoluvlastníků.
 
   § 1141
 
   (1)  Spoluvlastnictví  se  zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda
   musí   obsahovat   ujednání   o   způsobu  vypořádání.  Jedná-li  se  o
   spoluvlastnictví  nemovité  věci  nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou
   formu.
 
   (2)  Spoluvlastníci  se  vypořádají  rozdělením  společné  věci,  jejím
   prodejem  z  volné  ruky  nebo  ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku,
   anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s
   vyplacením ostatních.
 
   § 1142
 
   (1) Jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému
   účelu, není její rozdělení možné.
 
   (2)  Zemědělský  pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly
   pozemky  účelně  obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti
   stálého  přístupu.  To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem
   zřízení   stavby   nebo  za  takovým  účelem,  pro  který  lze  pozemek
   vyvlastnit.
 
   § 1143
 
   Nedohodnou-li  se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o
   něm  na  návrh  některého  ze  spoluvlastníků  soud. Rozhodne-li soud o
   zrušení   spoluvlastnictví,   rozhodne  zároveň  o  způsobu  vypořádání
   spoluvlastníků.
 
   § 1144
 
   (1)  Je-li  to  možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale
   nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
 
   (2)  Rozdělení  věci  však  nebrání  nemožnost  rozdělit  věc  na  díly
   odpovídající  přesně  podílům  spoluvlastníků,  vyrovná-li  se rozdíl v
   penězích.
 
   § 1145
 
   Při  zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit
   služebnost  nebo  jiné  věcné  právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově
   vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.
 
   § 1146
 
   Společné  listiny  nelze dělit. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, u koho
   se  uloží  společné  listiny,  uloží  je  u nejstaršího spoluvlastníka,
   není-li  tomu  jinak  nic  na  závadu. Ostatní spoluvlastníci obdrží na
   společný náklad úředně ověřené opisy nebo kopie.
 
   § 1147
 
   Není-li  rozdělení  společné  věci  dobře  možné,  přikáže  ji  soud za
   přiměřenou  náhradu  jednomu  nebo  více spoluvlastníkům. Nechce-li věc
   žádný  ze  spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v
   odůvodněném  případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi
   spoluvlastníky.
 
   § 1148
 
   (1)  Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají
   pohledávky  a  dluhy,  které  souvisejí  se  spoluvlastnictvím  nebo se
   společnou věcí.
 
   (2) Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož
   i  pohledávky,  jejíž  splatnost  nastane  do jednoho roku po účinnosti
   dohody  o  zrušení  spoluvlastnictví  nebo po zahájení řízení o zrušení
   spoluvlastnictví.
 
   (3) Prodá-li se věc, uhradí se po stržení nákladů prodeje všechny dluhy
   podle  předchozích  odstavců  ještě předtím, než se mezi spoluvlastníky
   rozdělí výtěžek.
 
   § 1149
 
   (1)  Bývalí  spoluvlastníci  si  doručí  na  žádost  některého  z  nich
   potvrzení, jak se vypořádali, pokud dohodu o zrušení spoluvlastnictví k
   movité věci neuzavřeli v písemné formě.
 
   (2)   Při  vypořádání  spoluvlastnictví  k  nemovité  věci  zapsané  do
   veřejného  seznamu  vznikají  nová  vlastnická  práva zápisem do tohoto
   veřejného seznamu.
 
   Ochrana třetích osob při rozdělení společné věci
 
   § 1150
 
   Rozdělení  společné  věci  není  na újmu osobě, která má věcné právo ke
   společné věci.
 
   § 1151
 
   Při  rozdělení  panující  věci  trvá  věcné  břemeno  pro  všechny díly
   zpravidla  nadále,  nesmí  však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším.
   Prospívá-li  věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům
   ostatním.
 
   § 1152
 
   Rozdělí-li  se  zatížená  věc  a postihuje-li věcné břemeno jen některý
   díl, zaniká na dílech ostatních.
 
   § 1153
 
   (1) Poskytuje-li právo ze služebnosti nebo jiné zatížení právo k plodům
   nebo užitkům, může
 
   a) každá z oprávněných osob, pokud se dělí věc panující, nebo
 
   b)  každá z obtížených osob, pokud se dělí věc obtížená, navrhnout, aby
   vykonávání upravil soud.
 
   (2) Soud vykonávání upraví s ohledem na povahu a účel zatížení, jakož i
   s  ohledem  na  hospodářské  zvláštnosti  jednotlivých  dílů  tak,  aby
   výsledek odpovídal zásadám slušnosti a aby se zatížení nezvětšilo.
 
   Odklad zrušení spoluvlastnictví
 
   § 1154
 
   (1)   Ujednají-li   si   spoluvlastníci,   že   nebudou  žádat  zrušení
   spoluvlastnictví  po  určitou  dobu,  nejvýše  však po dobu deseti let,
   nemůže tím být vyloučeno jakékoli jiné pozdější ujednání. Byl-li odklad
   zrušení  spoluvlastnictví ujednán na dobu delší deseti let, považuje se
   za ujednaný na deset let. Odklad zrušení spoluvlastnictví lze ujednat i
   opakovaně.
 
   (2)  Má-li ujednání odkladu zrušení spoluvlastnictví zavazovat i právní
   nástupce  spoluvlastníků, jejichž právní nástupnictví vznikne jinak než
   děděním nebo přeměnou právnické osoby, musí to být výslovně ujednáno.
 
   (3)  Ujednání o odkladu zrušení spoluvlastnictví vyžaduje formu veřejné
   listiny;  týká-li  se  ujednání  nemovité  věci  zapsané  do  veřejného
   seznamu,   zapíše  se  odklad  zrušení  spoluvlastnictví  do  veřejného
   seznamu.
 
   § 1155
 
   (1) Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit,
   má-li   tím  být  zabráněno  majetkové  ztrátě  nebo  vážnému  ohrožení
   oprávněného  zájmu  některého  spoluvlastníka,  a prodloužit tak trvání
   spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.
 
   (2)  Zrušení  spoluvlastnictví  může  být  odloženo  také pořízením pro
   případ smrti.
 
   § 1156
 
   Odklad    zrušení   spoluvlastnictví   lze   později   změnit   dohodou
   spoluvlastníků,  a  nedojde-li k ní, rozhodnutím soudu vydaným na návrh
   spoluvlastníka,  který  prokáže, že na něm nelze spravedlivě požadovat,
   aby   ve  spoluvlastnictví  setrval,  anebo  že  se  podstatně  změnily
   okolnosti, pro něž k odkladu spoluvlastnictví došlo.
 
   § 1157
 
   Odklad oddělení ze spoluvlastnictví
 
   Pro oddělení ze spoluvlastnictví platí § 1154 až 1156 obdobně.
 
   Oddíl 5
 
   Bytové spoluvlastnictví
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1158
 
   (1)  Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictví nemovité věci založené
   vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je
   součástí nemovité věci dům alespoň s dvěma byty.
 
   (2)  Co  je  stanoveno  v  tomto oddílu o bytu, platí také pro nebytový
   prostor, jakož i pro soubor bytů nebo nebytových prostorů.
 
   § 1159
 
   Jednotka  zahrnuje  byt  jako prostorově oddělenou část domu a podíl na
   společných  částech  nemovité  věci  vzájemně  spojené a neoddělitelné.
   Jednotka je věc nemovitá.
 
   Společné části
 
   § 1160
 
   (1)  Společné  jsou  alespoň  ty  části  nemovité věci, které podle své
   povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně.
 
   (2)  Společnými  jsou  vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné
   právo,  jež  vlastníkům  jednotek  zakládá  právo  mít  na pozemku dům,
   stavební  části  podstatné  pro  zachování  domu  včetně  jeho hlavních
   konstrukcí,  a  jeho tvaru i vzhledu, jakož i pro zachování bytu jiného
   vlastníka  jednotky,  a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k
   užívání  bytu.  To  platí  i  v  případě,  že  se  určitá část přenechá
   některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání.
 
   § 1161
 
   Neurčí-li  se  podíly  na  společných  částech  se  zřetelem  k povaze,
   rozměrům  a  umístění  bytu  nebo jako stejné, platí, že jsou stanoveny
   poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech
   bytů v domě.
 
   § 1162
 
   (1)  Jsou-li  podíly  na  společných  částech  určeny jinak než poměrem
   velikosti  podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v
   domě  nebo než jako stejné, má vlastník jednotky právo domáhat se změny
   tohoto určení, pokud se okolnosti změnily tak podstatně, že určení jeho
   podílu na společných částech je zjevně nespravedlivé.
 
   (2)  Nedojde-li  na  návrh  vlastníka  jednotky  ke změně prohlášení (§
   1169), změní prohlášení soud.
 
   Pododdíl 2
 
   Vznik jednotky
 
   § 1163
 
   Výstavba
 
   Zavázaly-li  se  k  tomu strany v souvislosti se stavbou domu nebo jeho
   změnou,  vznikne  jednotka  výstavbou,  pokud  je dům alespoň v takovém
   stupni  rozestavěnosti,  že je již navenek uzavřen obvodovými stěnami a
   střešní konstrukcí a byt je uzavřen obvodovými stěnami.
 
   § 1164
 
   Zápis do veřejného seznamu
 
   (1)  Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne, pokud vlastník nebo
   osoba  k  tomu oprávněná z jiného věcného práva prohlášením rozdělí své
   právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám.
 
   (2) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne i v případě, že si to
   ujednají  spoluvlastníci při oddělení ze spoluvlastnictví nebo při jeho
   zrušení  a vypořádání, nebo že si to ujednají manželé při změně rozsahu
   nebo  při  vypořádání  společného  jmění. Ustanovení o prohlášení se na
   tato ujednání použijí přiměřeně.
 
   § 1165
 
   Rozhodnutí soudu
 
   Jednotka   vznikne,   pokud   o  tom  rozhodne  soud  při  oddělení  ze
   spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení
   společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.
 
   Prohlášení
 
   § 1166
 
   (1) Při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám
   se uvedou alespoň
 
   a) údaje o pozemku, domu, obci a katastrálním území,
 
   b) údaje o jednotce, zejména
 
   1.  pojmenování a označení jednotlivých bytů alespoň číslem a umístěním
   s určením účelu užívání,
 
   2.  určení  a  popis  společných  částí  se zřetelem k jejich stavební,
   technické  nebo  uživatelské povaze a s případným určením, které z nich
   jsou vyhrazeny k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky,
 
   3. velikost podílů na společných částech,
 
   c)  jaká  věcná  a  jiná  práva  a  jaké  závady  přecházejí se vznikem
   vlastnického  práva  k  jednotce  na všechny vlastníky jednotek nebo na
   některé z nich.
 
   (2)  Má-li  rozdělením vzniknout alespoň pět jednotek, z nichž mají být
   alespoň   tři  ve  vlastnictví  tří  různých  vlastníků,  uvedou  se  v
   prohlášení  i  náležitosti stanov společenství vlastníků jednotek (dále
   jen  „společenství vlastníků“). Nevznikne-li v souvislosti s rozdělením
   společenství  vlastníků,  určí  prohlášení  správce pravidla pro správu
   domu,  pravidla  pro  užívání  společných  částí a příspěvky na náklady
   spojené se správou domu a pozemku.
 
   (3)  K  prohlášení  se přiloží půdorysy všech podlaží, popřípadě jejich
   schémata, určující polohu bytů a společných částí domu, spolu s údaji o
   podlahových plochách bytů.
 
   § 1167
 
   Dojde-li  k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu,
   nelze  prohlášení  prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické
   právo k jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla
   další osoba.
 
   § 1168
 
   Odstranění vady prohlášení
 
   (1)  Vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem
   a  neodstraní-li  je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co
   ho  na  vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu
   odstranit   vlastníci   dotčených   jednotek   společným   prohlášením.
   Nedojde-li  k  tomu,  rozhodne  o  odstranění vady soud na návrh osoby,
   která na tom má právní zájem.
 
   (2) Určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky
   na společných částech, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1169
 
   Změna prohlášení
 
   (1)   Vlastníci   jednotek  mohou  prohlášení  změnit.  Je-li  jednotka
   zatížena,  lze prohlášení změnit s předchozím souhlasem osoby oprávněné
   z věcného práva.
 
   (2) Ke změně prohlášení se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek
   o  změně  jejich  práv a povinností uzavřená v písemné formě. Účinnosti
   dohoda nabývá, pokud s ní v písemné formě souhlasí vlastníci jednotek s
   většinou  hlasů,  popřípadě  s  kvalifikovanou většinou hlasů určenou v
   prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody.
 
   Pododdíl 3
 
   Výstavba domu s jednotkami
 
   § 1170
 
   Smlouva o výstavbě
 
   (1)  Smlouvou  o  výstavbě  se  strany  zavazují podílet se společně na
   výstavbě,  dokončení  nebo  na  změně domu za účelem zřízení nebo změny
   jednotek.  Pro  práva  a  povinnosti  stran  platí přiměřeně ustanovení
   tohoto zákona o společnosti.
 
   (2) Ve smlouvě strany ujednají alespoň
 
   a) údaje stanovené jako náležitosti prohlášení o rozdělení práva k domu
   a pozemku na vlastnické právo k jednotkám,
 
   b)   způsob  úhrady  nákladů  výstavby,  popřípadě  ocenění  svépomocně
   prováděných prací,
 
   c)  velikost  spoluvlastnických podílů k domu, a má-li být dům součástí
   pozemku,  velikost  spoluvlastnických  podílů  k  pozemku, na dobu, než
   výstavbou  vznikne  první  jednotka;  spoluvlastnické podíly se určí ve
   velikosti   odpovídající   velikosti   podílu   vlastníka  jednotky  na
   společných částech, a
 
   d) má-li výstavbou vzniknout dům alespoň s pěti jednotkami, náležitosti
   stanov společenství vlastníků, pokud již nebylo založeno.
 
   (3) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1171
 
   Je-li  smlouva  o  výstavbě uzavřena v době, kdy je dům již rozestavěn,
   ale   byty  ještě  rozestavěny  nejsou,  ujednají  si  strany  velikost
   spoluvlastnických  podílů  k  nemovité  věci  ve velikosti odpovídající
   velikosti  spoluvlastnických  podílů  budoucích  vlastníků  jednotek na
   společných částech.
 
   § 1172
 
   (1)  Má-li  jednotka  vzniknout  nástavbou,  přístavbou  nebo  stavební
   úpravou  domu  a  nejsou-li  v  domě  jednotky dosud vymezeny, ujednají
   strany  ve  smlouvě  i vymezení jednotek v domě a vlastník nebo osoba k
   tomu  oprávněná z jiného věcného práva převede na zájemce o nabytí nové
   jednotky   spoluvlastnický   podíl   k   nemovité   věci  ve  velikosti
   odpovídající  velikosti  jeho  spoluvlastnického  podílu jako vlastníka
   jednotky na společných částech.
 
   (2)  Má-li  vzniknout  nová  jednotka nebo má-li být dosavadní jednotka
   změněna  nástavbou,  přístavbou  nebo stavební úpravou v domě, kde jsou
   jednotky  již  vymezeny,  ujednají  strany ve smlouvě i změny velikosti
   spoluvlastnických  podílů  po vzniku nové jednotky nebo změně dosavadní
   jednotky  a  jejich převody tak, aby odpovídaly nově určeným velikostem
   spoluvlastnických podílů.
 
   § 1173
 
   Neobsahuje-li  smlouva  o  výstavbě  výslovné  ujednání o odchylkách od
   určení  jednotek, považuje se výstavba za řádnou, pokud je odchylka jen
   nepatrná  a  dotčený  spoluvlastník  ji  měl  a  mohl rozumně očekávat.
   Nedohodnou-li  se  strany,  rozhodne  soud, jak se důsledky odchylky od
   určení jednotek vypořádají.
 
   § 1174
 
   (1)  Vznikne-li  výstavbou  dům,  zůstanou strany až do vzniku jednotky
   podílovými spoluvlastníky nemovité věci.
 
   (2)  Vznikem jednotky se podílové spoluvlastnictví nemovité věci mění v
   bytové spoluvlastnictví.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva a povinnosti vlastníka jednotky
 
   § 1175
 
   (1)  Vlastník  jednotky  má  právo svobodně spravovat, výlučně užívat a
   uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí
   však  ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit,
   změnit nebo poškodit společné části.
 
   (2)  Vlastník jednotky udržuje svůj byt, jak to vyžaduje nezávadný stav
   a dobrý vzhled domu; to platí i o společných částech, které má vlastník
   jednotky vyhrazeny ve výlučném užívání.
 
   § 1176
 
   Vznikem   vlastnického  práva  k  jednotce  vzniká  vlastníku  jednotky
   povinnost  řídit  se  pravidly pro správu domu a pro užívání společných
   částí,  pokud  byl  s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl
   znát,  jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup
   do domu nebo bytu.
 
   § 1177
 
   (1)  Kdo  nabyl  jednotku do vlastnictví, oznámí to včetně své adresy a
   počtu  osob,  které  budou  mít  v  bytě domácnost, vlastníkům jednotek
   prostřednictvím  osoby  odpovědné  za správu domu nejpozději do jednoho
   měsíce  ode  dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že je vlastníkem.
   To obdobně platí i v případě změny údajů uvedených v oznámení.
 
   (2)  Vlastník jednotky oznámí bez zbytečného odkladu osobě odpovědné za
   správu  domu  změny v počtu osob, které mají v bytě domácnost a bydlí v
   něm  po  dobu,  která  činí  v  souhrnu  nejméně  tři  měsíce  v jednom
   kalendářním  roce. To platí i tehdy, přenechal-li vlastník jednotky byt
   k  užívání  jiné  osobě; v takovém případě oznámí i jméno a adresu této
   osoby.
 
   § 1178
 
   Požádá-li  o  to  vlastník jednotky, sdělí mu osoba odpovědná za správu
   domu jméno a adresu kteréhokoli vlastníka jednotky nebo nájemce v domě.
 
   § 1179
 
   Vlastník  jednotky  má právo seznámit se, jak osoba odpovědná za správu
   domu  hospodaří  a  jak  dům  nebo  pozemek spravuje. U této osoby může
   vlastník  jednotky nahlížet do smluv uzavřených ve věcech správy, jakož
   i do účetních knih a dokladů.
 
   § 1180
 
   (1) Nebylo-li jinak určeno, přispívá vlastník jednotky na správu domu a
   pozemku  ve  výši  odpovídající  jeho  podílu  na  společných  částech.
   Slouží-li  některá ze společných částí jen některému vlastníku jednotky
   k  výlučnému užívání, stanoví se výše příspěvku i se zřetelem k povaze,
   rozměrům  a umístění této části a rozsahu povinnosti vlastníka jednotky
   spravovat tuto část na vlastní náklad.
 
   (2)  Příspěvky  určené  na  odměňování  osoby, která dům spravuje, nebo
   členů  jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní
   správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně.
 
   § 1181
 
   (1) Vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s
   užíváním  bytu  (služby)  a  má právo, aby mu osoba odpovědná za správu
   domu  zálohy  včas  vyúčtovala,  zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od
   skončení zúčtovacího období.
 
   (2)  Není-li  určena  doba  splatnosti nedoplatku nebo přeplatku záloh,
   jsou  splatné  k  témuž  dni  do tří měsíců po uplynutí lhůty uvedené v
   odstavci 1.
 
   § 1182
 
   Upravuje-li vlastník jednotky stavebně svůj byt, umožní do bytu přístup
   pro  ověření,  zda  stavební úpravy neohrožují, nepoškozují nebo nemění
   společné  části,  pokud  byl  k tomu předem vyzván osobou odpovědnou za
   správu domu.
 
   § 1183
 
   (1)  Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě,
   přestavbě  či  jiné  změně  domu  nebo  pozemku,  o  nichž  bylo  řádně
   rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která
   slouží  výlučně  k  užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup,
   pokud  k  tomu  byl  předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To
   platí  i  pro  umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby
   vody, plynu, tepla a jiných energií.
 
   (2)  Při  poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí
   vlastníku   jednotky  škodu  společenství  vlastníků,  a  nevzniklo-li,
   nahradí  ji poměrně spoluvlastníci domu. Prováděl-li však tyto práce ve
   svém zájmu jen některý vlastník jednotky, nahradí škodu sám.
 
   § 1184
 
   Na  návrh  osoby  odpovědné  za  správu  domu  nebo dotčeného vlastníka
   jednotky  může  soud  nařídit  prodej  jednotky  toho  vlastníka, který
   porušuje  povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem
   podstatně  omezujícím  nebo  znemožňujícím  práva  ostatních  vlastníků
   jednotek.
 
   § 1185
 
   Spoluvlastnictví jednotky
 
   (1)  Vlastník  jednotky  může  své právo k jednotce rozdělit na podíly,
   ledaže to bylo vyloučeno.
 
   (2)  Spoluvlastníci  jednotky  zmocní  společného  zástupce, který bude
   vykonávat  jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu. To platí i
   v případě manželů, kteří mají jednotku ve společném jmění.
 
   Zvláštní ustanovení o převodu jednotky
 
   § 1186
 
   (1)  Při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné
   za  správu  domu  povinnost  příspěvky  na správu domu ke dni účinnosti
   převodu vypořádat.
 
   (2)  Převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli
   potvrzením  osoby  odpovědné  za správu domu, jaké dluhy související se
   správou  domu  a  pozemku  přejdou na nabyvatele jednotky, popřípadě že
   takové  dluhy  nejsou.  Za  dluhy, které na nabyvatele jednotky přešly,
   ručí převodce osobě odpovědné za správu domu.
 
   § 1187
 
   (1)  Vznikla-li  jednotka  rozdělením  práva  k  domu  nebo  pozemku na
   vlastnické  právo  k  jednotkám,  má  nájemce  bytu  předkupní  právo k
   jednotce  při  jejím  prvním  převodu.  To  platí  i  v  případě  nájmu
   nebytového  prostoru, pokud byl pronajat v souvislosti s bytem v tomtéž
   domě.  Předkupní  právo  zanikne,  nepřijme-li nájemce nabídku do šesti
   měsíců od její účinnosti.
 
   (2) Je-li nájemcem právnická osoba, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.
 
   § 1188
 
   (1)  Vznikne-li jednotka v domě ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví
   právnické  osoby  a  je-li  nájemcem člen nebo společník této právnické
   osoby,  který  se  podílel  prací  nebo  majetkovou  účastí na pořízení
   nemovité  věci, lze vlastnické právo k jednotce převést jen na něho. To
   platí  i  v  případě,  že  se  na pořízení nemovité věci podílel právní
   předchůdce společníka nebo člena.
 
   (2)  Vyžaduje-li  jiný  právní  předpis  k  platnosti převodu stanovení
   hodnoty  převáděného  majetku  na  základě  posudku  znalce jmenovaného
   soudem, jeho ustanovení se nepoužijí.
 
   Pododdíl 5
 
   Správa domu a pozemku
 
   § 1189
 
   (1)  Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky
   a  co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči
   o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných
   částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním
   změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo
   změnou  v  užívání,  jakož  i  se  zřízením,  udržováním nebo zlepšením
   zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  se správa vztahuje i na společné části, které
   slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku.
 
   § 1190
 
   Osobou  odpovědnou  za správu domu a pozemku je společenství vlastníků.
   Nevzniklo-li  společenství  vlastníků,  je  osobou odpovědnou za správu
   domu správce.
 
   Správa bez vzniku společenství vlastníků
 
   § 1191
 
   Nevzniklo-li  společenství  vlastníků,  použijí  se  na správu pravidla
   určená  v  prohlášení  a  pro rozhodování ve věcech správy se přiměřeně
   použijí ustanovení o shromáždění; k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek
   správce.
 
   § 1192
 
   (1)  Má-li  některý vlastník jednotky na společných částech podíl větší
   než  poloviční,  stává  se  správcem. Není-li takový vlastník jednotky,
   zvolí  vlastníci  jednotek  správce  většinou hlasů. Na návrh některého
   vlastníka  jednotky soud správce odvolá a jmenuje nového správce, pokud
   je pro to důležitý důvod.
 
   (2) Správce může samostatně činit, co je nutné k zachování spravovaného
   majetku;  pokud je určeno něco jiného, nepřihlíží se k tomu. To neplatí
   pro  rozhodování  o  záležitostech, které podle tohoto zákona náleží do
   působnosti shromáždění.
 
   § 1193
 
   Jedná-li  se  o  dům,  kde  je méně než pět jednotek, nepřihlíží se při
   rozhodování  vlastníků  jednotek  k  hlasům správce převyšujícím součet
   hlasů všech ostatních vlastníků jednotek.
 
   Společenství vlastníků
 
   § 1194
 
   (1)  Společenství  vlastníků  je  právnická  osoba  založená  za účelem
   zajišťování  správy  domu  a  pozemku;  při  naplňování  svého účelu je
   způsobilé  nabývat  práva  a  zavazovat  se k povinnostem. Společenství
   vlastníků  nesmí  podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání
   nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.
 
   (2)  Členství  ve  společenství  vlastníků  je  neoddělitelně spojeno s
   vlastnictvím jednotky. Za dluhy společenství vlastníků ručí jeho člen v
   poměru podle velikosti svého podílu na společných částech.
 
   § 1195
 
   (1)  Společenství vlastníků může nabývat majetek a nakládat s ním pouze
   pro účely správy domu a pozemku.
 
   (2) K právnímu jednání, kterým společenství vlastníků zajistí dluh jiné
   osoby, se nepřihlíží.
 
   § 1196
 
   (1)  Společenství  vlastníků  právně  jedná  v  mezích  svého  účelu  s
   vlastníky jednotek i s třetími osobami.
 
   (2)  Vzniknou-li  vlastníkům  jednotek  práva vadou jednotky, zastupuje
   společenství vlastníků vlastníky jednotek při uplatňování těchto práv.
 
   § 1197
 
   Sdruží-li  se společenství vlastníků s jiným společenstvím vlastníků ke
   spolupráci při naplňování svého účelu nebo stane-li se členem právnické
   osoby  sdružující  společenství  vlastníků nebo vlastníky jednotek nebo
   jinak  působící  v  oblasti  bydlení, nesmí se zavázat k jiné majetkové
   účasti,  než  je poskytnutí členského vkladu nebo poskytování členských
   příspěvků.  Zaváže-li  se  společenství  vlastníků podílet se na ztrátě
   jiné osoby, hradit její dluhy nebo je zajistit, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1198
 
   (1)  Nebylo-li  společenství  vlastníků  založeno  již dříve, založí je
   vlastníci  jednotek,  kde  je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři
   jsou  ve  vlastnictví  tří  různých  vlastníků,  nejpozději  po  vzniku
   vlastnického práva k první převedené jednotce.
 
   (2) Do veřejného seznamu se nezapíše vlastnické právo k další převedené
   jednotce,  pokud není prokázán vznik společenství vlastníků. To neplatí
   při nabytí jednotky do vlastnictví prvním vlastníkem.
 
   § 1199
 
   Je-li  v  domě  méně  než pět jednotek, může být společenství vlastníků
   založeno, pokud s tím souhlasí všichni vlastníci jednotek.
 
   § 1200
 
   Založení společenství vlastníků
 
   (1)  Společenství  vlastníků  se  založí  schválením  stanov. Nebylo-li
   společenství  vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k domu a
   pozemku  na  vlastnické  právo  k jednotkám nebo ujednáním ve smlouvě o
   výstavbě,  vyžaduje  se  ke  schválení  stanov  souhlas vlastníků všech
   jednotek.
 
   (2) Stanovy obsahují alespoň
 
   a) název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro
   který společenství vlastníků vzniklo,
 
   b)  sídlo  určené  v  domě,  pro  který společenství vlastníků vzniklo;
   není-li to možné, na jiném vhodném místě,
 
   c) členská práva a povinnosti vlastníků jednotek, jakož i způsob jejich
   uplatňování,
 
   d)  určení  orgánů,  jejich  působnosti,  počtu členů volených orgánů a
   jejich funkčního období, jakož i způsobu svolávání, jednání a usnášení,
 
   e) určení prvních členů statutárního orgánu,
 
   f) pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí,
 
   g)  pravidla  pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu
   domu  a  úhradu  cen  služeb  a  pro  způsob určení jejich výše placené
   jednotlivými vlastníky jednotek.
 
   (3)  Stanovy  vyžadují formu veřejné listiny. To neplatí, zakládá-li se
   společenství  prohlášením  o  rozdělení  práva  k  domu  a  pozemku  na
   vlastnické právo k jednotkám ujednáním ve smlouvě o výstavbě.
 
   § 1201
 
   Bylo-li společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k
   domu  a  pozemku  na  vlastnické  právo  k  jednotkám nebo ujednáním ve
   smlouvě  o  výstavbě,  nepřihlíží  se  k  změnám stanov provedeným před
   vznikem společenství vlastníků.
 
   § 1202
 
   (1)  Dokud  má některý zakladatel společenství vlastníků většinu hlasů,
   je  správcem  domu  a  pozemku.  Pro  tento účel se na strany smlouvy o
   výstavbě hledí jako na jednu osobu.
 
   (2) Na správu se použijí pravidla určená v prohlášení a pro rozhodování
   ve  věcech  správy  se  obdobně  použijí  ustanovení  o  shromáždění. K
   rozhodnutí   svolá  vlastníky  jednotek  správce;  při  rozhodování  se
   nepřihlíží  k  hlasům správce převyšujícím součet hlasů všech ostatních
   vlastníků jednotek.
 
   § 1203
 
   Ztratí-li  správce  většinu hlasů, podá nejpozději do šedesáti dnů jako
   statutární  orgán  společenství  vlastníků  návrh na zápis společenství
   vlastníků  do  veřejného rejstříku a nejpozději do devadesáti dnů svolá
   shromáždění.   Neučiní-li   to,  může  tak  učinit  kterýkoli  vlastník
   jednotky.
 
   § 1204
 
   Vznik společenství vlastníků
 
   Společenství vlastníků vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   § 1205
 
   Orgány společenství vlastníků
 
   (1)  Nejvyšší  orgán  společenství vlastníků je shromáždění. Statutární
   orgán je výbor, ledaže stanovy určí, že je statutárním orgánem předseda
   společenství  vlastníků.  Zřídí-li  stanovy  další  orgány,  nelze  jim
   založit působnost vyhrazenou shromáždění nebo statutárnímu orgánu.
 
   (2) Způsobilý být členem voleného orgánu nebo zástupcem právnické osoby
   jako člena takového orgánu je ten, kdo je plně svéprávný a je bezúhonný
   ve smyslu jiného právního předpisu upravujícího živnostenské podnikání.
 
   Shromáždění
 
   § 1206
 
   (1) Shromáždění tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet
   hlasů  odpovídající  velikosti jeho podílu na společných částech; je-li
   však  vlastníkem  jednotky  společenství  vlastníků,  k  jeho  hlasu se
   nepřihlíží.
 
   (2)  Shromáždění  je  způsobilé  usnášet  se  za  přítomnosti vlastníků
   jednotek,  kteří  mají  většinu  všech  hlasů.  K přijetí rozhodnutí se
   vyžaduje  souhlas  většiny  hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže
   stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.
 
   § 1207
 
   (1)  Statutární  orgán  svolá shromáždění k zasedání tak, aby se konalo
   nejméně  jedenkrát  do  roka.  Statutární  orgán  svolá shromáždění i z
   podnětu  vlastníků  jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů,
   nejméně  však  dvou  z  nich;  neučiní-li  to,  svolají  tito vlastníci
   shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami.
 
   (2)   Nejsou-li  k  pozvánce  připojeny  podklady  týkající  se  pořadu
   zasedání,  umožní  svolavatel každému vlastníku jednotky včas se s nimi
   seznámit.
 
   § 1208
 
   Do působnosti shromáždění patří
 
   a) změna stanov,
 
   b)  změna  prohlášení  o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické
   právo k jednotkám,
 
   c) volba a odvolávání členů volených orgánů a rozhodování o výši jejich
   odměn,
 
   d) schválení účetní závěrky, vypořádání výsledku hospodaření a zprávy o
   hospodaření  společenství vlastníků a správě domu, jakož i celkové výše
   příspěvků  na  správu  domu pro příští období a rozhodnutí o vyúčtování
   nebo vypořádání nevyčerpaných příspěvků,
 
   e)  schválení  druhu  služeb  a  výše  záloh  na jejich úhradu, jakož i
   způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky,
 
   f) rozhodování
 
   1.  o  členství  společenství  vlastníků  v  právnické osobě působící v
   oblasti bydlení,
 
   2. o změně účelu užívání domu nebo bytu,
 
   3. o změně podlahové plochy bytu,
 
   4. o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek,
 
   5. o změně podílu na společných částech,
 
   6.  o  změně  v  určení  společné  části  sloužící  k výlučnému užívání
   vlastníka jednotky,
 
   7.  o  opravě nebo stavební úpravě společné části, převyšují-li náklady
   částku  stanovenou  prováděcím  právním  předpisem;  to  neplatí, pokud
   stanovy určí něco jiného,
 
   g) udělování předchozího souhlasu
 
   1.  k  nabytí,  zcizení  nebo  zatížení  nemovitých  věcí nebo k jinému
   nakládání s nimi,
 
   2.  k  nabytí,  zcizení  nebo  zatížení  movitých věcí, jejichž hodnota
   převyšuje částku stanovenou prováděcím právním předpisem, nebo k jinému
   nakládání s nimi; to neplatí, pokud stanovy určí něco jiného,
 
   3.  k uzavření smlouvy o úvěru společenstvím vlastníků včetně schválení
   výše a podmínek úvěru,
 
   4.  k  uzavření  smlouvy  o  zřízení zástavního práva k jednotce, pokud
   dotčený  vlastník jednotky v písemné formě s uzavřením zástavní smlouvy
   souhlasil,
 
   h)  určení  osoby,  která  má zajišťovat některé činnosti správy domu a
   pozemku,
 
   i  rozhodnutí  o její změně, jakož i schválení smlouvy s touto osobou a
   schválení změny smlouvy v ujednání o ceně nebo o rozsahu činnosti,
 
   i)  rozhodování  v  dalších  záležitostech  určených  stanovami  nebo v
   záležitostech, které si shromáždění k rozhodnutí vyhradí.
 
   § 1209
 
   (1)  Je-li  pro  to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky
   nebo  i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout
   soudu,  aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby
   soud  dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
   podán  do  tří  měsíců  ode  dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí
   dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
 
   (2) Je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout
   soudu,   aby  rozhodl  o  záležitosti,  která  byla  shromáždění  řádně
   předložena   k   rozhodnutí,   ale   o   které  nebylo  rozhodnuto  pro
   nezpůsobilost shromáždění usnášet se.
 
   Rozhodnutí mimo zasedání
 
   § 1210
 
   (1) Není-li svolané shromáždění způsobilé usnášet se, může osoba, která
   je  oprávněna  shromáždění svolat, navrhnout v písemné formě do jednoho
   měsíce  ode dne, na který bylo zasedání svoláno, aby vlastníci jednotek
   rozhodli o týchž záležitostech mimo zasedání.
 
   (2)  V jiných případech lze mimo zasedání rozhodnout, pokud to připustí
   stanovy.
 
   § 1211
 
   Návrh musí obsahovat alespoň návrh usnesení, podklady potřebné pro jeho
   posouzení  nebo  údaj, kde jsou uveřejněny, a údaj o lhůtě, ve které se
   má vlastník jednotky vyjádřit. Neurčí-li stanovy delší lhůtu, platí, že
   lhůta činí patnáct dní.
 
   § 1212
 
   K  platnosti  hlasování  se  vyžaduje  vyjádření  vlastníka  jednotky s
   uvedením  dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou
   na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí.
 
   § 1213
 
   Statutární  orgán  oznámí  vlastníkům jednotek v písemné formě výsledek
   hlasování,  a  pokud  bylo  usnesení  přijato,  oznámí jim i celý obsah
   přijatého usnesení. Neučiní-li to bez zbytečného odkladu, může oznámení
   učinit na náklady společenství vlastníků ten, kdo usnesení navrhl.
 
   § 1214
 
   Rozhodnutí  se  přijímá většinou hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže
   stanovy  vyžadují  vyšší  počet  hlasů. Mění-li se však všem vlastníkům
   jednotek  velikost  podílů  na společných částech nebo mění-li se poměr
   výše  příspěvků  na  správu  domu  a pozemku jinak než v důsledku změny
   podílů  na  společných  částech,  vyžaduje  se  souhlas všech vlastníků
   jednotek.
 
   Zrušení společenství vlastníků
 
   § 1215
 
   (1) Společenství vlastníků se zrušuje dnem zániku vlastnického práva ke
   všem jednotkám v domě.
 
   (2)  Rozhodnutím  vlastníků jednotek lze společenství vlastníků zrušit,
   pokud  bylo  založeno dobrovolně nebo pokud počet jednotek v domě klesl
   na  méně než pět. V takovém případě vlastníci jednotek přijmou pravidla
   pro správu domu a pozemku a pro příspěvky na ni.
 
   § 1216
 
   Při  zrušení  společenství  vlastníků  se  neprovádí likvidace. Práva a
   povinnosti  společenství  vlastníků  přecházejí  dnem  jeho  zániku  na
   vlastníky  jednotek  v poměru stanoveném podle podílu každého vlastníka
   jednotky na společných částech.
 
   Pododdíl 6
 
   Zrušení bytového spoluvlastnictví
 
   § 1217
 
   (1)  Dohodnou-li se vlastníci jednotek o přeměně bytového vlastnictví v
   podílové  spoluvlastnictví nemovité věci, změní se bytové vlastnictví v
   podílové spoluvlastnictví zápisem do veřejného seznamu. Má se za to, že
   se  velikost  spoluvlastnického  podílu  každého  spoluvlastníka  rovná
   velikosti  podílu,  jaký  měl  jako  vlastník  jednotky  na  společných
   částech.
 
   (2) Jsou-li všechny jednotky v domě ve společném jmění a dohodnou-li se
   manželé  o přeměně bytového vlastnictví na vlastnictví nemovité věci ve
   společném  jmění,  změní  se bytové vlastnictví ve vlastnictví nemovité
   věci ve společném jmění zápisem do veřejného seznamu.
 
   (3) Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1218
 
   (1)  Má-li  ke všem jednotkám v domě vlastnické právo jediný vlastník a
   prohlásí-li, že mění vlastnické právo k jednotkám na vlastnické právo k
   nemovité věci, bytové vlastnictví zanikne zápisem do veřejného seznamu.
 
   (2) Prohlášení vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1219
 
   Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se k platnosti dohody nebo prohlášení
   o  zrušení bytového vlastnictví souhlas osoby oprávněné z věcného práva
   udělený v písemné formě.
 
   Pododdíl 7
 
   Společná ustanovení
 
   § 1220
 
   (1)  Změní-li  se prohlášení, vyhotoví jeho úplné znění osoba odpovědná
   za  správu  domu  a bez zbytečného odkladu je založí do sbírky listin u
   orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu; to platí i
   v  případě,  že  jsou  náležitosti  prohlášení  obsaženy  ve  smlouvě o
   výstavbě.
 
   (2)   Je-li  osoba  odpovědná  za  správu  domu  zapsána  do  veřejného
   rejstříku, založí bez zbytečného odkladu prohlášení v úplném znění i do
   sbírky listin u orgánu, který vede veřejný rejstřík.
 
   § 1221
 
   Nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí
   se  přiměřeně  ustanovení  o  spolku.  Nepoužijí  se  však ustanovení o
   shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské
   schůzi.
 
   § 1222
 
   Prováděcí  právní  předpis stanoví, jakým způsobem se vypočte podlahová
   plocha bytu v jednotce, o kterých částech nemovité věci se má za to, že
   jsou  společné,  a podrobnosti o činnostech týkajících se správy domu a
   pozemku.
 
   Oddíl 6
 
   Přídatné spoluvlastnictví
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1223
 
   (1)   Věc  náležící  společně  několika  vlastníkům  samostatných  věcí
   určených  k  takovému  užívání,  že tyto věci vytvářejí místně i účelem
   vymezený  celek,  a  která  slouží společnému účelu tak, že bez ní není
   užívání  samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví
   těchto  vlastníků.  Týká-li  se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci
   zapisované  do  veřejného  seznamu,  zapíše  se  do veřejného seznamu i
   přídatné spoluvlastnictví.
 
   (2)  Ustanovení  o přídatném spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i na
   zařízení  pořízené  nebo  jinak nabyté vlastníky uvedenými v odstavci 1
   společným nákladem tak, aby sloužilo jim všem.
 
   § 1224
 
   (1)  Věc v přídatném spoluvlastnictví nesmí být proti vůli některého ze
   spoluvlastníků odňata společnému účelu.
 
   (2)  Zatížit  lze  věc v přídatném spoluvlastnictví jen způsobem, který
   nebrání jejímu využití společnému účelu.
 
   § 1225
 
   (1)  Žádnému  ze spoluvlastníků nelze bránit v účasti na využití věci v
   přídatném  spoluvlastnictví způsobem, který společnému účelu odpovídá a
   nebrání jejímu využití ostatními spoluvlastníky.
 
   (2) Vzdání se práva účasti na využití věci v přídatném spoluvlastnictví
   některým spoluvlastníkem nemá účinky pro jeho právní nástupce.
 
   § 1226
 
   Slouží-li   věc  v  přídatném  spoluvlastnictví  k  společnému  využití
   pozemků,  stanoví  se  podíly  spoluvlastníků  na společné věci poměrem
   výměry  pozemků.  To  spoluvlastníkům  nebrání,  aby si velikost podílů
   ujednali jinak.
 
   § 1227
 
   (1)  Podíl  na  věci  v  přídatném  spoluvlastnictví lze převést jen za
   současného  převodu  vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v
   přídatném  spoluvlastnictví  slouží.  Převádí-li  se vlastnické právo k
   takové  věci,  platí,  že  se  převod  vztahuje  i  na  podíl na věci v
   přídatném spoluvlastnictví.
 
   (2) To platí i pro zatížení předkupním právem, právem zpětné koupě nebo
   obdobným  způsobem,  jakož  i pro zřízení zástavního práva nebo obdobné
   jistoty.
 
   § 1228
 
   (1) Oddělit se z přídatného spoluvlastnictví lze za podmínky, že věc, k
   jejímuž  využití  věc  v  přídatném spoluvlastnictví až dosud sloužila,
   zanikla nebo změnila svůj účel tak, že věc v přídatném spoluvlastnictví
   už není potřebná.
 
   (2)   Ze  stejného  důvodu  může  kterýkoli  z  dalších  spoluvlastníků
   navrhnout  soudu, aby účast spoluvlastníka v přídatném spoluvlastnictví
   zrušil  a  přikázal  jeho  podíl  za náhradu zbývajícím spoluvlastníkům
   podle poměru jejich podílů.
 
   § 1229
 
   Pozbude-li věc v přídatném spoluvlastnictví svůj účel, zanikne přídatné
   spoluvlastnictví   a   spoluvlastníci   se  vypořádají  podle  obecných
   ustanovení  o  zrušení  spoluvlastnictví.  Dokud tento účel trvá, nelze
   přídatné spoluvlastnictví zrušit.
 
   Správa věci v přídatném spoluvlastnictví
 
   § 1230
 
   Nedohodnou-li  se  spoluvlastníci  jinak,  zvolí  k běžné správě věci v
   přídatném  spoluvlastnictví  jednoho  ze  spoluvlastníků  jako správce.
   Není-li správce spoluvlastníky zvolen ani po třech měsících, jmenuje ho
   na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.
 
   § 1231
 
   (1)  Nedojde-li  k  jiné  dohodě,  volí spoluvlastníci správce většinou
   hlasů; každý spoluvlastník má jeden hlas.
 
   (2) Spoluvlastník, který pro zvolení správce nehlasoval, může navrhnout
   soudu,  aby  správce  odvolal,  jsou-li  pro  to důležité důvody, a aby
   jmenoval správcem jiného spoluvlastníka. Není-li návrh podán do třiceti
   dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká.
 
   § 1232
 
   Ujme-li se spoluvlastník běžné správy věci v přídatném spoluvlastnictví
   o  své  vůli a žádný z ostatních spoluvlastníků tomu po dobu tří měsíců
   neodporuje,  ani  nepodá  návrh podle § 1230, hledí se na něho, jako by
   byl správcem zvolen.
 
   § 1233
 
   (1)  Není-li  jiného ujednání, postačí k odvolání správce většina hlasů
   spoluvlastníků;   byl-li   však   správce  jmenován  soudem,  mohou  ho
   spoluvlastníci odvolat alespoň dvěma třetinami hlasů spoluvlastníků.
 
   (2)  Ať  již byl správce povolán jakkoli, odvolá ho z důležitého důvodu
   soud na návrh podaný spoluvlastníky, kteří mají alespoň třetinu hlasů.
 
   § 1234
 
   Z   právního   jednání   správce  v  záležitostech  běžné  správy  jsou
   spoluvlastníci i správce oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně.
 
   § 1235
 
   (1)   Na   správu   věci   v   přídatném   spoluvlastnictví  přispívají
   spoluvlastníci poměrně podle velikosti svých podílů. Na náklady spojené
   se  správou  věci  v  přídatném spoluvlastnictví složí spoluvlastníci k
   rukám správce přiměřenou zálohu; není-li jiné dohody, je záloha splatná
   k 31. lednu.
 
   (2) Kolik má činit úhrn záloh, rozhodnou spoluvlastníci většinou hlasů.
   Nepřijmou-li  spoluvlastníci takové rozhodnutí do konce předcházejícího
   roku,  platí, že byl úhrn záloh pro další rok stanoven částkou složenou
   na  zálohách  v  posledním roce zvýšenou o desetinu. Není-li možné úhrn
   záloh takto stanovit, určí jej na návrh správce soud.
 
   Oddíl 7
 
   Zvláštní ustanovení o společenství jmění
 
   § 1236
 
   Nabude-li  věc  do  vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy,
   zákona  nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o
   manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo
   jiná  obdobná  společenství,  platí,  že má každá z těchto osob právo k
   celé věci.
 
   § 1237
 
   Práva   a  povinnosti  vlastníků  spojených  ve  společenství  se  řídí
   ustanoveními,  podle  kterých  bylo  společenství zřízeno. Ustanovení §
   1238 a 1239 se použijí, není-li stanoveno něco jiného.
 
   § 1238
 
   (1)  Není-li  ujednáno  něco  jiného, vyžaduje se k výkonu vlastnických
   práv  a  k  nakládání  se  společnou  věcí jednomyslné rozhodnutí všech
   zúčastněných.
 
   (2)  Není-li  ujednáno něco jiného, nelze se domáhat rozdělení společné
   věci, dokud společenství trvá, ani nakládat s podílem na společné věci.
 
   § 1239
 
   Vlastnické  právo  ke společné věci zaniká jejím zcizením, nebo zánikem
   společenství; pro vypořádání se použijí ustanovení o spoluvlastnictví.
 
   Díl 5
 
   Věcná práva k cizím věcem
 
   Oddíl 1
 
   Právo stavby
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1240
 
   (1)  Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít
   na  povrchu  nebo  pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se
   jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.
 
   (2)  Právo  stavby  může  být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek,
   kterého  sice  není  pro  stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu
   užívání.
 
   § 1241
 
   Právo  stavby  nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se
   účelu  stavby.  Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit
   právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.
 
   § 1242
 
   Právo  stavby  je  věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho
   součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.
 
   Pododdíl 2
 
   Vznik a zánik práva stavby
 
   § 1243
 
   (1)  Právo  stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak
   zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.
 
   (2)  Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu.
   Zápisu  do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím
   orgánu veřejné moci.
 
   § 1244
 
   (1) Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné; nesmí být zřízeno na více
   než  99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí
   být patrný z veřejného seznamu.
 
   (2)  Nabyl-li  stavebník  právo  stavby vydržením, nabývá je na dobu 40
   let.  Jsou-li  pro  to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je
   právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.
 
   § 1245
 
   Trvání práva stavby lze prodloužit se souhlasem osob, pro které jsou na
   pozemku zapsána zatížení v pořadí za právem stavby.
 
   § 1246
 
   Právo  stavby  nelze  omezit rozvazovací podmínkou; byla-li rozvazovací
   podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní.
 
   § 1247
 
   Bylo-li  právo  stavby  zřízeno  za  úplatu  a  ujednala-li se úplata v
   opětujících  se  dávkách jako stavební plat, zatěžuje právo stavby jako
   reálné  břemeno.  Nepřihlíží  se  k  ujednání, podle kterého změny výše
   stavebního  platu  závisí  na  nejisté  budoucí  události;  to neplatí,
   ujedná-li  se  závislost  výše  stavebního platu na míře zhodnocování a
   znehodnocování peněz.
 
   § 1248
 
   Zřekne-li  se  stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku
   převést na základě listin prokazujících tuto skutečnost právo stavby na
   dobu, která ještě neuplynula, na sebe nebo na jinou osobu.
 
   § 1249
 
   Při  zániku práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, nastanou právní
   následky výmazu práva stavby vůči věcnému právu náležejícímu osobě, pro
   kterou bylo k právu stavby do veřejného seznamu zapsáno věcné právo, až
   zánikem  tohoto  věcného práva. Jestliže však tato osoba k výmazu udělí
   souhlas,  nastanou  právní  následky  výmazu  práva  stavby vůči jejímu
   věcnému právu již tímto výmazem.
 
   Pododdíl 3
 
   Právní poměry z práva stavby
 
   § 1250
 
   Co  do  stavby  vyhovující  právu stavby má stavebník stejná práva jako
   vlastník;  pokud  se  jedná  o  jiné  užívání pozemku zatíženého právem
   stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.
 
   § 1251
 
   (1) Smlouva může stavebníku uložit, aby stavbu provedl do určité doby.
 
   (2) Není-li nic jiného ujednáno, má stavebník povinnost udržovat stavbu
   v  dobrém  stavu.  Smlouva  může  stavebníku  uložit  povinnost  stavbu
   pojistit.
 
   (3)  Vlastníku pozemku může být vyhrazeno schválení určitého faktického
   nebo  právního jednání stavebníka, avšak ani je-li to vlastníku pozemku
   vyhrazeno, nemůže odepřít souhlas k právnímu jednání, které není k jeho
   újmě.
 
   § 1252
 
   (1) Právo stavby lze převést i zatížit.
 
   (2)  Vyhradí-li  si  vlastník  pozemku souhlas k zatížení práva stavby,
   zapíše  se  výhrada  do  veřejného  seznamu.  V  takovém případě lze do
   veřejného  seznamu  zapsat  zatížení  práva  stavby  jen  se  souhlasem
   vlastníka pozemku.
 
   § 1253
 
   Právo  stavby  přechází  na  dědice  i  na  jiného všeobecného právního
   nástupce.
 
   § 1254
 
   Stavebník  má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní
   právo  k  právu stavby. Ujednají-li si strany něco jiného, zapíše se to
   do veřejného seznamu.
 
   § 1255
 
   Není-li   nic   jiného   ujednáno,   dá   vlastník  stavebního  pozemku
   stavebníkovi  při  zániku  práva  stavby uplynutím doby, na kterou bylo
   zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době
   zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.
 
   § 1256
 
   Zástavní a jiná práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.
 
   Oddíl 2
 
   Věcná břemena
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení o služebnostech
 
   § 1257
 
   (1)  Věc  může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci
   jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho
   se zdržet.
 
   (2)  Vlastník  může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného
   svého pozemku.
 
   § 1258
 
   Služebnost  zahrnuje  vše,  co  je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah
   nebo  rozsah  služebnosti  určen,  posoudí  se  podle místní zvyklosti;
   není-li  ani  ta,  má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než
   větší.
 
   § 1259
 
   Kdo  je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; §
   1040 až 1043 se použijí obdobně.
 
   Pododdíl 2
 
   Nabytí služebnosti
 
   § 1260
 
   (1)  Služebnost  se  nabývá  smlouvou,  pořízením pro případ smrti nebo
   vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která
   má  být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné
   moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.
 
   (2)   Při   vydržení   služebnosti  odpovídající  veřejnému  statku  je
   vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.
 
   § 1261
 
   Pozemek určený k plnění funkcí lesa lze zatížit pozemkovou služebností,
   služebností  pastvy  nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou,
   pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková
   služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí
   být již při zřízení služebnosti předem určeny.
 
   § 1262
 
   (1)  Zřizuje-li  se  právním  jednáním  služebnost  k  věci  zapsané ve
   veřejném   seznamu,  vzniká  zápisem  do  takového  seznamu.  Vzniká-li
   služebnost  k  věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní
   skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě.
 
   (2)  Zřizuje-li  se  služebnost  k  věci nezapsané ve veřejném seznamu,
   vzniká účinností smlouvy.
 
   Pododdíl 3
 
   Právní poměry ze služebnosti
 
   § 1263
 
   Oprávněná  osoba  nese  náklad na zachování a opravy věci, která je pro
   služebnost  určena.  Užívá-li  však  věci  i  ten,  kdo  je služebností
   obtížen,  je  povinen  na  náklad  poměrně  přispívat, anebo se užívání
   zdržet.
 
   § 1264
 
   (1)  Není-li  míra  služebnosti  určena,  rozhoduje  potřeba panujícího
   pozemku.
 
   (2)  Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci,
   ani změnou hospodaření na panujícím pozemku.
 
   § 1265
 
   (1) Pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.
 
   (2) Osobní služebnost nelze převést na jinou osobu.
 
   (3)  K  prostoru  pod  povrchem  lze  zřídit  užívací  věcná práva jako
   zcizitelná a dědičná.
 
   § 1266
 
   K  věci  lze  zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na
   újmu právům starším.
 
   Pododdíl 4
 
   Některé pozemkové služebnosti
 
   Služebnost inženýrské sítě
 
   § 1267
 
   (1)  Služebnost  inženýrské  sítě  zakládá  právo  vlastním  nákladem a
   vhodným  i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj
   vést  vodovodní,  kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat
   je  a  udržovat.  Vlastník  pozemku  se zdrží všeho, co vede k ohrožení
   inženýrské  sítě,  a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné
   osobě  vstup  na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem
   prohlídky nebo údržby inženýrské sítě.
 
   (2) Je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a
   udržovat  na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i
   právo  provádět  na  inženýrské  síti úpravy za účelem její modernizace
   nebo zlepšení její výkonnosti.
 
   (3) Oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské
   sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně
   jeho oprávněných zájmů.
 
   § 1268
 
   Nesnese-li  záležitost  při  náhlém  poškození inženýrské sítě odkladu,
   obstará  její  opravu  oprávněná  osoba  i  bez předchozího projednání;
   dotčeným  osobám  však  neprodleně  oznámí provádění opravy, její místo
   označí a zabezpečí. Po skončení prací uvede služebný pozemek na vlastní
   náklad do předešlého stavu a nahradí škodu způsobenou provedením prací.
 
   § 1269
 
   Opora cizí stavby
 
   Kdo  je  povinen  nést  tíži  cizí  stavby,  přispěje  také  poměrně na
   udržování  zdí  nebo  podpěr,  není  však  povinen k podpěře panujícího
   pozemku.
 
   § 1270
 
   Služebnost okapu
 
   (1)  Kdo  má  služebnost  okapu,  má  právo svádět dešťovou vodu ze své
   střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve žlabu; svou střechu smí
   zvýšit jen tehdy, neztíží-li tím služebnost.
 
   (2)  Kdo má služebnost okapu, musí svodní žlab, byl-li zřízen, udržovat
   v dobrém stavu. Také musí, napadne-li mnoho sněhu, sníh včas odklidit.
 
   § 1271
 
   Právo na svod dešťové vody
 
   (1)  Kdo  má  právo  na  svod  dešťové vody ze sousední střechy na svůj
   pozemek, hradí sám náklady na zařízení k tomu potřebná.
 
   (2)  Je-li k svodu potřebná strouha nebo podobné zařízení, nese náklady
   na jejich zřízení a údržbu vlastník panujícího pozemku.
 
   § 1272
 
   Právo na vodu
 
   (1) Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.
 
   (2)  Kdo  má  právo  svádět vodu z cizího pozemku na svůj nebo ze svého
   pozemku  na cizí, může na svůj náklad zřídit a udržovat zařízení k tomu
   potřebná; jejich rozsah se řídí potřebou panujícího pozemku.
 
   § 1273
 
   Služebnost rozlivu
 
   (1)  Služebnost  rozlivu zakládá vlastníku vodního díla, které umožňuje
   řízený  rozliv  povodně,  právo  rozlévat  na  služebném  pozemku vodu.
   Služebnost  zahrnuje  i  právo vlastníka vodního díla mít a udržovat na
   služebném  pozemku  obslužná  zařízení,  a  je-li to výslovně ujednáno,
   provádět  na  nich i na vodním díle úpravy za účelem jejich modernizace
   nebo zlepšení jejich výkonnosti.
 
   (2)  Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení vodního díla a
   obslužných  zařízení,  a  je-li  to  s  ním  předem  projednáno, umožní
   oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu.
 
   (3) Ustanovení § 1267 odst. 3 a § 1268 se použijí obdobně.
 
   Služebnost stezky, průhonu a cesty
 
   § 1274
 
   (1)  Služebnost  stezky  zakládá  právo  chodit  po  ní  nebo  se po ní
   dopravovat  lidskou  silou  a  právo,  aby  po stezce jiní přicházeli k
   oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.
 
   (2)  Služebnost  stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na
   zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.
 
   § 1275
 
   (1)  Služebnost  průhonu  zakládá  právo  hnát  zvířata  přes  služebný
   pozemek.  Se  služebností  průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než
   motorovými vozidly.
 
   (2)  Je-li  služebným  pozemkem  pozemek  určený  k plnění funkcí lesa,
   zakazuje  se  zřídit  služebnost  průhonu  dobytka.  Rozhodne-li  orgán
   veřejné  moci,  že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po
   zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká.
 
   § 1276
 
   (1)  Služebnost  cesty  zakládá  právo  jezdit  přes  služebný  pozemek
   jakýmikoli vozidly.
 
   (2) Ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu.
 
   (3)   Osoba,  které  přísluší  služebnost  cesty,  přispívá  poměrně  k
   udržování  cesty  včetně  lávek  a  mostů.  Vlastník služebného pozemku
   přispívá, jen když tato zařízení užívá.
 
   § 1277
 
   Plocha  pro  výkon  služebnosti  stezky,  cesty  nebo  průhonu musí být
   přiměřená  potřebě  a  místu.  Stanou-li  se  stezka, cesta nebo průhon
   působením  náhody  neschůdnými,  lze  se  domáhat,  aby  byla  vykázána
   náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.
 
   Právo pastvy
 
   § 1278
 
   Není-li  určen  druh,  počet  dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se
   právo  pastvy  zřídilo,  chrání  se  pokojná  desetiletá držba. Jsou-li
   pochybnosti, použijí se ustanovení § 1279 až 1282.
 
   § 1279
 
   (1) Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli
   však  na  prasata  a  drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo
   cizí jsou z pastvy vyloučena.
 
   (2)  Je-li  služebným  pozemkem  pozemek s lesními porosty, zakazuje se
   zřídit služebnost pastvy dobytka.
 
   § 1280
 
   (1)  Mění-li  se  počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je
   rozhodný  průměr  za  první  tři  léta  pastvy. Není-li ani tento počet
   zřejmý,  stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti
   pastvy;  oprávněná  osoba  však  nemůže  na služebném pozemku pást více
   dobytka,  než  kolik  ho  může  přezimovat  s  pící  dodanou  panujícím
   pozemkem.
 
   (2) Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.
 
   § 1281
 
   Doba  pastvy  se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se
   však pasením nesmí omezit nebo ztížit.
 
   § 1282
 
   (1)  Právo  pastvy  nezahrnuje  jiné  užívání. Nevylučuje zpravidla ani
   vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy.
 
   (2) Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.
 
   Pododdíl 5
 
   Užívací právo
 
   § 1283
 
   Služebností  užívacího  práva  se uživateli poskytuje právo užívat cizí
   věc  pro  jeho  vlastní  potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se
   tyto  potřeby  po  zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na
   její rozšíření.
 
   § 1284
 
   Vlastníku  věci  náležejí  všechny užitky, které může brát bez zkrácení
   práva  uživatele.  Vlastník  však  nese  všechny její závady a musí věc
   udržovat v dobrém stavu. Přesahují-li náklady užitek, který vlastníkovi
   zbývá,  musí  uživatel  buď tyto zvýšené náklady nést, anebo od užívání
   upustit.
 
   Požívací právo
 
   § 1285
 
   Služebností  požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí
   věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos
   z  věci.  Při  výkonu  těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu
   věci.
 
   § 1286
 
   Na skrytou věc nalezenou v pozemku poživatel právo nemá.
 
   § 1287
 
   Poživatel  přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla
   služebnost  zřízena.  Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků
   nedosáhlo.
 
   § 1288
 
   Poživatel  udržuje  věc  ve  stavu, v jakém ji převzal, a hradí obvyklé
   udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti
   škodám.  Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její hodnota bez viny
   poživatele, není za to poživatel odpovědný.
 
   § 1289
 
   (1)  Vlastník  může  po  upozornění  poživatele  provést na svůj náklad
   stavební  práce,  jejichž  nutnost vyvolaly náhoda nebo stáří stavby; v
   takovém  případě  poživatel  zaplatí  vlastníku úplatu stanovenou podle
   míry, jakým se požívání zlepšilo.
 
   (2)  Nemůže-li  nebo  nechce-li  vlastník  stavební  práce  provést, je
   poživatel  oprávněn  provést  je sám a po skončeném požívání se domáhat
   stejné náhrady jako poctivý držitel.
 
   § 1290
 
   Poživatel  je  povinen  snášet  stavební  práce,  i  když nejsou nutné,
   nestane-li  se  tím  jeho  právu  újma,  anebo nahradí-li se mu všechna
   škoda.
 
   § 1291
 
   Vlastník  hradí  poživateli náklad, jímž byla věc zlepšena, za stejných
   podmínek,  jako  by  byl  povinen  hradit  jej  nezmocněnému jednateli.
   Vynaložil-li  poživatel náklady ze záliby nebo pro okrasu, má poživatel
   stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.
 
   § 1292
 
   Má  se  za  to,  že  věc,  když  ji  poživatel obdržel, byla prostřední
   jakosti, ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že při ní bylo vše, co
   je k takovému užívání třeba.
 
   § 1293
 
   Když  skončí  požívání,  náležejí  plody  ještě neoddělené vlastníkovi.
   Vlastník však nahradí, co na ně poživatel vynaložil, podle ustanovení o
   poctivém  držiteli.  Na  jiné užitky má poživatel právo podle toho, jak
   dlouho požívání trvalo.
 
   Společná ustanovení
 
   § 1294
 
   Zřídí-li  se  užívací  nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným
   věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti.
   Když  jeho  právo  skončí,  vrátí  stejné  množství  věcí téhož druhu a
   jakosti.
 
   § 1295
 
   (1)  Uživatel  nebo  poživatel  jistiny uložené na úrok má právo jen na
   tento  úrok.  Úrok  náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která
   následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější.
 
   (2) Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s
   jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.
 
   (3)  Dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a
   tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Každý z obou, věřitel i
   uživatel  nebo  poživatel,  se  může  domáhat  jen toho, aby se pro oba
   složila jistina do notářské nebo soudní úschovy.
 
   § 1296
 
   Vlastník  se  nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil
   podstatu,  ledaže  jí  hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se
   vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné.
 
   Služebnost bytu
 
   § 1297
 
   Je-li  zřízena  služebnost  bytu,  má  se  za  to, že byla zřízena jako
   služebnost užívání.
 
   § 1298
 
   Vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se
   služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.
 
   Pododdíl 6
 
   Zánik služebnosti
 
   § 1299
 
   (1)  Služebnost  zaniká  trvalou  změnou,  pro  kterou služebná věc již
   nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.
 
   (2) Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné
   věci  a  výhodou  panujícího  pozemku  nebo oprávněné osoby se vlastník
   služebné   věci  může  domáhat  omezení  nebo  zrušení  služebnosti  za
   přiměřenou náhradu.
 
   § 1300
 
   (1)  Dohodnou-li  se  strany  o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném
   seznamu, zanikne služebnost výmazem z veřejného seznamu.
 
   (2)  Dobu, na kterou byla někomu zřízena služebnost, lze ujednat i tak,
   že  služebnost  zanikne,  dosáhne-li nějaká jiná osoba určitého věku. V
   takovém případě se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání
   služebnosti vliv.
 
   § 1301
 
   Spojením  vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost
   nezaniká.
 
   § 1302
 
   (1)  Osobní  služebnost  zaniká  smrtí  oprávněné  osoby; při rozšíření
   služebnosti  i  na  dědice  se  má za to, že jimi jsou zákonní dědicové
   první   třídy.   Nabyla-li  osobní  služebnost  právnická  osoba,  trvá
   služebnost potud, pokud trvá tato osoba.
 
   (2)   Slouží-li  služebnost  provozu  závodu,  nezaniká  převodem  nebo
   přechodem  závodu  nebo  takové jeho části, která bude provozována jako
   samostatný závod.
 
   Pododdíl 7
 
   Reálná břemena
 
   § 1303
 
   (1)  Je-li  věc zapsána do veřejného seznamu, může být zatížena reálným
   břemenem  tak,  že  dočasný  vlastník věci je jako dlužník zavázán vůči
   oprávněné osobě něco jí dávat nebo něco konat.
 
   (2) Pro totéž reálné břemeno lze zatížit i několik věcí.
 
   § 1304
 
   Časově neomezené reálné břemeno může být zřízeno jen jako vykupitelné a
   podmínky  výkupu  musí  být  předem  určeny  již  při  zřízení reálného
   břemene.
 
   § 1305
 
   Zřizuje-li  se  reálné  břemeno  právním  jednáním,  vzniká  zápisem do
   veřejného seznamu.
 
   § 1306
 
   Záleží-li  reálné  břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka
   nebo  její  náhrada  požadována  jak  po osobě, za jejíhož vlastnického
   práva  dávka  dospěla,  tak  od  přítomného vlastníka, avšak jen z věci
   reálným břemenem zatížené.
 
   § 1307
 
   (1)  Vlastník  zatížené  věci  se zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k
   újmě osoby oprávněné z reálného břemene.
 
   (2)  Nedostačuje-li  věc  reálnému břemeni z viny jejího vlastníka nebo
   pro  nedostatek,  který  vyjde najevo teprve později, tou měrou, jak se
   mělo  při  jeho  zřízení  za  to,  napraví vlastník tento stav složením
   jistoty  nebo  jinak,  aby osoba oprávněná z reálného břemene neutrpěla
   újmu.
 
   § 1308
 
   O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.
 
   Oddíl 3
 
   Zástavní právo
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1309
 
   (1)  Při  zajištění  dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění,
   nesplní-li  dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení
   zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s
   příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
 
   (2)  Ujednání  zakazující  zřídit  zástavní  právo má účinky vůči třetí
   osobě,  jen  je-li  tento zákaz zapsán do rejstříku zástav podle jiného
   právního předpisu nebo do veřejného seznamu, anebo byl-li jí znám.
 
   § 1310
 
   (1) Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat.
 
   (2)  Zástavní  právo  lze  zřídit  i  k věci, k níž zástavnímu dlužníku
   vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve
   veřejném  seznamu  nebo  v  rejstříku  zástav,  zapíše se k ní zástavní
   právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí.
 
   § 1311
 
   (1)  Zástavním  právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož
   výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem
   lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který
   má vzniknout teprve v budoucnu.
 
   (2)  Zástavním  právem  lze  zajistit i dluhy určitého druhu vznikající
   dlužníkovi  vůči  zástavnímu  věřiteli v určité době nebo i různé dluhy
   vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.
 
   Pododdíl 2
 
   Zastavení
 
   § 1312
 
   (1)  Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají,
   co  je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li
   se  dluh  ještě  nedospělý  nebo  více  dluhů, postačí ujednat, do jaké
   nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.
 
   (2) Zástava může být určena jednotlivě, nebo jiným způsobem tak, aby ji
   bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.
 
   § 1313
 
   Zástavní  právo  zajišťuje  dluh  a jeho příslušenství; je-li to zvlášť
   ujednáno, pak i smluvní pokutu.
 
   § 1314
 
   (1) Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo
   osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro
   zástavní smlouvu písemná forma.
 
   (2) Zástavní smlouva vyžaduje formu veřejné listiny,
 
   a) je-li zástavou závod nebo jiná věc hromadná,
 
   b)  je-li  zástavou  nemovitá  věc, která nepodléhá zápisu do veřejného
   seznamu, nebo
 
   c)  má-li  zástavní  právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku
   zástav.
 
   § 1315
 
   Zakázaná ujednání
 
   (1)  Zakazují  se  ujednání,  podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí
   zástavu vyplatit.
 
   (2) Dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že
 
   a) zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy,
 
   b)  věřitel  může  zástavu  zpeněžit  libovolným způsobem nebo si ji za
   libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat nebo
 
   c) věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.
 
   (3)  Je-li  zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk,
   který  je  malým nebo středním podnikatelem, nepřihlíží se k ujednání s
   obsahem  uvedeným  v  odstavci  2  písm.  b),  ať již k němu došlo před
   dospělostí zajištěného dluhu nebo i poté, co zajištěný dluh dospěl.
 
   § 1316
 
   Zástavní  právo  k  věci  zapsané  ve veřejném seznamu vzniká zápisem v
   tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
 
   § 1317
 
   (1)   Zástavní  právo  k  movité  věci  vznikne  odevzdáním  zástavnímu
   věřiteli.  Požádá-li  o  to  zástavce, vydá mu věřitel zástavní list, v
   němž zástavu popíše tak, aby byla od jiných věcí dostatečně odlišena.
 
   (2)  Odevzdání  movité věci lze nahradit znamením tak, že se věc označí
   jako zastavená. Vzniklo-li zástavní právo označením, lze se jej dovolat
   vůči  třetí osobě, pokud nebyla v dobré víře; jinak se má za to, že věc
   označená nebyla.
 
   § 1318
 
   Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím,
   že  zástavce  nebo  zástavní  věřitel  odevzdá  věc třetí osobě, aby ji
   opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Není-li jinak
   ujednáno, hradí zástavce náklady s tím spojené.
 
   § 1319
 
   (1)  Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci
   zápisem do rejstříku zástav.
 
   (2) Zástavní právo k nemovité věci nezapisované do veřejného seznamu, k
   závodu a movité věci hromadné vznikne zápisem do rejstříku zástav.
 
   (3)  Zápis  do  rejstříku  zástav  provede notář, který sepsal zástavní
   smlouvu, bez zbytečného odkladu po uzavření zástavní smlouvy.
 
   Zastavení podílu v korporaci
 
   § 1320
 
   (1)  Lze-li  podíl  v  korporaci  volně  převést,  lze  k němu zřídit i
   zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje
   se  splnění týchž podmínek při jeho zastavení. To neplatí v případě, že
   zastavení podílu společenská smlouva zakáže nebo omezí.
 
   (2) Je-li podíl představován cenným papírem, je způsobilou zástavou jen
   tento cenný papír.
 
   § 1321
 
   Ke  smlouvě,  kterou  korporace  přijímá  do  zástavy vlastní podíl, se
   nepřihlíží.
 
   § 1322
 
   (1)  Zástavní  právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve
   kterém je korporace zapsána.
 
   (2)  Zástavce  nebo  zástavní věřitel oznámí korporaci vznik zástavního
   práva  bez  zbytečného  odkladu;  oznámení  se  však nevyžaduje, dal-li
   příslušný orgán korporace k zastavení podílu souhlas.
 
   § 1323
 
   Je-li  s  podílem  spojeno  hlasovací  právo,  může je zástavní věřitel
   vykonávat, jen pokud to bylo ujednáno.
 
   § 1324
 
   (1)  Dospěje-li pohledávka, nabývá zástavní věřitel právo na peněžitá a
   jiná  věcná  plnění  vyplývající  z  účasti  na  korporaci  až  do výše
   zajištěného  dluhu. Tato plnění se na úhradu dluhu započítávají, ledaže
   si strany ujednají něco jiného.
 
   (2)  Popírá-li  osobní  dlužník  nebo zástavní dlužník v soudním řízení
   výši  nebo  existenci  dluhu,  poskytne  se plnění podle odstavce 1 bez
   zbytečného  odkladu poté, co o výši nebo existenci dluhu rozhodne soud;
   do této doby není v prodlení osoba, která má plnění poskytnout.
 
   § 1325
 
   Zástavní   věřitel   oznámí   započetí  výkonu  zástavního  práva  všem
   společníkům.   Mají-li   tito  společníci  k  podílu  předkupní  právo,
   předkupní  právo  zanikne,  neuplatní-li  je  společníci  při zpeněžení
   zástavy.
 
   § 1326
 
   Bylo-li to ujednáno, nabývá zástavní věřitel zastavený podíl okamžikem,
   kdy  byl  jeho  pokus  o  zpeněžení  podílu při výkonu zástavního práva
   neúspěšný.  Nebylo-li ujednáno, že zástavní věřitel již tímto okamžikem
   nabývá  zastavený  podíl,  může  zástavní  věřitel  od  tohoto okamžiku
   vykonávat společnická práva spojená s podílem.
 
   § 1327
 
   (1)  Byl-li  zástavní  věřitel při pokusu o zpeněžení podílu neúspěšný,
   může  se  na  zástavním  dlužníku  domáhat,  aby  na  něho za obvyklých
   obchodních   podmínek   převedl   zastavený   podíl  na  úhradu  dluhu.
   Neuplatní-li  zástavní věřitel své právo do jednoho měsíce ode dne, kdy
   byl jeho pokus o zpeněžení podílu neúspěšný, jeho právo zaniká.
 
   (2)  Nepřevede-li zástavní dlužník podíl zástavnímu věřiteli do jednoho
   měsíce  ode  dne,  kdy  byl  k  tomu  vyzván,  může se zástavní věřitel
   domáhat, aby obsah smlouvy určil soud.
 
   Zastavení cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru
 
   § 1328
 
   (1)  Zástavní právo k cennému papíru vznikne jeho odevzdáním zástavnímu
   věřiteli.  Určí-li  tak  zástavní  smlouva,  vznikne  zástavní  právo k
   cennému papíru tím, že zástavce nebo zástavní věřitel předá cenný papír
   a   stejnopis   zástavní  smlouvy  třetí  osobě,  aby  pro  ně  zástavu
   opatrovala.
 
   (2)  Ke  vzniku  zástavního práva k cennému papíru na řad je potřebný i
   zástavní  rubopis  obsahující  doložku  „k  zastavení“  nebo jiná slova
   stejného významu a označení zástavního věřitele.
 
   (3)   Ujednají-li  strany,  že  zástavní  právo  k  cennému  papíru  na
   doručitele  vznikne  zápisem  zástavního  práva  do  rejstříku  zástav,
   vyžaduje  se odevzdání zástavy osobě, která zástavní právo do rejstříku
   zástav zapíše, na dobu trvání zástavního práva.
 
   § 1329
 
   (1)  Je-li  cenný papír již v úschově, vznikne zástavní právo oznámením
   zástavního  věřitele  nebo  zástavce  doručeným  schovateli společně se
   stejnopisem  zástavní  smlouvy. Od doručení oznámení platí, že je cenný
   papír  uschován pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka společně.
   Ustanovení § 1328 odst. 2 tím není dotčeno.
 
   (2)  Kdo  uschoval  cenný  papír  podnikatelským způsobem, vyznačí jeho
   zastavení  ve  své  evidenci tak, aby z ní bylo zřejmé, kdo je zástavní
   věřitel; uloží jej odděleně, ledaže se jedná o hromadnou úschovu.
 
   § 1330
 
   Nalézá-li  se  cenný  papír  již při zastavení u třetí osoby na základě
   smlouvy  s  jeho  vlastníkem, může být cenný papír za trvání zástavního
   práva vydán zástavnímu dlužníkovi jen se souhlasem zástavního věřitele.
 
   § 1331
 
   (1)  K  zaknihovanému  cennému  papíru vzniká zástavní právo zápisem na
   účtu vlastníka v příslušné evidenci. Zápis provede osoba oprávněná tuto
   evidenci  vést  na příkaz zástavního dlužníka k tíži jeho účtu. Podá-li
   příkaz  zástavní  věřitel,  osobní  dlužník  nebo  zástavce,  zapíše se
   zástavní právo, pokud příkazce doloží zřízení zástavního práva.
 
   (2)  Zástavní  právo  vymaže  z příslušné evidence osoba oprávněná tuto
   evidenci  vést.  Podá-li  příkaz  zástavní dlužník, osobní dlužník nebo
   zástavce,  vymaže  se zástavní právo, pokud příkazce doloží, že nastala
   skutečnost, která je jinak důvodem zániku zástavního práva.
 
   § 1332
 
   (1)  Za  trvání zástavního práva k cennému papíru může zástavní věřitel
   vykonávat   práva  spojená  se  zastaveným  cenným  papírem  v  rozsahu
   ujednaném stranami.
 
   (2)  Na  výnosy  a  jiná  peněžitá  plnění  z cenného papíru se použijí
   ustanovení o plnění ze zastavené pohledávky, ledaže se zástavní věřitel
   tohoto práva vzdá ve prospěch zástavního dlužníka.
 
   Zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů
 
   § 1333
 
   K  účtu  zaknihovaných  cenných  papírů vzniká zástavní právo zápisem u
   tohoto účtu v příslušné evidenci. Pro zápis a výmaz zástavního práva se
   použije § 1331 obdobně.
 
   § 1334
 
   (1)  Zástavní  právo  k  účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů se
   vztahuje na všechny cenné papíry, které jsou na účtu zapsány při vzniku
   zástavního práva, i na cenné papíry převedené na zastavený účet po dobu
   trvání   zástavního  práva.  Ustanovení  upravující  zástavní  právo  k
   jednotlivým cenným papírům platí pro cenné papíry zapsané na zastaveném
   účtu obdobně.
 
   (2)  Dojde-li k převodu cenného papíru ze zastaveného účtu s předchozím
   souhlasem  zástavního  věřitele,  zanikne  převodem  i zástavní právo k
   tomuto cennému papíru.
 
   Zastavení pohledávky
 
   § 1335
 
   (1)  Zastavit  lze  pohledávku,  kterou  lze  postoupit  jinému.  Je-li
   zástavou   pohledávka   zástavního  dlužníka  za  zástavním  věřitelem,
   pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka.
 
   (2)  Zástavní  právo  k  pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy,
   ledaže  je  ujednána  pozdější  doba,  účinky  vůči  dlužníku zastavené
   pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí
   nebo  zástavní  věřitel  prokáže.  To neplatí, pokud si strany ujednaly
   zápis zástavního práva do rejstříku zástav.
 
   § 1336
 
   (1)  Před splatností zajištěného dluhu může dlužník plnit na zastavenou
   pohledávku jen nedílně zástavnímu věřiteli i zástavnímu dlužníku. Každý
   z  nich má právo žádat, aby dlužník plnění uložil ve prospěch jich obou
   do  úschovy u třetí osoby; nedohodnou-li se zástavní věřitel a zástavní
   dlužník  o  schovateli,  určí  ho  na  návrh  některé  ze  stran  soud.
   Dospěje-li  zajištěný  dluh,  vydá  schovatel  zástavnímu  věřiteli vše
   potřebné k jeho uspokojení.
 
   (2)  Je-li  zajištěný  dluh  splatný,  má  zástavní  věřitel právo, aby
   dlužník  zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom
   zprávu   věřiteli   zastavené   pohledávky.   Nestala-li  se  zastavená
   pohledávka  ještě  splatnou,  má  zástavní  věřitel  právo, aby mu byla
   postoupena.
 
   § 1337
 
   Plní-li  se  ze  zastavené pohledávky peněžní prostředky, vydá zástavní
   věřitel  zástavnímu  dlužníkovi vše, co převyšuje zajištěnou pohledávku
   včetně  příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel
   právo. Plní-li se jiná věc, přechází zástavní právo na tuto věc.
 
   § 1338
 
   (1)  Vyžaduje-li  se  k  splatnosti zastavené pohledávky právní jednání
   věřitele,  zejména  výpověď nebo odstoupení od smlouvy, nevyžaduje se k
   němu souhlas zástavního věřitele. Zástavní věřitel se může domáhat, aby
   věřitel právně jednal, hrozí-li ohrožení jistoty.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  právní jednání dlužníka, má takové právní jednání
   účinky, pokud bylo oznámeno i zástavnímu věřiteli.
 
   § 1339
 
   Bylo-li  zástavní  právo  ujednáno  k  pohledávce  z  účtu, má zástavní
   věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na
   účtu  do  výše  zajištěného  dluhu,  pokud  mu  oznámí výši a splatnost
   zajištěného dluhu.
 
   § 1340
 
   Ustanovení  § 1336 a 1338 se použijí, neujednají-li strany něco jiného.
   Ujedná-li  se,  že  věřitel  potřebuje  k výpovědi nebo jinému právnímu
   jednání  souhlas  zástavního  věřitele, může se věřitel domáhat udělení
   souhlasu, hrozí-li ohrožení jistoty.
 
   § 1341
 
   Budoucí zástavní právo
 
   (1)  Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout
   zástavní  právo  teprve  v  budoucnu,  vznikne  zástavní  právo nabytím
   vlastnického práva zástavním dlužníkem.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  ke  vzniku  zástavního  práva  zápis do veřejného
   seznamu nebo do rejstříku zástav a bylo-li tam zapsáno budoucí zástavní
   právo,  vznikne  zástavní  právo  nabytím  vlastnického práva zástavním
   dlužníkem.
 
   § 1342
 
   Zástavní právo z rozhodnutí orgánu veřejné moci
 
   Zřizuje-li  se  zástavní  právo rozhodnutím orgánu veřejné moci, vzniká
   zástavní  právo  vykonatelností  rozhodnutí,  ledaže je v něm stanovena
   doba pozdější. Je-li jinak ke vzniku zástavního práva potřebný zápis do
   rejstříku  zástav  nebo do zvláštního veřejného seznamu, zástavní právo
   se tam zapíše.
 
   § 1343
 
   Zastavení cizí věci
 
   (1) Zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka.
 
   (2)   Dá-li  zástavce  jako  zástavu  cizí  movitou  věc  bez  souhlasu
   vlastníka,  vznikne  zástavní  právo,  je-li  věc  odevzdána zástavnímu
   věřiteli  a  ten  ji  přijme  v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc
   zastavit.
 
   (3)  Má-li  někdo  k  zastavované  věci  věcné  právo  neslučitelné  se
   zástavním právem, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 1344
 
   Zastaví-li   zástavce  cizí  movitou  věc  v  zastavárenském  závodu  a
   nejedná-li  se o věc, kterou vlastník zástavci svěřil, má vlastník vůči
   provozovateli  zastavárenského  závodu  právo  na  vydání  věci,  pokud
   prokáže,  že  věc  pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného
   činu.  Provozovatel  zastavárenského  závodu  nemá  právo  požadovat po
   vlastníku, aby mu před vydáním věci zaplatil částku vyplacenou zástavci
   ani přirostlé úroky.
 
   § 1345
 
   Vespolné zástavní právo
 
   Pro  týž  dluh  lze  zastavit vespolek i několik věcí. Zajišťuje-li týž
   dluh  několik samostatných zástav, může se zástavní věřitel uspokojit z
   kterékoli z nich, anebo ze všech zástav.
 
   Pododdíl 3
 
   Rozsah zástavního práva
 
   § 1346
 
   (1)  Zástavní  právo  se  vztahuje  na  zástavu,  na  její  přírůstek i
   příslušenství,  ledaže  zástavní  smlouva  určí  něco jiného. Z plodů a
   užitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny.
 
   (2)  Je-li  zastavena  pohledávka,  náleží  zástavnímu věřiteli i každé
   právo, které pohledávku zajišťuje.
 
   § 1347
 
   Při  zastavení  hromadné  věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy
   jednotlivé  věci  náležející  k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli.
   Zástavní  právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné
   věci  přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné
   věci odloučí.
 
   § 1348
 
   Ujedná-li  se  za  trvání  zástavního  práva k hromadné věci samostatné
   zástavní  právo  k  jednotlivé  věci,  která náleží k zástavě, zástavní
   právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než
   k  hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí
   se ustanovení o pořadí zástavního práva.
 
   § 1349
 
   Na  trvání  a  rozsah  zástavního  práva k cennému papíru nemá vliv ani
   výměna  zastaveného  cenného  papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za
   jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
   nebo  přeměna  zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z
   výměny  nebo  přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem
   emitent  před  vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u
   sebe.
 
   § 1350
 
   (1)  Přemění-li  se  zástava  v  novou věc, zatíží zástavní právo i věc
   novou.
 
   (2)  Spojí-li  se  zástava  s  jinou věcí, má zástavní věřitel právo na
   obnovení  předešlého  stavu  na náklady zástavního dlužníka. Není-li to
   možné,  zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v
   době  spojení.  Byla-li  zástava  oceněna, má se za to, že cenu zástavy
   určuje výše ocenění.
 
   § 1351
 
   Při rozdělení zastavené věci zatíží zástavní právo všechny věci vzniklé
   rozdělením.
 
   § 1352
 
   Spojí-li  se  dvě  zástavy,  hledí se na to pro účely zástavního práva,
   jako by ke spojení nedošlo; to neplatí, pokud spojené zástavy zajišťují
   splnění téhož dluhu.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva a povinnosti ze zástavního práva
 
   § 1353
 
   Zástavní  dlužník  se  zdrží  všeho,  čím  se  zástava zhoršuje na úkor
   zástavního  věřitele.  Stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná
   jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná
   jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.
 
   § 1354
 
   (1)  Je-li  zástava  pojištěna  a  nastane-li  pojistná  událost,  plní
   pojišťovna  z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli, prokáže-li zástavní
   věřitel  pojišťovně  včas,  že na věci vázne jeho zástavní právo, anebo
   oznámí-li jí to včas zástavce nebo zástavní dlužník.
 
   (2)  Zástavní  věřitel  má  právo  zadržet  plnění z pojistné smlouvy a
   uspokojit  se  z  něho, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna,
   ledaže  je ujednáno jinak. Co převyšuje pohledávku včetně příslušenství
   a  nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, vydá zástavní
   věřitel zástavnímu dlužníkovi.
 
   § 1355
 
   Je-li  zástava  přenechána  k  užívání  jinému  bez souhlasu zástavního
   věřitele,  nemá  to vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. To neplatí,
   ujednají-li strany, že souhlasu není třeba.
 
   § 1356
 
   (1)  Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji mít
   u  sebe  po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen pečovat o ni
   jako  řádný hospodář a má proti zástavci právo na náhradu nákladů s tím
   spojených jako poctivý držitel.
 
   (2)  Zástavní  věřitel  může zástavu užívat jen se souhlasem zástavního
   dlužníka  a  způsobem pro zástavního dlužníka neškodným; je-li zástavní
   věřitel  v  dobré  víře,  že  zástavce  je zástavním dlužníkem, postačí
   souhlas  zástavce.  Není-li  jiného  ujednání,  započte  se prospěch ze
   zástavy na náhradu nákladů podle odstavce 1.
 
   § 1357
 
   Byla-li  zastavená  věc  odevzdána třetí osobě k opatrování, tato osoba
   nesmí  zástavu  užívat  nebo umožnit její užití jinému, ani ji odevzdat
   jiné  osobě;  učiní-li tak, odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní
   nebyla postihla.
 
   § 1358
 
   Změní-li  se podstatná skutečnost zapsaná o zástavním právu v rejstříku
   zástav  nebo  ve  veřejném  seznamu  a  neukládá-li jiný právní předpis
   povinnost požádat o provedení změny zápisu jiné osobě, požádá provedení
   změny  zápisu  bez zbytečného odkladu ten, koho se změna týká; nelze-li
   ho  určit, požádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Má-li tuto
   povinnost více osob, postačí, splní-li ji alespoň jedna z nich.
 
   Pododdíl 5
 
   Výkon zástavního práva
 
   § 1359
 
   (1)  Jakmile  je  zajištěný  dluh  splatný,  může  se  zástavní věřitel
   uspokojit  způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním
   dlužníkem,  v  písemné  formě,  jinak  z  výtěžku  zpeněžení zástavy ve
   veřejné  dražbě  nebo  z  prodeje  zástavy  podle  jiného zákona. Je-li
   zástavou  cenný  papír  přijatý  k obchodování na evropském regulovaném
   trhu,  prodá  se  na  tomto  trhu nebo i mimo tento trh nejméně za cenu
   určenou evropským regulovaným trhem.
 
   (2)  Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů
   vynaložených při výkonu zástavního práva.
 
   § 1360
 
   Bylo-li  ujednáno,  že  zástavní  věřitel  může  zástavu  prodat  jiným
   způsobem  než  ve  veřejné  dražbě,  zavazuje  to  i  právního nástupce
   zástavního  dlužníka.  Zástavní  dlužník  upozorní  při převodu zástavy
   nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu takovým způsobem.
 
   § 1361
 
   Je-li   proti  dlužníku  zapotřebí  zvláštních  úkonů,  aby  pohledávka
   dospěla,  musí  být  tyto  úkony  při  rozdílnosti  v  osobě osobního a
   zástavního  dlužníka  namířeny  i  proti  zástavnímu  dlužníku,  aby se
   zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit.
 
   § 1362
 
   (1)  Započetí výkonu zástavního práva oznámí zástavní věřitel v písemné
   formě  zástavnímu  dlužníkovi;  v  oznámení  uvede,  jak  se ze zástavy
   uspokojí.
 
   (2)  Je-li  zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
   zástav, zajistí zástavní věřitel zápis započetí výkonu zástavního práva
   také v tomto rejstříku.
 
   § 1363
 
   Bylo-li  započetí výkonu zástavního práva oznámeno zástavnímu dlužníku,
   nesmí  bez souhlasu zástavního věřitele zástavu zcizit. Porušení zákazu
   se nedotýká práv nabyvatele, na něhož zástavce převedl vlastnické právo
   k  věci  v  rámci  běžného  obchodního styku při svém podnikání, ledaže
   nabyvatel  věděl  nebo z okolností musel vědět, že s výkonem zástavního
   práva bylo započato.
 
   § 1364
 
   (1) Zástavní věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti
   dnů  poté,  co  započetí  výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi
   oznámil.
 
   (2)  Bylo-li  započetí  výkonu  zástavního  práva  zapsáno do veřejného
   seznamu  nebo do rejstříku zástav až poté, co zástavní věřitel započetí
   výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámil, běží lhůta třiceti
   dnů až ode dne zápisu do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav.
 
   (3) Byla-li před oznámením ujednána lhůta kratší, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1365
 
   (1)  Ujedná-li  se,  že  zástavní  věřitel  může  zástavu  prodat jiným
   způsobem  než  ve  veřejné  dražbě, je povinen postupovat při prodeji s
   odbornou  péčí  v  zájmu  svém  i  v zájmu zástavního dlužníka tak, aby
   zástavu  prodal  za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat
   za  srovnatelných  okolností  na  daném místě a v daném čase. Poruší-li
   zástavní  věřitel  tuto  povinnost,  nedotýká  se  to práv třetích osob
   nabytých v dobré víře.
 
   (2)  Ujedná-li  se,  jak zástavní věřitel zástavu zpeněží, může věřitel
   kdykoli  během  výkonu  zástavního  práva  jeho  způsob  změnit tak, že
   zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona.
   Změnu  způsobu  výkonu  zástavního  práva věřitel zástavnímu dlužníkovi
   včas v písemné formě oznámí.
 
   § 1366
 
   Požádá-li  o to zájemce o nabytí zastavené věci nebo dražebník, prokáže
   mu  zástavní  věřitel,  že  započetí  výkonu  zástavního  práva oznámil
   zástavnímu dlužníku.
 
   § 1367
 
   (1)  Zástavní  dlužník  strpí  výkon  zástavního práva, vydá zástavnímu
   věřiteli zástavu i s listinami potřebnými k převzetí, prodeji a užívání
   a  poskytne mu další potřebnou součinnost. Má-li zástavu nebo listiny u
   sebe třetí osoba, má stejnou povinnost.
 
   (2)  Kdo  má  zástavu u sebe, zdrží se všeho, čím by se hodnota zástavy
   zmenšila; k běžnému opotřebení se nepřihlíží.
 
   § 1368
 
   (1)   Z   výtěžku   zpeněžení   zástavy   se  hradí  pohledávka  včetně
   příslušenství  a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo.
   Byl-li  zajištěn  nepeněžitý  dluh,  má  se  za  to, že věřiteli náleží
   peněžité   plnění  do  výše  obvyklé  ceny  pohledávky  v  době  vzniku
   zástavního  práva;  to  platí  i tehdy, je-li příslušenství zajištěného
   dluhu nepeněžité.
 
   (2)   Úhradou  pohledávky  ze  zpeněžené  zástavy  vznikají  zástavnímu
   dlužníku stejná práva, jako by dluh splnil sám.
 
   § 1369
 
   Zástavní  věřitel  podá zástavnímu dlužníkovi bez zbytečného odkladu po
   zpeněžení  zástavy  v  písemné  formě  zprávu,  ve  které uvede údaje o
   prodeji  zástavy  a  nákladech  s  ním  spojených,  jakož  i  o  jiných
   nákladech,  na  jejichž  náhradu má zástavní věřitel právo, o výtěžku z
   prodeje a jeho použití.
 
   § 1370
 
   Osobní  dlužník zaplatí, čeho se nedostává, neutrží-li se při zpeněžení
   zástavy  tolik,  co  činí pohledávka. Zástavnímu dlužníku náleží, oč se
   utrží více.
 
   Pododdíl 6
 
   Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích
 
   § 1371
 
   (1)  Vázne-li na zástavě více zástavních práv, stanoví se jejich pořadí
   podle  doby  vzniku  zástavního práva. Má-li být vznik zástavního práva
   zapsán  ve veřejném seznamu, rozhoduje pro pořadí okamžik podání návrhu
   na provedení zápisu.
 
   (2)  Je-li  zástavou  věc, k níž má zástavci vzniknout vlastnické právo
   teprve  v  budoucnu,  stanoví  se  pořadí  zástavních  práv  podle doby
   uzavření  zástavní  smlouvy;  zapisuje-li  se budoucí zástavní právo do
   rejstříku  zástav  nebo  do veřejného seznamu, rozhoduje pořadí, v němž
   byly návrhy na provedení zápisu podány.
 
   (3)  Vázne-li  na  movité  věci více zástavních práv, uspokojí se právo
   zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu
   podle  pořadí  zápisu  přednostně  před právem vzniklým jiným způsobem.
   Právo  vzniklé  odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě
   se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.
 
   § 1372
 
   (1)  Vznikne-li  na  zástavě  více  zástavních  práv, mohou si zástavní
   věřitelé v písemné formě ujednat jejich pořadí. Ujednání je vůči třetím
   osobám účinné od zápisu do rejstříku zástav, nebo do veřejného seznamu,
   vyžaduje-li  se  ke  vzniku zástavního práva zápis do takového seznamu.
   Provedení  zápisu navrhnou společně všichni zástavní věřitelé, kteří si
   pořadí zástavních práv ujednali.
 
   (2)  Mají-li být ujednáním zkrácena práva zástavního věřitele, který na
   ujednání nepřistoupil, nemá to vůči němu právní účinky.
 
   § 1373
 
   (1)  Zástavní  věřitel  oznámí započetí s výkonem zástavního práva také
   těm  zástavním  věřitelům,  kterým  náleží právo na uspokojení v pořadí
   předcházejícím jeho pořadí. Ustanovení § 1362 platí obdobně.
 
   (2) Zástavní věřitel může zpeněžit zástavu nejdříve po uplynutí třiceti
   dnů  od oznámení všem zástavním věřitelům podle odstavce 1. To neplatí,
   oznámí-li  mu  v  této  lhůtě zástavní věřitel, kterému náleží právo na
   uspokojení  v  pořadí  předcházejícím  jeho  pořadí,  že sám započíná s
   výkonem  svého  zástavního  práva; nezapočne-li tento věřitel s výkonem
   svého  zástavního  práva  bez  zbytečného  odkladu,  k jeho oznámení se
   nepřihlíží.
 
   § 1374
 
   (1)  Vykoná-li zástavní věřitel zástavní právo, které je první v pořadí
   rozhodném pro uspokojení zástavních práv (dále jen „přednostní zástavní
   věřitel“), přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními
   právy.
 
   (2)   Převyšuje-li   výtěžek   z   prodeje  zástavy  pohledávku  včetně
   příslušenství  a nákladů, na jejichž náhradu má právo, uloží přednostní
   zástavní  věřitel  přebytek  do  soudní  úschovy  ve  prospěch věřitelů
   ostatních  pohledávek,  kterým  svědčí  zástavní  právo,  a  zástavního
   dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak.
 
   (3)  Z  přebytku  budou  věřitelé  ostatních  pohledávek, kterým svědčí
   zástavní  právo,  uspokojeni  podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení
   zástavních práv. Co zbude, vydá se zástavnímu dlužníkovi.
 
   § 1375
 
   (1)  Vykoná-li  zástavní  právo  jiný  zástavní věřitel než přednostní,
   přechází   na   nabyvatele   zástava  zatížená  zástavními  právy  těch
   zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.
   O  přechodu  zástavy  včetně zatížení tento zástavní věřitel nabyvatele
   zástavy včas poučí.
 
   (2)  Zástavní  věřitel,  který vykonává své zástavní právo, a nabyvatel
   zástavy  zajistí  zápis  změny  v osobě zástavního dlužníka v rejstříku
   zástav  nebo ve veřejném seznamu, vyžaduje-li se takový zápis ke vzniku
   zástavního práva, jinak škodu tím způsobenou nahradí.
 
   (3)   O  právech  zástavních  věřitelů,  jejichž  právo  na  uspokojení
   následuje  po  pořadí  věřitele,  který  vykonává  zástavní právo podle
   odstavce 1, platí obdobně § 1374.
 
   Pododdíl 7
 
   Zánik zástavního práva
 
   § 1376
 
   Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.
 
   § 1377
 
   (1) Zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá,
 
   a) zanikne-li zástava,
 
   b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,
 
   c)   vrátí-li   zástavní   věřitel  zástavu  zástavci  nebo  zástavnímu
   dlužníkovi,
 
   d)  složí-li  zástavce  nebo  zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu
   zastavené věci, nebo
 
   e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.
 
   (2) Účinky podle odstavce 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla
   k  zastavené  věci  vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená
   zástavním  právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku
   zástav nebo ve veřejném seznamu.
 
   (3)  Nejsou-li  věc  a  zástavní  právo  zapsány  ve  veřejném seznamu,
   nastanou  účinky  podle  odstavce  1 i v případě, že zástava, popřípadě
   její část, byla převedena
 
   a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez
   zatížení zástavním právem, nebo
 
   b) v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele.
 
   § 1378
 
   Je-li  zástavní  právo  zapsáno  do  rejstříku zástav nebo do veřejného
   seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.
 
   § 1379
 
   (1)  Zaniklo-li  zástavní  právo  zapsané  do  rejstříku zástav, požádá
   zástavní  věřitel  bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo
   se  vymaže.  To  platí  i  v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do
   veřejného  seznamu,  ledaže  si  strany ujednaly, že zástavní věřitel o
   výmaz   zástavního   práva  nepožádá  nebo  vlastník  požádal  o  zápis
   uvolněného zástavního práva.
 
   (2)  Zástavní  dlužník  má právo podat žádost o výmaz zástavního práva;
   nezaniklo-li  zástavní  právo  uplynutím  doby,  vymaže  se z rejstříku
   zástav  nebo  z  veřejného  seznamu,  prokáže-li zástavní dlužník zánik
   zástavního   práva   listinou   potvrzenou   zástavním  věřitelem  nebo
   rozhodnutím  soudu  nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní
   věřitel  zástavnímu  dlužníkovi  na jeho žádost zánik zástavního práva,
   nahradí škodu z toho vzniklou.
 
   Pododdíl 8
 
   Práva vlastníka při uvolnění zástavy
 
   § 1380
 
   Uvolní-li  se  zástava  zánikem  zástavního práva a není-li ve veřejném
   seznamu  zápis  o  zástavním  právu ještě vymazán, považuje se zástavní
   právo za uvolněné a vlastník věci může spojit uvolněné zástavní právo s
   jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh.
 
   § 1381
 
   Požádá-li o to vlastník, zapíše se do veřejného seznamu, že je zástavní
   právo  uvolněné  a  že  zajištění  původního dluhu pominulo, prokáže-li
   zánik  zástavního  práva  listinou  potvrzenou zástavním věřitelem nebo
   rozhodnutím  soudu  nebo jinou veřejnou listinou. Nezajistí-li vlastník
   uvolněným  zástavním  právem jiný dluh do deseti let od zápisu uvolnění
   zástavního práva, jeho právo učinit tak zaniká.
 
   § 1382
 
   Bylo-li  do veřejného seznamu zapsáno uvolnění zástavního práva, lze je
   před uplynutím deseti let vymazat jen společně se zástavním právem.
 
   § 1383
 
   Nezajistil-li vlastník uvolněným zástavním právem nový dluh, nepřihlíží
   se  po  zpeněžení  zástavy  k uvolněnému zástavnímu právu při rozdělení
   výtěžku.
 
   § 1384
 
   Zaváže-li  se  vlastník  při  zřízení zástavního práva nebo později, že
   zástavním  právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh, a
   bude-li  to  ve  veřejném  seznamu  zapsáno,  nelze uvolněným zástavním
   právem  zajistit  nový  dluh, dokud trvá zástavní právo pro věřitele, v
   jehož prospěch se vlastník zavázal.
 
   Pododdíl 9
 
   Záměna zástavního práva
 
   § 1385
 
   Bylo-li zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, může vlastník věci
   žádat,  aby  v pořadí zástavního práva váznoucího na věci a k zajištění
   dluhu,  který nepřevyšuje původní dluh, bylo zapsáno zástavní právo pod
   podmínkou,  že  do  roka  po  zápisu nového zástavního práva bude staré
   zástavní právo vymazáno.
 
   § 1386
 
   O výmaz starého zástavního práva může žádat vlastník věcí nebo věřitel,
   v  jehož  prospěch má být nové zástavní právo zřízeno. Neučiní-li tak s
   úspěchem  do  roka,  zanikne  nové  zástavní právo uplynutím této doby.
   Příslušný  orgán  veřejné  moci nové zástavní právo vymaže i bez návrhu
   spolu se všemi zápisy, které se k němu vztahují.
 
   § 1387
 
   Vázne-li  na  starém zástavním právu jiné právo nebo omezení zapsané ve
   veřejném  seznamu, lze nové zástavní právo do tohoto seznamu zapsat pod
   podmínkou,  že  závada bude vymazána, nebo se souhlasem stran převedena
   na zástavní právo nové.
 
   § 1388
 
   Zaváže-li  se  vlastník  při  zřízení zástavního práva nebo později, že